Onen Teror ctnosti totiž popisoval mediální smršť a společenský lynč nad autorem, který si dovolil na podzim 2010 nastavit Německu nemilosrdné zrcadlo v podobě otevřené kritiky tamních poměrů – hospodářských, sociálních, kulturních, etnických atd. Podotkněme, že tak učinil pět let před osudovou větou Angely Merkelové „Wir shaffen das“. Jeho „zrcadlo“ mělo podobu knihy „Německo páchá sebevraždu“. Když ji dnes otevřeme, jsme až šokováni tím, jak jasnozřivý a prorocký (bohužel) tehdy autor byl. Dnes nás dělí od onoho výroku německé kancléřky, která de facto otevřela Evropě brány k sebezničení, dalších pět let. Čtěme tedy věty z té Sarrazinovy analýzy a prognózy bohatší o zkušenost nabytou tím nepříliš povedeným desetiletím.

Co říká vydavatel o autorovi): Thilo Sarrazin (*1945) je jedním z nejvýraznějších německých politických myslitelů současné doby. Tento ekonom, špičkový úředník a politik dosáhl doktorského titulu na univerzitě v Bonnu (disertace o vědecko-teoretických problémech hospodářských dějin z hlediska kritického racionalismu), působil mj. na Spolkovém ministerstvu financí a v berlínském senátu či v představenstvech Německých drah a Německé spolkové banky a je (byť značně kontroverzním) členem německé sociální demokracie (SPD). Sarrazin je autorem několika knih, z nichž zdaleka největší ohlas vzbudila kniha Německo páchá sebevraždu - s podtitulem Jak dáváme svou zemi všanc; (originální název knihy zní doslova „Německo se ruší“, kde „se“ znamená „samo sebe“), která se od svého prvního vydání v srpnu 2010 dočkala již mnoha reedic a stala se jednou z nejprodávanějších knih v německojazyčném prostoru v posledních desetiletích. Už to, že se v Německu tato kniha stala nejúspěšnějším poválečným bestsellerem v kategorii literatury faktu, svědčí o tom, že jde nikoli o knihu určenou převážně odborníkům – specializovaným politikům, ekonomům a sociologům –, ale široké veřejnosti.

Autor v ní i na základě svých bohatých zkušeností z politiky a státní správy podává – bez ohledu na diktát politické korektnosti – břitkou, především na číslech a statistikách založenou analýzu toho, jak Německo – podle jeho názoru – podkopává samotné základy svého budoucího blahobytu, sociálního smíru a společenské stability. Sarrazin spatřuje ohrožení v kombinaci nízké porodnosti, přebujelého sociálního státu, který až příliš nabízí a ne dost požaduje, a především problematické imigrace zejména z muslimských států, která hrozí během nemnoha desetiletí zcela proměnit ráz hostitelské země. Právě autorova kritika v průměru obtížněji integrovatelných přistěhovalců tureckého či arabského původu, oproti nimž pozitivně vyzvedává např. příchozí z východní Evropy, Indie nebo Číny, vyvolala – zčásti kvůli určitému posunu až překroucení při prezentaci Sarrazinových názorů v médiích či jeho oponenty – nejostřejší kritiku a nejbouřlivější diskusi.

Ze Sarrazinovy knihy jsme dnes vybrali závěrečnou část, kde líčí stav (tehdejších) věcí a předkládá nám dva scénáře. Zde Sarrazin poprvé překračuje rámec čisté faktografie a popouští uzdu i troše fantasie. Ale posuďte sami: je to ještě fantasie, nebo už kus námi zakoušené dnešní reality?

SEN A NOČNÍ MŮRA

Německo za 100 let

Osm předchozích kapitol obsahovalo mnoho čísel a analýz, byla tu i mnohá hodnocení. Na tomto místě předkládám dvě teze:

1. Každý stát má právo rozhodovat o tom, kdo se na jeho území smí přistěhovat, a kdo ne.

2. Hodnoty Západu a Evropy spolu s kulturní svébytností jejich národů stojí za to, aby byly zachovány. Dánové mají mít možnost i za 100 let žít jako Dánové mezi Dány a Němci jako Němci mezi Němci, pokud budou chtít.

Postoje běžného občana vyjádřené v těchto dvou tezích jsou v Německu už několik desetiletí napadány – zčásti otevřeně, zčásti skrytě. Každého, kdo takto smýšlí, je třeba zahnat do pravičáckého kouta. V Německu tolik rozšířená údajná liberálnost s podvědomými sklony k socializaci v duchu osmašedesátníků cítí v každé formě populační politiky nepravost a jakoukoli imigraci vnímá jako vítaný jev. Regulace přistěhovalectví či jeho omezení se v těchto kruzích pokládá takřka za nelegitimní či alespoň nemorální počin a chtít zachovat německý charakter Německa je pokládáno za projev emocionální nacionalistické tuposti.

