V roce 2017 vyšla její kniha Zahalená hrozba - Moc muslimských matek a hranice tolerance (Die verschleierte Gefahr: Die Macht der muslimischen Mütter und der Toleranzwahn der Deutschen). Když v té souvislosti poskytla interview listu Süddeutsche Zeitung, stala se terčem agresivních hrozeb ze strany militantních islamistů, které vyústily ve fyzické násilí, v jehož důsledku dokonce potratila.

Knihu Zahalená hrozba vydalo před dvěma lety česky nakladatelství Triton. Doprovodilo ho výstižnou vydavatelskou poznámkou: „Islám k Německu nepatří,“ říká Zana Ramadani. „Muslimové k Německu patří – ale jen když se přizpůsobí jeho společnosti.“ To se však nemůže zdařit, dokud se na dnešní západní svět budou aplikovat překonaná pravidla předmoderního náboženství a dokud muslimské matky budou svým dětem předávat hodnoty nepřátelské vůči ženám. Jako dcera z muslimské imigrantské rodiny pojmenovává věci tak, jak to dokáže jen málokdo: V muslimské rodině vládnou ženy. Své dcery vychovávají v osoby bez vlastní vůle a syny v rozmazlené machy – a protože tito mamánkové pod vlivem výchovy nejsou v životě úspěšní, vyrůstají z nich budoucí radikálové. Autorka se vyslovuje pro otevřené vyrovnání se s tímto tématem a zcela jasně říká, že bez spolupráce muslimských matek se integrace nemůže podařit.´

Je to velmi cenná (sebe)reflexe pocházející z nitra muslimského společenství. Otevřeně pojmenovává příčiny problémů, které v současnosti vyúsťují v čím dál častější teroristické útoky muslimských jednotlivců či skupin vůči obyvatelům evropských států, které jim, příchozím obvykle ze Třetího světa, poskytly možnost žít v míru a dostatku.

Zana Ramadani se – vzhledem ke svému převažujícímu tématu postavení žen – zabývá v podstatných pasážích knihy právě – obvykle velmi nedůstojnou - rolí ženy v islámské komunitě. Ale kromě toho se zamýšlí nad problémem fanatického a násilnického islamismu v obecné rovině, jako fenoménem, který dnes ovlivňuje celá tzv. západní svět. S jistou až sebemrskačskou přísností vypočítává případy islamistického terorismu od útoku na WTC po rok 2017, kdy kniha v Německu vyšla:

11. září 2001: New York/Washington - Atentátníci unesli tři letadla a naletěli jimi do dvou výškových budov Světového obchodního centra a do Pentagonu. Bilance: na 3000 mrtvých a přes 6000 raněných.

11. dubna 2002: Džerba - Útok výbušninami na synagogu na tuniském rekreačním ostrově Džerba. Bilance: 21 mrtvých, z toho 14 německých turistů. K útoku se přihlásila al-Káida.

12. října 2002: Bali - Koordinované útoky na dva noční kluby na Bali. Bilance: 202 mrtvých, z toho šest Němců a přes osmdesát Australanů, 303 zraněných. Teroristé patřili k islamistické teroristické skupině Džamá islámíja.

16. května 2003: Casablanca - Série útoků na židovské cíle a na jednu španělskou restauraci. Bilance: přes čtyřicet mrtvých a na sto raněných; dvanáct ze čtrnácti atentátníků zastřeleno, dalších třicet strůjců odsouzeno na doživotí. Pachatel: patrně Salafíja džihádíja.

15. a 20. listopadu 2003: Istanbul - Série útoků na dvě synagogy, britský konzulát a pobočku jedné britské banky. Bilance: přes šedesát mrtvých, stovky raněných. K útoku se přihlásila skupina patřící do teroristické sítě al-Káidy.

11. března 2004: Madrid - Série bombových útoků na čtyři příměstské vlaky. Bilance: 191 mrtvých, přes 1800 raněných. Pachatelé se inspirovali teroristickou sítí al-Káidy.

