Zvláštní na tom je právě fakt, že se špatné zprávy ani nevnímají, prostě se pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Komu z pamětníků by to nepřipomnělo normalizační časy, kdy se lidé uzavírali do sebe a utíkali na venkovské chalupy.  

Přitom právě období, kdy se něco nedaří, má být výzvou k dalším činům a především důvodem k reflexi současné situace i minulého vývoje. Tak se otevírá cesta z jakékoli krize a nejen z té ekonomické.  

Konkrétně Češi mají opravdu co rozebírat. Posledních dvanáct měsíců zpomaluje ekonomika průběžně v šesti evropských zemích. V pěti nabírají na síle sociální nepokoje, řeč je o Řecku, Itálii, Španělsku, Portugalsku a Kypru. Šestou z nich je Česko.  

Ve všech zmíněných zemích si nikdo nedělá iluze na blízké ekonomické zotavení. Nedá se zřejmě čekat dříve než v druhé polovině příštího roku. Tento odhad vyplývá z úvahy, že se třeba stane něco nečekaného, co nám pomůže z nejhoršího.  

Ve veřejné či politické debatě úplně chybí odpověď na otázku, proč jsme se do současné bezvýchodné situace dostali. Chybí dokonce na té úplně povrchní, tedy makroekonomické rovině. Jako exportní země trpíme krizí eurozóny, tvrdí někteří ekonomové a politici. Sami však musí vědět, že jiné exportní země krizí eurozóny netrpí a uchovávají si, byť pomalý, ekonomický růst.  

Objevuje se i vysvětlení, že za pád do recese může pokles domácí poptávky. Blízkost k vládním institucím pak rozhoduje o tom, do jaké míry příslušný analytik připomíná, že za pokles poptávky může vláda, která žádá šetření i tam, kde není důvod, tedy u domácností.  

Eurozóna nebo vláda tedy mohou být viníkem, takovou odpovědí se debata o mnoho dál nedostane.  

Příliš nepomáhají ani morality typu, že jsme svou budoucnost prožrali, jak tvrdí ministr financí Miroslav Kalousek, anebo že je lepší chudoba než nesvoboda, což říká ekonom Tomáš Sedláček. Ten má ostatně štěstí, že sám velkou chudobou netrpí.  

Přesto je Sedláčkova úvaha zatím tím nejhodnotnějším, co jsme v Česku v debatě o krizi slyšeli. Sedláček považuje úspory za hodnotu samu o sobě. Pokud se člověk nezadluží, nemůže třeba tolik utrácet, není ovšem pod tlakem ekonomické nutnosti stále vydělávat, aby splatil dluhy. My jsme v minulých letech utráceli, dost jsme se zadlužili, teď se tedy musíme vrátit do chudoby, abychom obnovili svou svobodu. A už vůbec bychom neměli pošilhávat po předlistopadovém režimu, který každého zajistil sociálními dávkami. Bylo to ovšem za cenu, že jsme se zřekli svobody. Nevolte komunisty, dalo by se říci na závěr.  

Na první pohled to je opravdu moralita, na druhý pohled ale úvaha, která míří správným směrem, protože připomíná souvislost ekonomiky a svobody. Sedláček říká, že musíme přijmout odpovědnost za svou ekonomickou situaci, abychom uchovali svobodu, kterou jsme získali listopadovým převratem.  

V tom se blíží preciznější úvaze, se kterou vystoupil ve čtvrtek na setkání podnikatelů v Berlíně německý prezident Joachim Gauck.  

Také Gauck připomněl, že odpovědnost za současnou krizi (v německém případě ekonomické zpomalení), nesou především konkrétní lidé. Připomíná i svou vlastní vinu. Jako bývalý občan východního Německa usiloval o svobodu a nepřestal s tím ani po pádu berlínské zdi. Jako mnoho spoluobčanů žádal méně státu a méně regulací a přání se mu také plnilo. Pak ovšem zjistil to, co zbytek celého světa.  

Neregulované finanční trhy tažené touhou po neomezeném, maximálním zisku uvrhly svět do gigantické krize. Ihned potom se zadlužily vlády, které na nic takového nebyly připraveny a chtěly zachovat svým občanům dosavadní míru konzumu.  

Na začátku problému ovšem stála neohraničená svoboda touhy po zisku a materiálním prospěchu. Z toho plyne jasné poučení.  

„Ve svobodě jsem se naučil být přítelem jasných hranic,“ řekl doslova prezident Gauck.  

Takové reflexe tedy dosáhl německý prezident a zřejmě i značná část německé společnosti. Otázku, jakou míru svobody připustit a kde jí stanovit pevné hranice, si tedy mohou položit také němečtí sousedé. Neuměřenost a touha po maximálním zisku se stala jedním z hlavních rysů zdejší společnosti, dost pravděpodobně mnohem víc než v sousedním Německu.  

Samotné úsporné kroky vlády přitom nejsou dostatečnou odpovědí na zmíněné dilema svobody a odpovědnosti, protože náklady přenášejí spíše na ty, kdo se chovali už vzhledem ke svému postavení spíše uměřeně. Doporučování chudoby v jejich případě navíc zní jako špatný vtip, protože už dnes nemají na splátky hypoték, které si na doporučení politiků a ekonomů pořídili v dobách prosperity.  

Zdejší společnost se nevzpamatuje, dokud nenajde pro svou další cestu správnou rovnováhu svobody a odpovědnosti. To si myslí prezident Gauck a dává tím důvod k zamyšlení také sousedům.

komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele