V té době naprostá většina slušných lidí už podruhé uvěřila, že by snad mohl existovat skutečně spravedlivý socialistický stát pod vedením komunistů. Týchž komunistů, kteří vedli už ten první pokus po roce 48. Tento sen se rozplynul pod pásy tanků ruské armády. Invaze a následná trvalá přítomnost sovětských vojsk (pro mne prostě okupace) smetla rázně a důsledně nejasné sny o demokracii a samostatnosti. Nejvěrnější, nejposlušnější a nejctižádostivější byli dosazeni do rolí místodržících. Tihle lidé si sice již nedovolili opakovat přímočarou fyzickou likvidaci nepohodlných tak, jak to učinili po únoru 48, jinak ale utahování šroubů, zastrašování a persekuce byly obdobné, o nic méně odporné. A jako vždy šlo o zásahy přesně cílené na ty spoluobčany, kteří by jim mohli být z jakýchkoliv důvodů nějak nebezpeční.

Proto byly represe cíleny jak na určité jedince, tak na celé profesní skupiny. Je až příznačné, že takovou skupinou byli především vojáci. Již mezi oběťmi politických justičních vražd bylo nejméně třicet vojáků, tedy přes 12%. Šlo o tu nejpostiženější profesní skupinu, vždyť tehdy bylo z armády vyhozeno 52% důstojníků a praporčíků, v čistkách po srpnové invazi opět celá třetina. A jistě nikdo nepochybuje, že šlo o nějaké jednorázové výjimečné akce.

Já nechci hodnotit či popisovat důvody vedoucí Sověty a jejich satelity k vojenskému zásahu, ani nechci popisovat průběh této akce. To je věcí historiků. Nejdůležitější, alespoň z mého hlediska, je morální dopad těchto dějů na naší společnost. V roce 89 prý padl komunistický režim. Nevím jak, když nepadli komunisté. Potom zmizela z ústavy vedoucí úloha strany, pak musela odejít sovětská vojska. A jestliže mluvím za vojáky (tedy některé), pak jich dokonce bylo asi 12 000 rehabilitováno – tedy dostali rehabilitační dekrety a medaili. Některým se dokonce o něco málo zvedly mizerné důchody. Hovořím-li o morálním dopadu srpna 68 a hovořím-li o armádě, pak vidím dvě etapy tohoto procesu. První začala srpnem 68, druhá listopadem 89 a trvá vlastně doposud.

V prvních okamžicích dne 21. srpna 68 se projevily dopady rozkazů vrchního velení od presidenta po náčelníka GŠ – nebojovat, neklást odpor, zůstat v objektech. Nebudu rozebírat morální vlastnosti těch československých důstojníků, kteří se na okupační akci podíleli zřejmě už ve fázi příprav. Snad nikdo z ostatních nepředpokládal vpád Rusů a jejich satelitů (tím satelitem jsme byli ale i my). Již v prvních hodinách se našli opatrní neutrálové a jak dny a týdny plynuly, začaly oportunistické tanečky. Prokremelská komunistická vláda pak – stejně jako po únoru 48 - tvrdě zúčtovala nejprve s těmi svými členy, kteří si dovolili být svými postoji skutečnými vlastenci a pak také i s nestraníky. To proběhlo sice všeobecně, ale nejtvrdší dopad – opět – byl na armádu. A každý musí ocenit, že své názory a postoje skuteční vojáci nepopřeli ani před stranickou inkvizicí.

Druhá etapa po listopadu 89 začala záchranou politických pracovníků, placených stranických funkcionářů a kontrášů, z kterých se mávnutím kouzelného proutku „reatestace“ stali ze dne na den obyčejní vojáci a dokonce stoupenci demokracie, pravdy a lásky. A mnozí z nich slouží dodnes ať již v uniformě či jako občanští zaměstnanci a skutečně odpovědně – alespoň doufám – přispívají k vyrovnání se armády se všemi, které armáda pod jejich taktovkou likvidovala. Důsledně, účinně a trvale – tehdy i dnes. A jen tak pro zajímavost – po listopadu 89 odešlo z armády asi 125 příslušníků Hlavní politické správy armády a vojenského oddělení ÚV KSČ. S výsluhou – tehdy! – pouhých 450 000,- Kčs. A to je spravedlnost.

Proto jeden každý z nás musí své vzpomínky a příběhy neustále zveřejňovat, připomínat, předávat dalším. Nikdo to za nás neudělá, málokdo nám pomůže. Ale je to náš život a náš boj.

Petr Mrázek
Praha 6