9. září 2004: Jakarta - Před australským velvyslanectvím vybuchla bomba nastražená v autě. Bilance: devět mrtvých, 173 raněných. Soudí se, že pachatelé pocházejí z teroristické skupiny Džamá islámíja spolupracující s al-Káidou Usámy bin Ládina.

7. července 2005: Londýn - Útoky na tři soupravy metra a jeden autobus v britském hlavním městě. Bilance: 52 mrtvých, nejméně 150 raněných. Všichni čtyři zabití pachatelé byli britští občané. Skupina „Tajná organizace al-Káidy v Evropě“ označila tento čin jako odplatu za britskou vojenskou přítomnost v Afghánistánu a Iráku.

1. října 2005: Bali - Několik bombových útoků v turistických střediscích Kuta a Jim­baran. Bilance: dvacet mrtvých (a tři atentátníci). Pachatelé patřili k Džamá islámíja.

31. července 2006: Kolín nad Rýnem - Dvě nálože v kufrech v regionálních vlacích neexplodovaly. Ale i Německo si uvědomilo problém s teroristy, kteří v zemi už vyrůstali.

11. prosince 2007: Alžír - Exploze školního autobusu před vrchním soudem a před kanceláří vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Bilance: 22 mrtvých (z toho 17 pracovníků OSN), 177 raněných. K činu se přihlásila al-Káida.

26. listopadu 2008: Bombaj - Islamisté ozbrojení automatickými zbraněmi a granáty zaútočili na hotel „Taj Mahal“, na nádraží, turistickou kavárnu a jedno náboženské středisko. Boje trvaly tři dny. Bilance: 166 mrtvých.

11. prosince 2010: Stockholm - Dva výbuchy bomb v centru města, bomba na těle atentátníka patrně vybuchla předčasně. Bilance: dva ranění. Pachatelem byl švédský státní příslušník iráckého původu s vazbami na radikální islám.

18. července 2012: Burgas - Výbuch autobusu s izraelskými turisty na letišti. Bilance: pět mrtvých Izraelců, řidič autobusu a atentátník, 32 raněných. Podle bulharských úřadů stál za útokem Hizballáh.

11. září 2011: Benghází - Útok na americký zastupitelský úřad v libyjském Benghází. Čtyři Američané přišli o život, mezi nimi i velvyslanec Chris Stevens. V červnu 2014 byl americkými speciálními jednotkami zadržen Ahmad Abú Chattalá jako „klíčová figura“; jedná se o zakladatele a vůdce islamistické teroristické skupiny Ansar al-Šaría.

15. dubna 2013: Boston - V cíli Bostonského maratonu vybuchly dva tlakové hrnce s hřebíky a kuličkami z ložisek, ukryté v černých pytlích. Bilance: tři mrtví, 264 raněných.

20. června 2013: Mogadišu - Sebevražedný útok na komplex OSN. Bilance: 18 mrtvých a 18 raněných. K útoku se přihlásila radikální islamistická milice aš-Šabáb.

24. května 2014: Brusel - Útok na Židovské muzeum. Pachatel střílel kolem sebe útočnou puškou AK-47. Údajně pobýval rok v Sýrii a byl v kontaktu s islamisty. Bilance: čtyři mrtví.

7. ledna 2015: Paříž - Islamisté zaútočili na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Zabili dvanáct lidí.

9. ledna 2015: Paříž - Útočník, který se hlásil k „Islámskému státu“, držel rukojmí v košer supermarketu, čtyři z nich zastřelil.

20. července 2015: Suruç- Sebevražedný útok v zahradě kulturního střediska, spáchaný bojovníkem „Islámského státu“; turecký Suruç je vzdálen od syrské hranice zhruba pouhých deset kilometrů. Bilance: 34 mrtvých.

10. října 2015: Ankara - Dva výbuchy zabily před začátkem mírového pochodu 102 lidí a 500 jich zranilo. Za útokem byla místní buňka „Islámského státu“.

31. října 2015: vzdušný prostor nad Sinajským poloostrovem - Výbuch bomby na palubě letadla ruské letecké společnosti Koga­lymavia. Bilance: 224 mrtvých. K útoku se přihlásil „Islámský stát“.

