Jak víme z čítanek, v jednotlivých zemích císařství docházelo k probouzení národnostně emancipujících se hnutí (nejen nás Svatováclavský výbor, ale také Jelačičovo hnutí v Chorvatsku či Kossuthova republika v Maďarsku). Paralelně s tím procházel vývojem také živel německý. V té době ještě rozdrobené a necelistvé Německo (formálně sloučené do tzv. Německého spolku) si různými způsoby chtělo vydobýt význam dominující evropské síly, a byť to tak v té době ještě nikdo nenazýval, o nic jiného jít nemohlo. Byla vyhlášena ústava a spolu s ní ustavena německá konstituční monarchie. Sice k jejímu skutečnému startu ještě byla dlouhá dějinná cesta (Vilém I. byl provolán německým císařem až v roce 1871), sjednocovací a hegemonistické snahy Německa zde našly první opravdu významný otisk.

Zajímavé bylo, že se v obdobné době založený Rakouský říšský sněm (po pádu Metternicha) s oním německým, podle místa vzniku nazvaným Franfurtským sněmem, přetahovali o přízeň a účast zástupů z řad české inteligence. Většina (vedená Palackým) Frankfurtský sněm odmítla s poukazem na to, že frankfurtský sněm prosazuje velkoněmeckou myšlenku, jež by mohla znamenat oslabení českého národního hnutí. To ovšem neznamená, že se nenašli mnozí čeští (jak se hezky česky říká: renegáti), kteří vlezli do pangermánského společenství, bezpochyby s perspektivou budoucí účasti jejich benefitech.

Proti takovým a pro zachování maximální snahy o udržení české (a slovanské) identity vystupoval hojně český novinář Karel Havlíček (krátce též člen rakouského říšského sněmu; jak dopadl později, snad ještě víme ze školy). Havlíček psal tehdy do Národních novin a šlo velmi často spíše o politická provolání, než standardní žurnalistiku. Když jsem si otevřel jeho článek Naše politika z roku 1848, přeběhl mi po zádech mráz. Vzpomněl jsem si, jak na přelomu milénia pobíhaly (a namnoze dosud pobíhají) po české politické scéně podivné postavy typu Tomáše Halíka, Cyrila Svobody, Bohumila Doležala, Petra Pitharta a podobných a plédovaly velice hlučně na všech úrovních, včetně té parlamentní, za zrušení Benešových dekretů, navrácení sudetských majetků vysídleným nacistům, jejichž potomci se sdružují pod maršálskou holí Berndta Posselta (jehož sice dost nekorektně, ale přesně nazval svého času Miloš Zeman „Hitlerem po výkrmu“). Co se vlastně za těch 150 a více let změnilo? Ambice nejsilnějšího západního souseda nacházejí průmět v pokusu (zatím nikoli deklaratorně, ale již fakticky) proměnit Evropskou unii ve „Čtvrtou říši“, Německo nehodlá ani o píď ustupovat před těmi, které formálně nazývá bratry (v triku EU), ale jde de facto o ovládnutí celého kontinentu pod jednou vlajkou, což je dobře vidět na turbulentních vztazích Německa vůči Francii, Polsku, Itálii, Maďarsku a dalším. A kdybychom neměli v tomto ohledu tak slabošskou vládu, možná bychom té cti stát v šiku se jmenovanými, dosáhli rovněž.

Vybrali jsme tedy dnes historický dokument, Havlíčkův text vyjadřující v zásadě velice podobné věci, jaké prožíváme i my dnes a už vlastně po celá polistopadová desetiletí.

(Je snad zbytečné dodávat, že text ponecháváme v původním znění, tedy včetně mezitím mnohokrát modernizovaných archaických vyjádření či gramatických úzů.)

NAŠE POLITIKA

Uveřejněno v Národních novinách dne 12. dubna 1848, současně s proslulými kabinetním listem krále Ferdinanda V. ze dne 8. dubna 1848, jenž uděloval autonomii království Českému.