Mým přáním však je, aby moji potomci ještě za 50, ba ještě za 100 let žili v Německu, v němž se lidé budou dorozumívat německy a kde se budou cítit jako Němci, v zemi, která si uchová svou kulturní a duchovní sílu a dále ji rozvine, v zemi obklopené otčinami Evropy. Toto je pro mne – prosím za prominutí – důležitější než otázka, zda hladina Severního moře v příštích 100 letech stoupne o 10 nebo 20 centimetrů. Jsem si jist, že i naši východní sousedé si přejí, aby i za 50, za 100 let zůstali Poláky, stejně jako Francouzi, Dánové, Holanďané nebo Češi mají odpovídající přání vůči svým národům a svým zemím.

Jde o to, aby identita národů a států byla náležitě zachována a dále rozvíjena, byť přechody mezi nimi jsou plynulé: alemanští Švábové jsou v mnohém podobní německým Švýcarům, Alsasko nikdy nezapře své německé kořeny a také v Nice postřehneme, že kdysi tu byla Itálie. Architektonické styly a tvářnost měst koření hluboko ve společné kulturní tradici severních planin Evropy od Brugg až po Tallinn, někdejší Reval.

Švýcarsko je obdivuhodným příkladem toho, jak po tisíciletí v bezprostředním sousedství mohou vedle sebe koexistovat rozdílné identity: v kantonu Wallis – na východě se mluví německy a na západě francouzsky – se za posledních 1000 let jazyková hranice jen nepatrně posouvala o krok dál a zase zpět: když sídlil biskup v Brigu, putovala na západ, když seděl v Siónu, putovala na východ. V půli cesty mezi Siónem a Brigem ležící město nazývali jednou Sierre a jednou Siders.

K přeshraniční migraci docházelo v každé době. Mí předci z otcovy strany putovali přes Lyon do Ženevy a pak přes Basilej do Německa, kde se z nich nakonec stali Vestfálci. Mí předci ze strany matčiny se v roce 1920 jako rodina majitele gruntu z Pomořan v koridoru připadnuvším Polsku náhle stali takzvanými etnickými Němci a pozůstalá část z nich se v roce 1945 ocitla rovněž na území Vestfálska. Odsud se možná vydali na cestu jejich předkové už ve 12. století.

Migrace bude existovat i v budoucnosti a nechť tomu tak je. Dynamičtí a zdatní lidé nechť mají v každé době možnost vyrazit na cesty a svůj chléb si obstarávat, kdekoli jim libo. Ať tak ale dělají jen za předpokladu, že se přizpůsobí kultuře země, jež je hostí, až nakonec, pokud se v zemi usadí natrvalo, s touto kulturou zcela splynou. Vyškolené odborné síly a experti, kteří k nám nebudou přicházet pro výhody sociálních služeb, Německu v každé době prospějí, i když přijdou z Turecka či Egypta. Těch se však ve světě nedostává, jak ukazuje i relativní neúspěch německé Greencard. Těšme se z každého takového, který přijde a zůstane. Avšak gros odborníků, přemýšlivců a potenciálních nositelů Nobelovy ceny, kteří budou zajišťovat a utvářet budoucnost Německa za 50 a za 100 let, si musíme zplodit, vychovat a vzdělat my sami. Budeme-li pokračovat v cestě, na niž jsme se vydali před 40 lety, bude naše populace nejen demograficky slábnout, ale také intelektuálně zakrní.

Další příliv imigrantů z Afriky a Blízkého a Středního východu, jimž jsou vzdělanost a naše kultura vzdálené, žádný problém nevyřeší, zato nastolí mnoho nových. Mnozí toto nechtějí slyšet. Budeme-li ale dál mlčet a držet krok, stane se každá další generace Němců o třetinu menší, přičemž úbytek populace postihne zejména vzdělané vrstvy. Své mezery zatím zaplňujeme anatolskými sedláky, palestinskými válečnými uprchlíky a generacemi uprchlíků ze zóny Sahelu.

Německo nezhyne naráz a velkým třeskem. Bude hynout tiše se svými Němci a pozvolným trávením svého intelektuálního potenciálu. Němectví v Německu stále více řídne a jeho intelektuální potenciál řídne ještě rychleji. Kdopak si za 100 let vzpomene na „Poutníkovu noční píseň“? Žák koránu z mešity odnaproti určitě ne.

S budoucností Německa to může dopadnout stejně jako s tragickým hrdinou filmu Jacka Arnolda „The Incredible Shrinking Man“: hrdina řídí plachetnici. Nad hlavou mu pluje mrak. Jeho žena, která dosud byla v podpalubí, přichází nahoru a vtom se hrdina pomalu začne stávat menším, až je nakonec tak mikroskopicky maličký, že se vytrácí ze světa.

I kdyby nebylo žádných Němců, severoněmecké pláně nebudou zet prázdnotou. Ve střední Evropě budou stále žít lidé. Klima je tu příjemné, poloha výhodná a zděděná infrastruktura dobrá. Jenom německé ostrůvky uprostřed správního celku zvaného Německo, budou menší a menší. Pokud se něco zásadního nestane. A nebude to trvat dlouho, už naši vnuci a pravnuci budou obyvateli těchto ostrůvků. Němectví ze střední Evropy může vymizet stejně, jako z Malé Asie kdysi vyprchal element řecký. Jen se tak stane rychleji a zřejmě bez krveprolití. Nás Němce není třeba vyhánět, neboť se sami potichu vytratíme z dějin s železnou zákonitostí, již dokumentují úmrtní statistiky Spolkového statistického úřadu.

100 let není dlouhá doba. Většina z nás zná 50 let před svým narozením z vyprávění generace rodičů a prarodičů. Naši vnuci nás zase o 60 let přežijí. Každý z nás tedy „plave“ v jezírku času velikém 200 let, o něž se osobně zajímá.

Přenesme se nejprve zpět do roku 1910. Německá říše se svými 65 miliony obyvatel je vedle Číny, Ruska, britské korunní kolonie Indie a Spojených států amerických i ve světovém měřítku velkou zemí a díky 1,4 milionu porodů ročně i zemí velmi mladou. Němčina je lingua franca ve střední, východní a severní Evropě. Více než polovina vědecké literatury na světě je publikována německy a o budoucích katastrofách první a druhé světové války nikdo nic netuší. Jednadvacetiletý Adolf Hitler se ve Vídni všelijak protlouká a živí příležitostnou prací, čtyřicetiletý Lenin snuje své plány na převrat u kavárenských stolků v Ženevě a jednatřicetiletý Josef Stalin svádí ženy v sibiřském vyhnanství v Solvycegodsku. Nepatrné náhodné historické odchylky – výstřel sarajevského atentátníka míjí cíl, poslíčka Hitlera zasáhne granát, německý generální štáb v roce 1917 nedopraví Lenina v zaplombovaném vagóně do Ruska – by bývaly stačily k tomu, aby k velkým katastrofám 20. století nedošlo. Možná by místo nich došlo k jiným, kdo ví. Bylo by proto bývalo tenkrát absurdní, zamýšlet se nad trendy budoucnosti? Je to absurdní dnes? Přirozeně že není. Veškeré technologické trendy, k nimž byly tehdy položeny základy a které byly tou dobou předvídatelné, působí i dnes. Historické zlomy, k nimž patří války a jiné katastrofy, však předvídat nelze.

V roce 1910 byla evropská velkoměsta elektrifikována, kanalizační potrubí bylo položeno a každý dům měl pitnou vodu. V Berlíně i v jiných městech jezdilo metro a elektrické tramvaje. Každá firma a všechny zámožné domácnosti vlastnily telefon. Na obloze se objevila první letadla a na bolest hlavy byl aspirin. Na světě byl biograf a lákal masy obyvatelstva. Velkou politiku ještě řídil císař. V roce 1907 anektovalo Rakousko-Uhersko Hercegovinu a popudilo tím proti sobě Srbsko. Vletech 1911 až 1912 balkánská válka konečně vypudila až na jedno malé předmostí Osmanskou říši z Evropy.

Doba před 100 lety je nám zároveň vzdálená i blízká a nejinak je tomu s dobou 100 let před námi. Mnohé bude podléhat kontinuálnímu vývoji, jiné podlehne radikálnímu převratu: před 100 lety nemohl nikdo předvídat sedmdesátileté trvání komunismu, ale ani to, že po 70 letech mu bude učiněna přítrž. Člověk, který se zajímá o svůj původ a o dějiny svých potomků, prožívá úsek světových dějin, který sahá – vzhledem k jeho věku – 80 až 150 let do budoucnosti. To je také přibližný horizont jeho zájmu o budoucnost. Dnes nás zajímá světové klima. Mainstream klimatologických prognóz vychází z předpokladu, že teplota ve střední Evropě v příštích 100 letech stoupne o 2 až 4 stupně. Hladina Severního moře se do té doby zvýší o 10 až 20 centimetrů a život ve střední Evropě bude klimaticky příjemnější. Část z uspořených nákladů na otop bude však třeba investovat do stavby hrází.

O Německu za 100 let není pochopitelně možné sestavit seriózní vědeckou prognózu. Nevíme, k jakým dojde válkám. Neznáme vynálezy, k nimž dosud nedošlo. Zcela spolehlivě se však lze vyslovit k přirozenému vývoji populace, pokud předpokládáme, že čistá reprodukční kvóta zůstane taková, jaká je už 40 let. Nicméně i tato kvóta je do jisté míry závislá na politice, stejně jako migrace a integrace.

Pohlédneme-li na strašlivé omyly, hlouposti a promarněné příležitosti evropské politiky za posledních 100 let, přinese nám to ponaučení: politika je podstatný jev a politická rozhodnutí mohou svět změnit k lepšímu, nebo k horšímu. Držíme osud našich dětí, vnuků a pravnuků a podmínky, v nichž budou žít, mnohem víc ve vlastních rukou, než se domníváme. Tento osud a tyto podmínky můžeme ale také zmařit. Politické katastrofy a vznik jedinečných technologií předvídat nelze, předpovědi politických rozhodnutí tím či oním směrem jsou však reálné.

V obou následujících scénářích jsem popustil uzdu fantazii. Jsou vyhrocené, jsou to satiry, avšak nejsou nereálné. Popisují dvě z mnoha možných vývojových cest, jimiž se může ubírat Německo. Všechny elementy, jež se v nich vyskytují, jsou v naší přítomnosti obsaženy.

NOČNÍ MŮRA

V roce 2017 byla německá politika sama se sebou docela spokojena. Následky světové hospodářské recese, kterou v roce 2008 spustil krach americké banky Lehman Brothers, byly překonány. Úrovně produkce z roku 2008 bylo dosaženo v roce 2013 a hospodářství rostlo – pomalu, ale přece.

Od podzimu 2017 vedla Angela Merkel černo-zelenou spolkovou vládu. Kapitola o integraci a migraci v koaliční dohodě byla obzvlášť rozsáhlá a bylo v ní potvrzeno, že Spolková republika je přistěhovaleckou zemí a že vzrůstající vliv cizích kultur je pro zemi obohacením. Všem migrantům bylo zároveň s povolením k pobytu přiznáno i komunální volební právo. Koaliční dohoda zvěstovala zákonnou iniciativu, jež hodlá xenofobii a islamofobii prohlásit trestným činem. Jürgen Trittin (Poznámka překladatele: významný a populární německý politik ze strany Zelení (nar. 1954), vletech 1998-2005 spolkový ministr životního prostředí)  se v předvolebním boji postaral o rozruch, když prohlásil: „50 procent Arabů je mi milejších než 5 procent radikálů.“ Přísun rodinných příslušníků měl být usnadněn.

Přes mohutný odpor Unie byly zrušeny kurzy německého jazyka jako předpoklad pro příjezd rodinných příslušníků. V koaličních jednáních předložili Zelení vědecký posudek profesora Gideona Botsche z Centra Mojžíše Mendelssohn a postupimské univerzity, v němž bylo vědecky doloženo, že je výrazem latentního fašizoidního smýšlení s ozvuky rasismu, jestliže Němci požadují upřednostnění němčiny. Snaha nutit migranty k tomu, aby si proti své přirozené vůli osvojovali němčinu, a dokonce tím podmiňovat možnost příjezdu do země či získat povolení k pobytu, svědčí o německém povýšenectví, které již jednou téměř vehnalo svět do záhuby. Právě touto svou minulostí se Německo liší od Francie a Holandska, kde byly naopak jazykové předpoklady pro imigraci zpřísněny.

Nová ministryně pro rodinu a migraci, mladá žena z levého křídla CDU v Severním Porýní-Vestfálsku, dala na srozuměnou, že rodinnou politiku si nelze plést s politikou populační – naopak: s ohledem na přelidňování světa, ochranu životního prostředí a problematickou německou minulost je nízká porodnost v Německu vlastně pozitivním přínosem budoucnosti lidstva. Klesající počet obyvatelstva totiž uvolňuje prostor, čímž Německo přispívá ke zmírnění bídy ve světě. Jestliže Německo bude napříště produkovat méně inženýrů, nic tak zlého se nestane, neboť Indie a Čína jich má dost.

V roce 2020 prohlásil státní ministr (Poznámka překladatele: termín „státní ministr“ - německy Staatsminister - se nekryje s českým či obecným německým „ministr“ - Minister, ale označuje vysokého vládního úředníka jiné kategorie) pro kulturu v zásadním a později slavném projevu v Ústavu pro islámská studia na mnichovské univerzitě, že při podporování kultury bude spolková vláda napříště více dbát na to, aby naše různé kultury byly zcela rovnoprávné. Nově založený Centrální svaz islámských kulturních pracovníků následně navrhl, aby financování kultury bylo rozvrženo podle podílu obyvatel mluvících různými mateřskými jazyky. Spolková vláda na tento návrh reagovala zásadním opatřením.

V Duisburgu byla nová linie podrobena prvnímu praktickému testu. V roce 2021 tam místní Svaz islámských věřících v komunálních volbách získal 35 procent hlasů. Byli nicméně ochotni postoupit SPD (17 procent) úřad místostarosty pro finanční záležitosti, (Poznámka překladatele: složeným názvem „místostarosta pro finanční záležitosti“ zde zexplicitňuji německý termín Kämmerer (se základním významem „komorník“ či „komoří“), pokud oni obdrží post vedoucího odboru kultury a odpadového hospodářství. Tak se stalo. Avšak již za několik málo dní propukla panika. Nový vedoucí kulturního odboru byl pohoršen programem městského divadla a ve veřejné diskusi donutil divadelního intendanta, aby stáhl z programu „Zkrocení zlé ženy“ Williama Shakespeara, což pak po týdny vydatně zásobovalo fejetonisty v celé republice. Zdůvodnění tohoto kroku bylo nasnadě: věřící muslimka by se ke svému muži nikdy takto nechovala a chovat nesměla. Veřejně subvencovaná instituce nesmí dávat takovýto špatný příklad, který narušuje přirozené hranice interkulturní tolerance.

Ve veřejné rozpravě nakonec přiložil rozhodující polínko do ohně sporů vedoucí fejetonové rubriky deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Patrick Bahners. Ve svém veleinteligentním článku, jemuž nikdo nerozuměl, veledůrazně tvrdil: teprve sebeobětování německého občanstva je důkazem toho, že tyto kulturní vrstvy své liberální postoje neberou na lehkou váhu. Navrch poté zopakoval svůj výrok z roku 2010, kdy tvrdil, že „kritika islámu je bezpochyby srovnatelná s antisemitismem vzdělanců za německého císařství“. (Parick Bahners: „Zur Mobilisierung des Ekels“, FAZ, z 1. března 2010, s. 28)

V Duisburgu se nakonec přece jen dospělo ke kompromisu: program městského divadla měl být napříště sestavován proporcionálně vzhledem k podílu mateřského jazyka obyvatel města: 55 procent představení bude v turečtině či arabštině, 45 procent v němčině. Každých 5 let se měl tento poměr upravovat v souladu s vývojem populace. Duisburgský kompromis se stal spolkovým modelem, který v následujících desetiletích přijímalo stále více měst. 

Již od roku 2015 začala imigrace výrazně vzrůstat; zhruba polovina imigrantů přicházela jako rodinní příslušníci, druhou polovinu tvořili převážně uprchlíci za blahobytem, přicházející hlavně z Afriky a Blízkého a Středního východu. Azylové právo a jiné zábrany pro vstup do země přestaly být v důsledku tolerančních směrnic vážnější překážkou: kdo se dostal do Německa a po 6 měsíců tu nespáchal kriminální čin, získal automaticky časově neomezené povolení k pobytu a plný nárok na sociální zabezpečení tak jako německý občan.

Velkého pokroku v integraci bylo dosaženo v oblasti vzdělávání. V roce 2030 dospěla Konference ministrů školství k dohodě, že výsledky testů PISA se již nebudou vyhodnocovat podle migračního pozadí a nebudou zveřejňovány. Toto rozhodnutí došlo všeobecného souhlasu. Rozdíly ve výsledcích se totiž nezmenšily, nýbrž v důsledku nárůstu imigrace od roku 2015 se ještě výrazně zvětšily. Svaz pokrokových učitelů kontinuálně vznášel výhrady k veřejné diskusi o rozdílech ve školních výsledcích; jde tu prý o „objektivní diskriminaci“ migrantů. Negativní obraz, který si tak o sobě přistěhovalci učiní, prý omezuje jejich důvěru ve vlastní síly a jejich slabší výkonnost se jim tak stává neblahým proroctvím osudné seberealizace. Je třeba konečně přestat vést řeči o výkonnostních rozdílech. Teprve pak samy od sebe pominou. Činit tyto rozdíly předmětem veřejné diskuse, ať reálně existují, či nikoli, znamená přilévat oleje do ohně rasismu, a proto je třeba těmto diskusím učinit přítrž. Konference ministrů školství se k této morálně a pedagogicky naléhavé argumentaci připojila.

Dalším milníkem ve sféře vzdělávací politiky bylo v roce 2035 stanovení kvót pro numerus clausus podle amerického vzoru affirmative action: ve všech oborech, pro něž platil numerus clausus, byly pro uchazeče s tureckým, arabským či africkým migračním pozadím stanoveny kvóty, které odpovídaly podílu jejich zastoupení v obyvatelstvu odpovídající věkové skupiny. Následkem toho však bohužel v mnoha propedeutických předmětech některých oborů vzrostly kvóty neúspěšnosti. Jako obzvlášť velký faktor diskriminace se projevila matematika v oborech inženýrství. Tento problém byl vyřešen přepracováním studijních požadavků, jež bylo dokončeno v roce 2040. Kvóty neúspěšnosti poté klesly na tolerovatelných 10 procent.

Zlovolní současníci v těchto reformách spatřovali příčinu toho, že od roku 2050 narůstaly potíže, jimž absolventi německých inženýrských oborů museli čelit jak na národním, tak na mezinárodním trhu práce. Jiní poukazovali s jistým oprávněním na to, že vlastní příčinou problémů inženýrů na pracovním trhu je úpadek německého zpracovatelského průmyslu, který se začal projevovat v roce 2030 a od té doby se kontinuálně prohluboval. V důsledku velkého a neustále rostoucího nedostatku kvalifikovaných pracovních sil počínaje kvalifikovaným dělníkem a konče kvalifikovaným inženýrem totiž stále více špičkové produkce putovalo ze země, zejména na Dálný východ.

Navíc stále více firem překládalo své působení do zahraničí, a dokonce i středně velké rodinné firmy stále hojněji opouštěly zemi. Rozhodující podíl na tom zčásti měly daňové poměry. Růst HDP se totiž kolem roku 2020 zastavil a nárůst produktivity práce na pracovní hodinu poklesl pod 1 procento ročně. Na druhé straně dále vzrůstaly náklady na důchodové zabezpečení a sociální transfery, neboť počet jejich příjemců nezadržitelně rostl. Protože daň z přidané hodnoty již vystoupala na 25 procent, jediným zdrojem financování mohlo být zvyšování daní z příjmu. Od roku 2040 se také čím dál víc zámožných občanů jako soukromých osob obracelo k cizině, kam se začali vystěhovávat a brát s sebou svůj soukromý majetek a své rodiny. Anglické a americké soukromé školy byly beztak již dlouho v módě a pro studium inženýrských věd se cizina rozhodně hodila víc, pokud mělo potomstvo dostát úrovni doby.