13. listopadu 2015: Paříž - Při několika útocích – mimo jiné na fotbalový stadion Stade de France a klub Bataclan – islamisté zabili 130 lidí, 352 zranili.

2. prosince 2015: San Bernardino - Dva islamisté zaútočili střelnými zbraněmi na vánoční večírek v centru pro postižené. Bilance: 14 mrtvých a 21 raněných.

12. ledna 2016: Istanbul - Ve skupině německých turistů se před chrámem Boží moudrosti na náměstí Sultána Ahmeda odpálil sebevražedný atentátník. Bilance: dvanáct mrtvých. Pachatel byl údajně stoupencem „Islámského státu“.

22. března 2016: Brusel - Při sebevražedných atentátech na letišti Zaventem a v centru poblíž budov Evropské komise zemřelo 38 lidí, 340 raněných. K útoku se přihlásil „Islámský stát“.

12. června 2016: Orlando - Atentátník zaútočil útočnou puškou a pistolí na gay klub. Tele­fonicky se přihlásil k „Islámskému státu“. Bilance: 49 mrtvých, 53 raněných.

14. července 2016: Nice - Během státního svátku vjel tuniský atentátník nákladním vozem do davu, který na Promenade des Anglais čekal na ohňostroj, a zabil 85 lidí; zraněných bylo přes tři sta. K útoku se přihlásil „Islámský stát“.

26. července 2016: Saint-Étienne-du-Rouvray - Dva útočníci přepadli kostel a zabili kněze. Hlásili se k „Islámskému státu“.

19. prosince 2016: Berlín - Tunisan vjel ukradeným kamionem na vánoční trh u Pamětního kostela císaře Viléma. Zemřelo dvanáct lidí, jedním z nich byl i polský řidič kamionu, kterého atentátník před činem zastřelil. K útoku se přihlásil „Islámský stát“.

Když si k této truchlivé bilanci připočteme čím dál častější útoky, jichž jsme aktuálně svědky, začíná nepochybně jít do tuhého, ačkoli nás eurounijní a berlínské tlampače stále chlácholí tím, že jde o pomýlené jednotlivce nebo dokonce psychiatrické pacienty. O tom ostatně píše i Zana Ramadani:

Hlásné trouby muslimů v Německu po každém takovém atentátu opakují, že „to nemá s islámem nic společného“. Oproti tomu tišší muslimové jako Mouhanad Khorchide, spoluzakladatel liberálního, humanistického Muslimského fóra Německo (Muslimisches Forum Deutschland), vyslovují na Facebooku zcela otevřeně pravdu: „Souvislost mezi náboženstvím a násilím nelze popřít.“ Za podobné věty na něj oficiální muslimská mocenská elita nevraží.

Khorchide není jediný muslim, který se zpěčuje přikázání žít s klapkami na očích. „Všude na světě se mezi radikálními muslimy setkáváme se stejným duchovním postojem a se stejným potenciálem násilí,“ píše Hamed Abdel-Samad. „Proto nelze fenomén islamismu oddělovat od islámu, neboť virus džihádu čerpá svou sílu z učení a dějin islámu. Koncept džihádu nevynalezli moderní islamisté, pochází od Proroka Muhammada.“ Nárok islámu na univerzálnost a jeho štvaní proti nevěřícím nenacházíme až ve spisech fundamentalistů z první poloviny 20. století, jako Sajjida Qutba a Sajjida Abú-l-Alá Mawdúdího, nýbrž již v Koránu. „Islám byl už několik málo let po svém vzniku politicky úspěšný a vytvořil ještě za Prorokova života stát. Muhammad vedl války za vybudování a upevnění své moci a sliboval muslimům vládu nad světem. Tyto války a úsilí o islamizaci světa dnes četní muslimové chápou jako úkol daný Alláhem, jenž musí být splněn i 1400 let po Prorokově smrti,“ píše Abdel-Samad v knize Der islamische Faschismus (Islámský fašismus). A protože termín „islámský fašismus“ použil už před vydáním knihy na jedné přednášce v Káhiře, volalo se na internetu po jeho smrti. Několik dní po této přednášce vůdce Gama‘a al-Islamíja, Assem Abdel-Maged, dokonce otevřeně vyzýval v egyptské televizi k vraždě tohoto německo-egyptského politologa a publicisty.