I.

Nastala nám nyní šťastná doba samovlády, můžeme nyní sami osudy své zaříditi, sami se o sebe postarati. Dojdeme-li k moci a slávě, bude zásluha naše, zůstaneme-li opět v ponížení aneb v polovičatosti, bude hanba naše. Nyní se již nesmíme vymlouvati na vládu, nesmíme již co děti aneb nedospělci od vlády čekati, aby se o nás starala.

Máme svobodné slovo, svobodný tisk, máme parlament nejliberálnějším způsobem sestavený: starejme se tedy sami o sebe. Proto tedy musíme především znáti oučel svůj, musíme věděti, co chceme, kam směřujeme, abychom se uchopiti mohli náležitých prostředků k dosažení svého cíle.

Mnoho nám chybí, nevíme skutečně, čeho se dříve uchopiti, proto zapotřebí jest jednati se strany kroků našich, jakým pořádkem přistoupiti hodláme k novorození svému.

První a nejhlavnější péče naše musí býti o národnost, o jazyk. Bratří milí! nedejte se svésti neupřímnými hlasy, kteří říkají, že to jen forma jest, jen věc postranní, že pro jazyk a národnost nesmíme zapomenout na důležitější věci. Toť jsou hlasové neupřímných, skrytých nepřátel národa našeho. Největší svoboda bez národnosti není nic, protože jest to svoboda jen pro cizé, pro utlačovatele a pány naše, ne pak pro nás.

Což pomohla posud Irčanům svoboda anglická, což pomohla našim Slovákům svoboda uherská! Odpovězte na tuto otázku vy všichni zlomyslní mluvkové, kteří byste nás nyní rádi na nepravou cestu svedli! Což prospívá černochům, otrokům v jižních zemích severoamerického Soustátí, nejsvobodnejší zřízení těchto zemí. Tolik jim prospívá, že jsou po dobytku první přechod ke koním, neboť i koně snad za vyšší tvor se tam pokládají. Kdekoli nepanuje vaše řeč, vaše národnost, jste utlačenci i v nejsvobodnějších zemích. – Vždyť pak jest svoboda slova, svoboda tisku první základ veškeré ostatní svobody. Kde ale váš jazyk z ouřadů a škol jest vyloučen, tam odňata jest vám, to jest národu vašemu, více svoboda tato, než skrze policii a censuru.

Censuře a policii vyhnete se přece, vytisknete spisy za hranicemi, mluvíte tak, aby dlouhé ucho policie k ústům vašim nezasáhlo: ale kde řeč vaše národní vymezena jest z ouřadů a ze škol, tam zavřen jest tuhým zámkem jazyk lidu, tam panuje několik privilegovaných cizím jazykem a prodává lid ve vlastní zemi jeho.

Povstane vás několik přátel národu, podivnou náhodou zpamatovali jste se vycvičeni byvše co služebníci jiného národu, že máte povinnost pečovati o lid svůj, chcete k němu mluviti, abyste jej povznesli a povzbudili. Ale lid váš nerozumí vám, protože jeho jazyk, jsa ustavičně jen v kuchyni a chlévě, nemá ani slov pro věci vyšší, ostatní nerozumní a zlomyslní posmívají se vám, sami ti, o které se staráte, nevidí toho potřebu a neuznávají vaše zásluhy.

Takový byl stav náš až do nejnovějších dnů, chcete v něm zůstati i při této revoluci? Chcete, aby při zrušení škodlivých privilegií, kterých někteří na škodu ostatních užívali, jenom nejškodlivější, nejstrašlivejší privilegium jazyka zůstalo. Chcete, aby na vašeho starého otce, který německy neumí, každý potlukač již co na nižšího tvora dolů hleděl s opovržením aneb snad s outrpností. Ctěte se sami a budou vás ostatní ctíti.

II.