Plíživě a nepozorovaně nastala proměna ve složení voličstva. Jak u příležitosti voleb do Spolkového sněmu vroce 2045 zjistil allensbašský institut, mělo tehdy 30 procent prvovoličů muslimské pozadí. O 20 let později to bylo již víc než 50 procent. Avšak již od roku 2030 tvořilo muslimské obyvatelstvo v rostoucím počtu velkoměst většinu a v roce 2050 měla turecké, arabské nebo africké migrační pozadí již víc než polovina všech starostů a primátorů měst. To určovalo charakter komunální politiky.

V roce 2045 došlo opět k požáru v Knihovně vévodkyně Anny Amálie ve Výmaru. Spolková vláda úpící pod jařmem sociálních výdajů nebyla schopna podat pomocnou ruku, spolková země Durynsko prohlásila, že nemá v této věci kompetence. Primátor města Výmaru, přemýšlivý a hluboce nábožensky založený člověk s arabskými kořeny nebral věc na lehkou váhu. Nakonec však předstoupil před novináře a zvěstoval, že přednostní právo na tomto světě patří živým, nikoli mrtvým. Skromné prostředky na obnovu a rozvoj města, jimiž je město dotováno, bude proto v rámci rekonstrukce prostranství před knihovnou lépe investovat do výstavby nové mešity a do sanace městské školy koránu. Tak se stalo. Nicméně po bouřlivých diskusích v městské radě se podařilo zabezpečit požářiště nouzovou střechou.

V následujících desetiletích chátraly kostely, zámky a muzea po celé zemi. Němci, kteří by je mohli navštěvovat, byli čím dál starší a bylo jich čím dál méně. Rostoucí populace muslimských spoluobčanů se o toto kulturní dědictví příliš nezajímala. Finanční nouze církví, obcí a jiných správních celků rostla.

Navzdory silnému odporu předložila spolková vláda v roce 2080 zvláštní program na záchranu německého kulturního dědictví. Návrh programu prošel jen těsnou většinou, neboť bylo třeba odložit zvýšení důchodů. Představitelka Šedých panterů (Poznámka překladatele: jde o malou politickou stranu, která existovala v letech 1989 - 2008 a jejím programem bylo zastupování práv seniorů) zvolala třesoucím se hlasem do zasedací síně: „K čemu je německému důchodci na vozíku dobré sanovat bamberský a kolínský dóm, když nemá na to, aby si zaplatil tolik péče, kolik potřebuje? Kostely přece dneska už nikdo nepotřebuje!“

Spásný nápad dostal státní kulturní sekretář při jedné návštěvě Istanbulu o Velikonocích v roce 2095, kde se mu dostalo osvícení, když dlel ve starobylé Hagii Sofii: déle než 600 let využívají a udržují Turci tento někdejší křesťanský kostel. Proč něco podobného nezkusit s velkými chrámy v Německu, které již dávno přesahují finanční možnosti odumírajících církví? A tak císařský dóm ve městě Speyer, ulmský Münster, mnichovská Frauenkirche, bamberský dóm a katedrála v Kolíně byly svěřeny coby „zkušební balíček“ jako „dlouhodobé zápůjčky“ islámské komunitě k budoucímu užívání jako mešity. Ta na oplátku zajistila, že tato stavební díla budou zachována podle koncepce památkové ochrany. Jen kříže na nich směly být demontovány, popřípadě zahaleny, pokud by se dotýkaly cítění věřících. Zkušební model triumfoval, a tak do péče islámské komunity přešly v následujících letech také dómy v Mohuči a Wormsu, dóm naumburský, Marienkirche ve městě Lübeck a mnoho dalších chrámů a kostelů.

Palčivým problémem však stále zůstával jazyk. V roce 2030 v zásadním a motivujícím rozhodnutí Spolkový ústavní soud stanovil, že je v rozporu s ústavní zásadou rovnosti všech občanů, jestliže se na uchazeče o zaměstnání s migračním pozadím nebere zřetel jen proto, že v jeho žádosti jsou jazykové nedostatky. Diskusím o integraci toto rozhodnutí značně ubralo vítr z plachet.

O mnoho důležitější však byl výnos k ústavní váze mateřského jazyka z roku 2037. Naštěstí se při předcházející volbě soudců poprvé podařilo prosadit po jednom kandidátovi s tureckým a arabským migračním pozadím. Většina hlasů v Prvním senátu byla totiž jen těsná. V úvodních větách rozhodnutí bylo většinou hlasů senátu stanoveno, že právo na vyučování v mateřském jazyce se odvozuje z nároku na respektování důstojnosti každého individua podle článku 1, odstavce 1 Ústavy a že tento nárok má absolutní působnost. Toto právo je ze své podstaty nedotknutelné a je nutno ho respektovat. Výjimky se připouštějí jedině tehdy, pokud jde u dětí mluvících cizí mateřštinou o mizivou menšinu, což by neúměrně zvýšilo fiskální náklady. Většiny měst se však tato výjimka nikterak nemůže týkat, neboť právě v centru aglomerací počet dětí, jejichž mateřštinou je turečtina nebo arabština, převládá. Není věcného důvodu k tomu, aby se snižovala jejich lidská důstojnost tím, že budou nuceny lámat němčinu, místo aby měly možnost vyjadřovat se svobodně svou mateřštinou.