Není pak divu, když turecký prezident Recep Tayyip Erdogan už označení „islamistický teror“ považuje za urážku všech muslimů. Teroristické útoky prostě zůstávají teroristickými útoky – nesmět je tak nazvat otevřeně by bylo fackou do tváře všem těm, kdo islamistickým násilím přišli o své blízké. Navíc si musíme uvědomit, že islamisté jsou muslimové. A žádné jiné náboženství než islám neprodukuje v současnosti tolik vrahů, kteří se domnívají, že je jejich bůh odmění za teror vůči nevinným.

Setkáváme se tu tedy se dvěma pojmy – islám a islamismus. Pode Zany Ramadani spolu souvisejí mnohem víc, než by mnozí samozvaní obhájci muslimské imigrace byli ochotni připustit. Autorka o tom píše v kapitole příznačně nazvané

Mešity jsou naše kasárna, minarety naše bajonety, věřící naši vojáci

Na příkladu rozpadajících se států, jakým byla před lety Jugoslávie, můžeme vidět, jak důležité jsou struktury a jejich opora. Když zaniknou, lidé hledají orientaci mimo stát a často ji nacházejí v náboženství. V takové situaci je náboženství něco jako montovaný dům pro lidi, kteří nejsou spokojeni se svým životem nebo si s ním už nedokážou poradit. Náboženství jim má dát oporu, zaplnit vzniklé nebo pociťované vakuum.

Moje babička z matčiny strany žila jakousi dětinskou vírou. Oporu nacházela v Bohu, jehož vzývala, když potřebovala pomoc, když se jí vedlo zle; modlila se za zdraví, za život na onom světě a za to, aby se rodině vedlo dobře, prosila o odpuštění, když nedopatřením udělala nějakou chybu. Její víra se vztahovala na ni, hledala dobro pro sebe a pro své blízké a druhým nepřála nic zlého. Nerozlišovala mezi etniky, náboženskými společenstvími nebo pohlavím, pro ni si byli všichni lidé rovní. Víra mojí babičky neměla příliš společného s morálními hodnotami a už vůbec nic s politikou. Byl to více či méně intenzivní vztah k nějaké instanci, od které si slibovala dobro jako odměnu za svou oddanost. Více jí islám, o němž věděla jen to, co se naučila při několika málo návštěvách koránové školy, dát nemohl ani neměl.

Při rozhodnutí uchýlit se pod střechu takového náboženského montovaného domku je vzdělání nepodstatné. Moje babička, tenkrát to nebylo nic neobvyklého, byla negramotná. Ve všech vrstvách lze najít lidi, kteří hledají spirituální oporu, orientaci a návody k jednání, jimiž by se mohli řídit. Čím více lidí po něčem takovém touží, tím je náboženství silnější a tím hlouběji sahá jeho vliv.

Dětinská víra mé babičky byla pozitivní formou religiozity. Já osobně víru v nějakého boha principiálně neodmítám. Ale odmítám víru, která se v 21. století odvolává na pradávné texty, jež se neinterpretují v historickém kontextu a nepřizpůsobují dnešnímu světu. Sunna, tedy mravy, zvyky, hodnoty a normy z předislámské doby, které se staly „způsobem Prorokova jednání“, už dnes nemohou být nějakým měřítkem.

Křesťanství má tento proces dávno za sebou. Martin Luther a osvícenství je modernizovali. Reálně existující islám se oproti němu vyvíjí (stále více) v ničivé, násilnické a bojovné náboženství. Základ je dán v Koránu. „Jděte v boj lehcí i těžcí a bojujte majetky i osobami svými na cestě Boží!“ stojí v súře 9:41. „Připravte tedy proti nim všechno, co schopni jste postavit ze síly a oddílů jezdeckých, abyste zastrašili nepřátele Boží i nepřátele své a jiné mimo ně, které ještě neznáte, ale které Bůh dobře zná. A cokoliv vydáte na cestě Boží, bude vám plně nahrazeno a nebude vám ukřivděno.“ (súra 8:60) Kdo však není ochoten, musí počítat s následky: „Jestliže nevytáhnete do boje, Bůh vás potrestá trestem bolestným, vystřídá vás národem jiným a nebudete Mu moci v ničem uškodit, neboť Bůh je věru mocný nad každou věcí.“ (súra 9:39)