Morava, Nejdůležitější věc pro zachování a důstojnost národnosti naší jest spojení celého národu českoslovanského ve svazek jeden, abychom tak s celou společnou silou svou státi mohli proti nepřátelům svým a proti všelikému nebezpečenství. Tuť se arci obrací zraky Čecha do Moravy a na Slovensko, Moravana na Slovensko a do Čech, a Slováka také snad k Praze a k Brnu (?). Toť jest arci těžká, ale nesmírně důležitá otázka pro celou budoucnost národa našeho, a můžeme říci, že ona rozhodne vlastně, máme-li zahynouti nebo ve slávě trvati. Vidímeť zajistě, že každý z našich tří kmenů, český, moravský, slezský sám pro sebe jen těžce odolá silným nepřátelům svým, spojeni však byli bychom jistě národem silným a ctihodným, jenž by důstojně státi mohl vedle sousedů svých. Jaké toto spojení býti má, toť rozhodnouti není ani naše povoláni, ani doba tato nepřipustí o věci té rozhodného slova. Podáme zde jen v krátkosti skromný náhled svůj o Moravě.

Na Moravě jsou s ohledem na tuto věc tři strany: strana německá, hlavně obyvatelé královských měst, která chce spojení s Německem, ale o které se říci může, že jest ze všech nejslabší; strana národně smýšlejíci, která čte i naši literaturu a která dobře rozumí, jak dobré by bylo na Moravě i Čechům, kdyby se oužej spolu spojily; a strana netečná, to jest celý veliký lid slovanský, který, maje jakousi provincialní zášt a nenávist proti Čechům (znamenité, že se u Čechů proti Moravanům nic podobného nenalezá), přece hrdý jest národně a nechce náležet k Němcům. Srovnávají-li se tyto dve strany, není pochybnosti, kdo na Moravě zvítězí. Abychom ale toto spojení usnadnili, pronášíme zde následovně mínění své: Morava ať především o to dbá, by si tolik práv a tolik svobody vydobyla, co již my v Cechách máme. Ať především se postará také o takovou autonomii (samovládu) jako my Čechové již máme, ať jest samostatná země ve spolku rakouském, jako budeme my Čechové - pak až si všeho toho vydobude, ať se mezi sestrami Českou a Moravskou svobodně vyjednávají, chtějí-li být mezi sebou oužej spojeny, nebo nic. Myslíme, že pak obě nebudou po ničem více toužiti, než po spojení, ale daleko budiž od nás Čechů, abychom chtěli krev svou vlastní Moravu k něčemu nutiti, co by se jí nelíbilo.

III.

Rakousy. Nad Rakouskem sebraly se nyní bouře a mraky, ale neví se bude-li z nich padati zhoubný hrom aneb ourodný déšť, Jsme přesvědčeni, že Rakousko při celém těžkém stavu svém přece ještě s větší velebností a mohutností povstati může z rozhodné doby této, bude-li moudře a dle okolností říditi kroky své.

My Slované západní, Slované svobodní, Čechoslované, Jihoslované a Poláci pevně stojíme s rakouským císařstvím, považujeme je za přirozenou pásku, která nás bratry rozené ouzce k sobě váže a ve spojení tuží proti velikému nebezpečenství. Mrzelo nás Čechy, mrzelo Jihoslovany, mrzelo Poláky, že ve Vídni zavlály barvy revoluce německé - ba republiky německé, může se snad říci! Rádi zapomínáme na tuto dobrotivou slabost naší vlády, s kterou se proti vlastnímu prospěchu svému dala do rukou frankfurtských německých patriotů! Ale co tomu řekne časem svým historie, že Praha zachovala barvy rakouské, když je sama Vídeň, sama vláda vídeňská opustila!