Námitku zažalované zemské vlády, že němčina je nezbytným společným dorozumívacím prostředkem, nevzal soud v úvahu s odůvodněním, že společným komunikačním prostředkem v moderním světě je angličtina. Již v roce 2006 na tento fakt prozíravě upozorňoval tehdejší ministerský předseda Bádenska-Württemberska Oettinger. V 80 procentech koncernů DAX je angličtina oficiálním jazykem již několik desetiletí. Dětem, jejichž mateřštinou je turečtina nebo arabština, by proto nikterak neprospělo, pokud by byly nuceny učit se kromě své mateřštiny a angličtiny navíc ještě německy; šlo by naopak o další projev diskriminace.

Toto rozhodnutí bylo signálem k největší reformě vzdělávací soustavy od zrušení gymnázií: na místo povinné němčiny nastoupila povinná výuka mateřského jazyka. Prvním cizím jazykem zůstala angličtina. Pokud si žáci chtěli zvolit druhý cizí jazyk, což se stávalo čím dál vzácněji, měli na výběr mezi němčinou, francouzštinou, turečtinou a arabštinou bez jakékoli preference.

Rozhodnutí Ústavního soudu mělo rychle za následek, že došlo k rozdělení škol na školy turecké, arabské a německé, a tím k urychlení segregace obytných čtvrtí. Vyhodnocení statistik dětí zahajujících povinnou školní docházku ukázalo, že němčinu si pro výuku mateřštiny v roce 2045 zvolilo ještě 48 procent dětí, v roce 2075 ale už jen 30 procent, a roce 2105 dokonce už jenom pouhých 20 procent žáků nastupujících do první třídy. V oblasti Bavorského lesa a severoněmecké Uckermark byl podíl němčiny na výuce mateřského jazyka sice ještě 50 procent, avšak v Hamburku, Frankfurtu a Berlíně byl jen desetiprocentní.

Je pochopitelné, že i policie, soudy a veškeré úřady byly obsazovány převážně personálem mluvícím mateřštinou, jež v dané oblasti převládala. Bylo by koneckonců stejně nepřípadné, chtít po autochtonním usedlíkovi severoněmecké Uckermark, aby své starosti na policii sděloval turecky, jako chtít po autochtonním kreuzberském Turkovi, aby si na úřadě své personální záležitosti vyřizoval v němčině.

V roce 2100 byl historik pohlížející kritickým okem na minulost oprávněn vzít s uspokojením na vědomí, že Německo své demografické problémy vyřešilo vzorově a s multikulturní korektností. Životní standard Německa sice hluboko zaostával za úrovní života v Číně a v příjmu na hlavu bylo Německo předstiženo Indií, avšak ukázali jsme světu, že problémy lze řešit i mírumilovně.

Některé muslimské horké hlavy se nyní dovolávaly nové národní vlajky s černým pozadím, rudým půlměsícem a zlatými hvězdami; šlo však o poněkud neumírněné postoje. Nicméně právo na tento požadavek jim nebylo možno upřít, neboť představovaly demokratickou většinu. A Německo ostatně zůstalo černo-rudo-zlaté i nadále…

… A JEDNA Z ALTERNATIV

Od roku 2010 vzrůstalo v etablovaných politických stranách a vládách celé Evropy znepokojení nad rostoucími úspěchy pravicově populistických stran.

Znovuoživení po recesi vletech 2008-2009 bylo jen neduživé a malátně se vleklo po řadu let. Lid se strachoval o svůj životní standard. Stávalo se očividným, že vnější hranice Schengenského prostoru nejsou neprostupné: migrace do evropských sociálních systémů z Blízkého a Středního východu nadále rostla.

V květnu 2013, nedlouho po volbách do Spolkového sněmu, se do té doby neodhalené odnoži teroristické skupiny Sauerland u nádraží Zoo v Berlíně vydařil bombový útok, jemuž padlo za oběť 73 lidí. Když nedlouho poté došlo k podobným útokům v Paříži a Římě, sešla se Evropská rada ke zvláštnímu zasedání a kromě mnoha jiných opatření se usnesla na zásadních změnách střežení vnějších hranic Schengenského prostoru a na evropské směrnici stanovující jednotný přístup k ilegálním přistěhovalcům. Všichni členové se zavázali, že tato nová opatření vstoupí v jejich zemích během 1 roku v platnost. Tato ustanovení, která byla několikrát zpřísněna, vedla pozvolna k tomu, že ilegální přistěhovalectví do celé Unie kleslo na 100 tisíc ročně.

