Pokud jde o krok, jímž se obě dámy od strany distancovaly, zaútočil otázkou: „A proč jste to neudělaly dřív?!“ – Není to poprvé, co tuto otázku položil novinář někomu, kdo se v důležité věci rozhodl způsobem, který nebyl očekáván. A kdyby tázaný učinil svůj kontroverzní krok dřív, mohl by se novinář právě tak zeptat, proč to neudělal ještě dřív. – Týž moderátor se v stejném pořadu o den později zeptal pana Paggio, poslance za VV, který se k platformě Karolíny Peake přidal, zda jejich krok nebyl předčasný.  

Novinář zde ignoruje „příběhovost“ (možno též říci historičnost) situace. Jako kdyby šlo o determinovaný, v podstatě mechanický děj, například o dopravní nehodu. Ano, nešťastného řidiče je možno právem se ptát, proč už dřív nesnížil rychlost a nezačal brzdit. Podobně se lze ptát neúspěšného nimroda, který čekal na srnce, proč ještě chvíli nepočkal a nevystřelil později.  

Pletou se tu dvě různé otázky: „Kdy je ten vhodný okamžik“ a „Kdy nastal ten pravý čas“. V obou figuruje čas, ale pokaždé jiný čas. Ten první je časem determinovaného nebo manipulovaného dění. Vhodnost okamžiku je tu dána účelem. I chvályhodným účelem, třeba: „Kdy chirurgicky operovat.“ Anebo, naproti tomu: „Kdy zveřejnit odposlech“ apod. – Ten druhý čas je časem příběhu, který se má někam ubírat. Pravý čas tu není dán účelem, ale smyslem. Jde tedy o smysluplný příběh.  

Proč odpadlíci od VV neodpadli dřív? Proč nevystihli vhodný okamžik, jak by se podle otázky moderátora ČT možná slušelo? – Myslím, že to bylo následovně.  

Ti odpadlíci se ocitli ve svízelné situaci. Přesněji: ocitali se v ní postupně a byla stále svízelnější. Původně zřejmě předpokládali (dnes víme, že naivně), že založení strany a její vstup na scénu zahajuje smysluplný příběh. Jeho smyslem měla být zejména nabídka férovějšího politického stylu, která vnese novou tvořivou dynamiku do stojatých vod české politiky. Nevím, zda měli představu o i způsobu, jak toho dosahovat.  

Nebyli však sami. Tutéž stranu spolu s nimi vytvářeli i jiní, kteří měli jiné záměry. A jiné způsoby. – Nejpromyšlenější to měl pan Bárta, ale straně to nesdělil. Je možné, že tu byli nositelé ještě jiných typů iniciativy. Život strany VV se pak odvíjel po dvou kolejích: po té veřejně známé a po té skryté. Ta skrytá jen postupně a v náznacích vyplouvala na denní světlo.  

Pak se začala vybarvovat nejen strana, ale i osobnosti, charaktery, záměry, individuální strategie a vzájemné vztahy. Příběh strany, který měl být smysluplný, byl sice plný událostí, ale žádný srozumitelný smysl neměl. Klasik má pro něco takového tvrdý odsudek. Říká tomu „příběh vyprávěný blbem“. Někteří ve straně to nechtěli nebo nedokázali vidět. Nejnápadnější obětí chaosu asi byl a je její předseda.  

Pro ty, kteří to vnímali, to asi byl proces postupujícího zklamání. „Zklamání“ je vyvedením „z klamu“, stejně jako „desiluze“ je „ztrátou iluze“. Co proti tomu dělali? Moc o tom nevím, ale postoje i výroky Karolíny Peake jasně naznačovaly, že se od toho chaotického stylu distancuje. Jednu chvíli uvažovala o své kandidatuře na předsedkyni. Pak nahlédla, že situace ve straně je neúnosná. Vystoupila z ní a založila svou platformu. Zda to byl „ten pravý čas“, to může posoudit jen ona sama. „Pravý čas“ může nastat jen v příběhu, který má smysl. Existence strany takovým příběhem nebyla. Karolíně Peake zbývalo pouze zjistit „pravý čas“ v příběhu svého osobního života, jehož součástí byla i její angažovanost ve straně, která svůj smysl nenašla.   

A kdy je „vhodný okamžik“ pro vytvoření odštěpenecké platformy? To je otázka kladená z hlediska mocenskopolitické pragmatiky a každý pragmatik si ji zodpoví po svém. Měl by tak učinit raději až po uzavření stávající kapitoly mocenskopolitického boje. Nejlépe by bylo počkat si na pohled s odstupem, k němuž dospěje historik z oboru politických dějin.

Publikováno se souhlasem vydavatele.