V Koránu najdeme samozřejmě i mírumilovné verše. Ale ty válečnické se momentálně těší většímu ohlasu. Po celé zeměkouli se ve jménu islámu vraždí a plení, zabíjí a odpalují se nálože. Atentáty v Evropě nepáchají především běženci, kteří se k nám vkrádají pod pláštíkem žádosti o azyl, ale především děti dřívějších přistěhovalců, jež vyrůstaly na sociálně zanedbaných předměstích Bruselu, Marseille, Paříže a dalších velkoměst. Přímo v Evropě působí islamističtí kazatelé nenávisti vyzývající k podpoře „Islámského státu“. Oni a jejich teroristické jednotky opírají své násilné činy proti nevěřícím o Alláha a Korán.

A už slyším ty tolerantní a lhostejné: To nemá s islámem nic společného! A relativisty slyším říkat: Křižáci taky vraždili a plenili.

Ale to už je přece nějaký čas! Dnes nevidím žádné křižáky s bombami a puškami táhnout bojišti, zabíjet lidi a usekávat jim hlavy. Rozdíl mezi islámskou a křesťanskou společností spočívá v tom, že křesťané se dál vyvíjeli, emancipovali se od pradávné tradice, aniž při tom současně hodili přes palubu například Desatero. Předávají univerzální hodnoty, které mají platnost podnes, ba dokonce vstoupily do našeho právního systému. S Lutherem zpochybnili křesťané svůj, později dokonce i jeho dosavadní vztah k Bohu (a jeho náměstkům na zemi). Jejich přemýšlení a zpochybňování vyvěralo ze snahy nalézt co nejlepší cestu. Ten, kdo se neptá, akceptuje stávající, i když je to třeba špatné. V muslimském náboženství se otázky nekladou. A proto se islámská společnost dál nevyvíjí.

Ostatně je třeba říct, že takovým dalším vývojem islámu je alevitismus. Ba mnohem víc, alevitismus by mohl být novým islámem. Pokojným islámem Evropské unie. Alevité jsou v Německu uznáváni jako náboženské společenství stejně tak jako obě křesťanská. Oproti tomu v Turecku byli a jsou stejně jako Kurdové a křesťané diskriminováni. Nepovažují je tam za součást islámské obce věřících, ummy.

Alevité (neplést si s alavity, kteří patří k šíitům) se nedrží náboženských předpisů z pradávných válečnických dob, neuznávají právo šaría, neberou Korán doslovně, ale vykládají ho, neuctívají žádného proroka, nevěří v poslední soud, neprovádějí misijní činnost, nemodlí se v mešitách, mají vlastní náboženské obřady (cem), jež se odehrávají v obyčejných nebo společenských domech a kterých se účastní společně muži i ženy. Jejich ženy se nezahalují. Alevité odmítají polygamii, nikoli však alkohol. Žijí podle zásady: „Ovládej svou ruku, svůj jazyk a své ledví.“ Aneb jak to vysvětluje alevitská teoložka Handan Aksüngerová, jež přednáší na hamburské univerzitě: „Ovládat ruku znamená nekrást a neuchylovat se k násilí. Ovládání jazyka nás vybízí k tomu, abychom vždy říkali pravdu. Výzva k ovládání ledví implikuje, abychom sexuální konání vztahovali na monogamní manželství. Polygamie je zakázána.“ Alevité nepojímají svou víru jako náboženství, nýbrž jako cestu do nitra člověka. V ústředí je člověk. Existují tu ovšem i mystické prvky: alevité věří v nesmrtelnost duše a v reinkarnaci.