Nová spolková vláda zvolená v roce 2013 v koaliční dohodě nově akcentovala nutnost dalšího rozvoje rodinné, integrační a vzdělávací politiky:

Kombinace různých opatření v rámci rodinné politiky včetně opakovaných daňových úprav vedla k tomu, že během 10 let stoupla porodnost na 2,1 dětí na ženu; tím bylo dosaženo stavu z poloviny šedesátých let. Zvlášť potěšující bylo, že podíl žen středního a nejvyššího vzdělání na porodnosti výrazně vzrostl. Opatření zacílená na tuto skupinu žen byla podrobována ostré kritice jako sociálně nespravedlivá.

Pravidla pro přistěhovalectví rodinných příslušníků imigrantů byla zpřísněna. Obzvlášť účinným nástrojem se staly zpřísněné nároky na znalost německého jazyka a směrnice stanovující, že přicestovavší rodinní příslušníci nemají v Německu po dobu 10 let nárok na sociální zabezpečení. Přijímající rodiny musely nadto prokázat takový příjem z práce a majetku, jímž byla zajištěna obživa těch, kteří za nimi přicestovali. V důsledku těchto opatření přistěhovalectví rodinných příslušníků velmi výrazně pokleslo.

– V celé zemi byly zavedeny celodenní školky a školy a obědy v nich byly pro každé dítě zdarma. Pravidelná návštěva těchto zařízení byla předpokladem pobírání přídavků na děti a nároku na finanční příspěvek na děti v rámci základního zabezpečení. Každá neomluvená absence, byť šlo o jediný den či jen několik hodin, vedla ke snížení dávek.

– U dětí migrantů se ve školách a předškolních zařízeních stala středem zájmu výuka německého jazyka. Ten se stal závazným dorozumívacím jazykem ve všech státních či státem podporovaných vzdělávacích institucích. V nich byly každoročně a podle jednotných kritérií v rámci celé Spolkové republiky testovány jazykové znalosti dětí všech věkových kategorií. Výsledky těchto testů byly brány v úvahu při rozdělování státních subvencí. Instituce, které stanoveným nárokům opakovaně nedostály, byly zrušeny nebo ztratily nárok na státní podporu.

Na základních školách (první až čtvrtá třída) byly učební osnovy pro matematiku a němčinu v jednotlivých třídách v rámci celé Spolkové republiky sjednoceny a přizpůsobeny úrovni z roku 1970. Toto opatření vzbudilo v učitelských svazech bouři nevole, pochopitelně zejména v Berlíně, Hamburku a Brémách. Také tyto standardy byly každý rok podrobovány celoněmeckým testům a jejich výsledky byly zveřejňovány. Všem dětem, které v testech neuspěly, byla povinně poskytována speciální podpora.

Úspěch těchto opatření byl viditelný za 10 let. Počet žáků v Německu vzrostl a zjevně byli opět chytřejší. V testech PISA, v nichž bývalo Německo v rámci OECD vždy podprůměrné, se od roku 2025 začaly výsledky lepšit. Německo opět začínalo dohánět svět.

Zastaven byl i negativní trend v růstu populace. V následujících desetiletích byl počet obyvatelstva stabilní a porodnost kolísala mezi 2,0 a 2,2 dětí na ženu. Opakované revize rodinné a sociální politiky, během nichž docházelo i k opakované revizi daňových sazeb, vedly k tomu, že porodnost vzdělaných vrstev začala být dokonce mírně nadprůměrná. Poté, co silné ročníky šedesátých let dosáhly devátého desetiletí svého věku, a jejich počet proto začal rychle slábnout, podíl mladých lidí v populaci začal opět kontinuálně narůstat.

Reformy v systému sociálních transferů vedly k tomu, že fertilita migrantů z Blízkého a Dálného východu a z Afriky začala během několika málo let klesat pod celostátní průměr. O ostatní se postaraly ostré sankce vůči těm, kteří se odmítali vzdělávat. Osvobozování od tělocviku a výuky plavání z náboženských důvodů bylo v roce 2030 výnosem Konference ministrů školství zakázáno. Již v roce 2020 byly zavedeny školní stejnokroje a bylo zakázáno nosit ve škole šátek.

Ženy s šátkem na hlavě bylo v tradičních čtvrtích migrantů vidět čím dál méně. Byl to i důsledek jejich klesajícího počtu. Od roku 2040 byl odliv rodinného přistěhovalectví, úbytek uprchlíků za blahobytem a rostoucí postup úspěšných lidí čím dál patrnější: přistěhovalecké čtvrti velkoměst se tenčily a z ulic se pozvolna vytrácely zvuky tureckého a arabského jazyka.

Vše nasvědčovalo tomu, že integrace byla dokonána. Historikové v ní shledávali paralelu k integraci polských přistěhovalců v Porúří první poloviny 20. století. Tak jako tenkrát zbyly tu jako významná upomínka na ony časy jen cize znějící jména několika prominentních fotbalistů.

Zde končí oba mé scénáře. I věci tragické mívají svou humornou stránku a realita, jak známo, píše ty nejlepší satiry. Je naléhavé, aby politika začala jednat. Má pro to možnosti i náznaky řešení. K nim měla přispět i tato kniha. Slovy jednoho zaniklého jazyka volám na politiku:

Hic Rhodus, hic salta!