O ironie osudu! Čechové jsou rakouštější než Rakušané sami! My v Praze, my v Záhřebě starali jsme se lépe a vytrvaleji o váš prospěch! - Avšak doufáme, že vláda se upamatuje na nás a na sebe; my si přejeme, aby ve Vídni vlály barvy jen rakouské, ne ale německé - my nejsme Němci, a takové my praví milionů lidu s námi. Uvažte toto pánové u vlády! Vyřkněte konečně tu zásadu, že jest císařství rakouské spolek rozličných národů stejné důstojnosti, stejného práva, z nichžto žádný žádnému neslouží. Tak jedině bude pevně stát říše rakouská: ale co německá říše rozpadne se zajisté co nevidět. Kýţ by jiţ konečně přestala vláda vídeňská kojit se nějakou nadějí na korunu císařství německého, která zajisté nebude nyní lepší než byla za Karla IV., jenž pravil: „Chci raději být bohatým českým králem než chudým německým císařem!“

Kýž by již konečně odvrátila vláda vídeňská oči své od Vlašska a od Německa a obrátila se na tu stranu, kde jest jí vykázáno pole k slavné činnosti. Již slavný krajan náš, pan Albrecht Waldštein, vévoda Friedlandský, radil před 200 lety císaři k takové politice. V soukromných dopisech k císaři, které posud zachovány jsou, radil výslovně, aby císař upustil od rad jezovitů, aby nechal války náboženské (s protestanty), která jen nepřátelství proti císaři plodí, ale aby se obrátil na Turecko. Kdyby byl tenkráte císař rady tohoto slavného Čecha uposlechl, mohlo být Rakousko nejmohutnější země v Evropě, mohlo být veliká říše Slovanů svobodných. Tenkráte by byla i naše vlast česká zase rozkvětla, germanisace násilná nebyla by vyhubila tolik tisíců a tisíců Slovanů!

Waldštein padl - oběť jezovitů. Co se ale tenkrát před 200 lety nestalo, může se posud státi. Posavad panuje v Turcích despota asiatický a jeho drábové hubí lid tichý slovanský, jenž úpí pod břemenem cizonárodního otroctví. Slované v Turcích hledí na vykupitele, spolukmenovce své do Rakous, očekávají od těchto svobodných bratří svých dar svobody a samostatnosti národní. Na této straně po Dunaji kvete pro Rakousko blaho a velikost, ne ale ve Vlaších, ne v Haliči. Škoda na stokrát peněz a krve ve Vlaších! Škoda toho nákladu, který vynaložen jest na poněmčení Haliče!

Vyhozeno, marně vyhozeno. Lepší odměna byla by vděčnost celého národu polského, než Halič, provincie nespravedlivě dobytá a hrůzou držená při mocnářství. Nepochybujeme, že celé Polsko, kdyby zas nyní povstalo na svět, věrným bude spojencem Rakouska, věrným spojencem Čechů a jižních Slovanů. Bylať by to pěkná mohutnost od břehů baltických až k břehům Středozemního moře, lepší neý veškeré Němectvo!

IV.

Německo. Stav nynější tohoto národu, jenž dříve pod jménem Deutscher Bund v zeměpisech se jmenoval, nanejvýš jest hoden naší české pozornosti v důležitém tomto čase. - Mocnářství rakouské až k časům Napoleona neslo jméno jednotlivých zemí, a společný náš panovník, jehož hlavní síla byla v království uherském a českém, nesl až po tu dobu titul císaře německého.

Že toto císařství malomocné a jen skoro prázdný titul bylo, o tom mluví zjevně historie. Když Napoleon i tento pouhý titul německého císařství zničil zřízením spolku Rýnského, složil císař německý jméno své, a tu nastalo jméno císařství rakouského, jehožto dva nejhlavnější sloupové byly Čechy a Uhry. Napoleonova síla klesla, a místo císařství německého nastal Německý Spolek (Deutscher Bund), to jest jakýsi podivný svazek samostatných malých knížat německých.