Zcela jinak to pojímá turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Takového pokojného náboženství si zjevně cení málo. V roce 1999 byl odsouzen k desetiměsíčnímu vězení a doživotnímu zákazu politiky za to, že citoval z jedné náboženské básně: „Demokracie je jenom vlak, do kterého nastupujeme, dokud se nedostaneme do cíle. Mešity jsou naše kasárna, minarety naše bajonety, kopule naše přilby a věřící naši vojáci.“ Takové výroky byly tehdy v Turecku trestné. Báseň dnes působí jako chmurné proroctví toho, co se v současnosti děje nejen v Turecku. Změnou zákona byl Erdoganovi v roce 2002 zrušen zákaz politické činnosti a o rok později se stal premiérem.

Dnes se v takových tureckých kasárnách i v Německu vychovává mládež, která se považuje za vojáky. Mešity nabývají na počtu i velikosti, plní se, protože muslimové se jako menšina cítí ohroženi, neboť se údajně vyvolává nenávist proti nim, v médiích a na internetu. Komunita se stmeluje, najednou se chodí modlit i takoví ti muslimové na baterky. A tam, v mešitách, novodobí krysaři kážou své středověké hodnoty.

Třetina samozvaných Božích bojovníků z Německa, kteří bojují v Sýrii a v Iráku, je tureckého původu. Minimálně jedenáct mladíků z Dinslakenu-Lohbergu vytáhlo do „svaté války“; jeden při sebevražedném atentátu zabil dvacet pešmergů, jiný zas pózoval na fotografii s useknutou hlavou.

Militantní islám se šíří – na celém světě. Alžírský spisovatel Boua­lem Sansal líčí v románu 2084 – Konec světa, který vyšel v roce 2015, muslimskou náboženskou diktaturu. Je to chmurný příběh. V jednom z četných rozhovorů v létě 2016 zmínil v souvislosti s Tureckem „návrat náboženského vnímání světa, především u mladých lidí“, jež kontaminuje celou společnost. Tento vývoj se podle něj neomezí pouze na arabské státy a Turecko, atentáty se neomezí na Paříž nebo Brusel. „To,“ řekl velice předvídavě, „pocítí brzy i Německo.“

Sansal pozoruje, že se islamističtí atentátníci setkávají v islámských společnostech veskrze se schvalováním, a to nejen skrytým. Cítit to bylo už při útocích na Dvojčata v září 2001. Po vraždách v redakci Charlie Hebdo, upozorňuje Sansal, většina muslimů „měla pro to pochopení. Vždyť se rouhali Bohu. Muslimové říkali, že není správné zabíjet, ale taky říkali: Jen se podívejte, co dělali…“ A fakt, že „Západ“ tolik váhá s vojenským zásahem proti „Islámskému státu“, si mylně vykládají jako sílu islamistů. Jedno je přitom jasné: Západ se „Islám­skému státu“ vojensky postavit nemůže. Vyvolal by tím jen solidaritu v islámském světě, který je přece údajně v rozporu se Západem. Boj proti radikálním islamistům všeho druhu bychom měli přenechat islámskému světu.

Útok v hudebním klubu Bataclan v Paříži, říká Sansal, oproti tomu směřoval proti západní kultuře, proti svobodnému a uvolněnému životnímu stylu, proti místům pro mladé lidi, jako jsou bary, stadiony, proti místům, jež představují Západ. Proč islamisté vnášejí svou válku do našich měst? Sansal odpovídá: „Vědí, že nad Západem vojensky zvítězit nemohou. Nedokážou porazit ani slabé arabské státy. A proto musejí Západ dovést k tomu, aby se zničil sám. Chtějí rozštěpit společnost a vědí, že když se jim to podaří, zhroutí se sama od sebe.“ Sansalova nejpozitivnější věta, ze které zaznívá nejvíce naděje, zní: „Západ je na omylu, když si myslí, že všichni muslimové jsou islamisté. Mají z islamismu větší strach než lidé na Západě.“

K tomu jsou zjevně veškeré důvody. Evropský džihádismus je také revolta mladých, v níž turečtí a arabští Němci druhé a třetí generace řeší své konflikty s rodiči, ale i s Němci. To, čím byly v sedmdesátých letech dlouhé vlasy a sympatizování s vraždami páchanými ultralevicovou Frakcí Rudé armády (RAF), na počátku devadesátých let členství v pravicových organizacích, jejichž poznávacím znamením byla holá lebka a martensky nebo jiné podobné boty, je nyní „islamizace radikality“ (Olivier Roy, francouzský politolog a vyslanec při OSN). Ničím se nedá společnost šokovat lépe než příklonem k salafistům. Zákaz jednotlivých skupin kvůli výzvě k násilnému džihádu, jako byly v roce 2012 Millatu Ibrahim a v roce 2015 Tauhid Germany, vliv salafistů na mládež nijak neochromil.

