Tento, na pohled překvapivý krok učinil poté, co se po běloruských prezidentských volbách až nezvykle ostře postavil proti legitimitě tamního výběru. Dost možná měl k tomu ale pádný důvod.
Postoj Andreje Babiše, který, jak mu je ostatně vlastní, dosti neobratně v Kbelích před odletem do Polska vysvětloval i tím, že stejného názoru jsou jak Orbán, tak i Matovič a že je nezbytné, aby vůči Bělorusku postupovala celá EU jednotně má možná ne jedno, ale hned dvě opodstatnění. To ovšem opozičním politikům a novinářům českého mainstreamu dokonale uniká. Nic překvapivého.

Tím prvním je jeden neuvěřitelný fakt. Litevský parlament včera přiznal Tichanovské titul oficiálního představitele Běloruska. Tedy vlastně nové prezidentky, potažmo vítězky prezidentských voleb. Taková litevská obdoba již jednou vyzkoušené finty „Guaidó“. Ta ovšem, nezapomínejme, skončila naprostým fiaskem. O litevském kroku samozřejmě Poláci, u kterých byla Tichanovská na prakticky státní návštěvě, dobře věděli. A kdo ví, dost možná tuto litevskou iniciativu sami iniciovali. Nasvědčuje tomu ostatně i samotný fakt, že o záměru pozvat představitelku běloruské opozice na jednání s ostatními předsedy vlád Visegrádu, neinformovali nejen Prahu, ale ani Budapešť a Bratislavu. Důvod je zřejmý. Pokud by se totižpodařilo k jednacímu stolu dostat „prezidentku“ Tichanovskou spolu s vrcholnými představiteli V4, vznikl by docela silný argument, aby obdobně postupovaly i další země EU!

K připravenému překvapení ovšem nedošlo. Andrej Babiš byl, alespoň se zdá, o akci Litevců a Poláků informován. Je jedno kým. Nejspíš zdroji uvnitř EU. Jeho věty o jednotném postoji Evropy vůči Bělorusku jsou totiž jen plácáním. Zbožným přáním, chcete-li. Premiér velice dobře ví, že k jednotě mají v tomto směru země EU daleko. Důvodů je více. Jeden ovšem markantní. Lukašenkovo Bělorusko je totiž pro země, jako jsou Německo, Francie a další branou k jinak „zakázanému“ obchodu s Ruskou federací. Skrze něj se s pompou každého půlroku obnovované sankce přece tak snadno obcházejí, že?!

Takže český premiér, ať již byly jeho pohnutky jakékoliv, prostě včas chytře couvl a Polákům na špek neskočil. Vysloužil si za to sice nenávist domácích médií a křik z opozičních lavic, ale na to je ostatně zvyklý. K dobru si ale u těch, co v unii skutečně rozhodují, připsal důležitou kladnou čárku. A těm, kterým to ještě alespoň trochu racionálně myslí, udělal alespoň malinkou radost.

Petr Sedláček

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.