Císař rakouský František I. Učinil nejhlavnější politickou chybu svou tím, že k tomuto německému spolku přistoupil; ne s celým císařstvím, ale jen s větší polovicí, totiž s tak nazvanými německými zeměmi svými. Tenkráte ještě musela naše ubohá vlast Čechy a Morava trpěti tiše nazvání německé provincie, tenkráte se nikdo neptal národu našeho, chceme-li přistoupit k německému spolku, tenkrát byl císař pastýř, a my jsme byli jeho stádo. Od té doby náleželi jsme k německému spolku, ovšem jen více dle jména a jak se zdá nejvíc proto, aby mohl Metternich převahou svou ve spolku s Pruskem a s některými jinými podobnými vládami kazit v ostatním Německu všechno šlechetné a dobré, aby se mohl opříti všemu pokroku v Němcích. Přiznejme se směle, že jsme my německému spolku jen k ostudě sloužili.

Rakousko, tj. Metternich, byl nejhlavnější škůdce v celém Německu; skrze něho nesměli ostatní Němci svobody užívati, nás právě postavil despota ten za závaží pokroku německého, a tu převahu, kterou v německém spolku skrze náš počet měl, jen ke zlému užíval. My jsme byli vždy v německém spolku jen Kocourkov, na nás celé Německo prstem ukazovalo, s potupným úsměchem o nás „Oesterreichrach“ mluvilo atd.

Toto vyznání není hanba naše, protože se tato ostuda, tyto překážky neděly s naší vůlí, nýbrž proti ní. My jsme museli stát tam, kam nás vstrčili, protože jsme ještě neměli dosti síly a zmužilosti, abychom říci mohli platně: „Nechceme!“ Nestyďme se tedy za to vyznání, tím více když se nyní o druhé dobrovolné spojení s Německem jedná. Nač budeme nyní dále palčivou figuru v německém spolku představovati? Zachce se nám snad býti v Německu posledními, kdežto můžeme býti v Čechách prvními?

Němci ve Frankfurtě nás toužebně ke spolku zvou, Šuselka, Makovička, Kuranda (Franz Schuselka , publicista, poslanec nejprve Frantkfurtského parlamentu a poté Říšského sněmu, František Makovička, doktor práv, poslanec Frankfurtského sněmu, Ignác Kuranda německo-rakouský žurnalista, pozn. pž.) jsou volaví jíkavci, kteří nás mají do klece přivábiti; budeme tak hloupí a sedneme na vějičku? - Promění se celá česká země v Německý Brod a v Šosovice, které s německým praporem jako Don Quichotte do pole vytáhli – proti Čechům? - Nikoli, český národ, česká země odjakživa radovala se z většího daru rozumu a úsudku. Když vás někdo, o němž dobře víte, že vždy vaším ouhlavním protivníkem byl (a to byli hlavní vůdcové parlamentu Frankfurtského odjakživa), tak uctivě do domu svého zve, budete se tázati s nedůvěrou na příčinu této nenadálé sladkosti. Což pak budete věřit, že česká země nevyhnutelné koření jest k uvaření nové německé říše? Což jsme my Čechové tak nesmírně potřebný článek v řetěze velikého svobodného Německa?

Bláhovci! fantasie německých doktrinářů, kteří se nyní zběhli ve Frankfurtě, blouzní poeticky po březích Rýna i Dunaje! Rýn a Dunaj jsou hlavní žíly velikého Německa, které fantasie jejich naplnilo - ale, ale - ale jednu žílu jim podťali Francouzi, a druhou žílu podetnouti musí Slované. Dunaj jest řeka slovanská, Dunaj jest náš, a tj. vlastně první a poslední jednání celé té tragedie. Nám Čechům naznačil osud čestné, ale nebezpečné místo první bašty slovanské na západě: hájili jsme hory své tvrze po tolika věků se ctí, budeme je hájiti posud a Dunaj bude naše slovanská řeka, Rakousko bude slovanská říše. Padneme my Čechové - veta bude po slávě Slovanů svobodných západních, veta bude po Rakousku!