Salafisté, mladí a většinou vzdělaní, mají vliv na náboženské a politické debaty především na internetu. Jakkoli jsou mezi věřícími muslimy ve střední Evropě ještě v menšině, pro pařížského sociologa Gillese Kepela právě nyní „určují nejvýznamnější konflikt v Evropě, a to střet o monopol na interpretaci islámu“. K tomu využívají moderní komunikační prostředky a platformy: „Převážná část islámského internetu je salafistická.“

Zatímco mnozí spatřují v salafismu konkrétní hrozbu, jiní nás chlácholí: existují četné projevy politického islámu, jsou tedy i salafisté, kteří nechtějí budovat stát na náboženských základech, nýbrž „klidné náboženské společenství“ (Abd al-Hakeem Carney), jemuž jde o to, aby se muslimové v soukromém životě řídili sunnou. Kdo chce, ať tomu věří a toleruje to. Když je však islám vyhlášen za státní náboženství (jako naposledy v Tunisku) a legitimizuje se jeho politická nadvláda, a dokonce i násilí s odkazem na Alláha a na islám, pak tu hrozí nebezpečí.

Před takovými projevy politického islámu bychom se měli mít na pozoru. Měli bychom se včas bránit násilnickým islamistům. Měli bychom si všímat, z jakého prostředí se islamističtí atentátníci berou (pařížští atentátníci Salah Abdeslam a Abdelhamid Abaaoud byli drogoví dealeři) a s kým se scházejí. Syřan Džábir al-Bakr, podezřelý z přípravy atentátu na berlínské letiště, jenž se dva dny po svém zadržení v říjnu 2016 oběsil v lipském vězení, se údajně v Berlíně několikrát setkal s imámy, kteří hlásali džihád.

Islám v Německu podporuje nejen Turecko, ale i Saúdská Arábie. Tato země investovala značné částky do stavby škol. Vládní prezídium v Kolíně nad Rýnem muselo v roce 2003 jednomu z takových vzdělávacích zařízení v Bonnu, Akademii krále Fahda (König-Fahd-Akademie), pohrozit odebráním licence, protože se na ní kázal „fundamentalistický islamismus“ a vyzývalo se ke „svaté válce“. K této agitaci docházelo také v menších mešitách, kulturních spolcích a ze strany jednotlivců podporovaných ze Saúdské Arábie. Nyní se zdá, že královský dvůr celou záležitost přehodnotil: výstavba jedné školy v Berlíně byla zastavena, akademie v Bonnu má být na konci školního roku 2016/2017 zavřena (což se i stalo, pozn. překl.).

Bylo by hezké, kdybychom se směli spolehnout na to, že kazatelé ve zdejších mešitách nevychovávají vrahy a teroristy, ale že nacházejí jasná slova proti násilí. A kdybychom směli očekávat, že všichni imámové svým chráněncům řeknou, aby dbali zákonů a hodnot země, v níž žijí. Bohužel tomu tak není.

Velkou pozornost věnuje autorka kolizi mezi islámským právem šaríja a standardním evropským, v tomto případě německým právním řádem – a jejich vzájemné neslučitelnosti. To by mělo být burcující zvláště pro nás, kteří jsme si vyslechli prohlášení šéfa muslimských komunit v ČR Abbáse ve veřejnoprávní ČT, že v případě, že se muslim v ČR ocitne v dilematu, zda to či ono rozhodnout podle šaríji, nebo podle českého právního řádu, přednost dostane vždy šaríja.

Což je možná nejbližší, ale zdaleka ne jediný důvod přečíst si knihu Zahalená hrozba celou. Pojednává totiž o situaci ve státě, který si svou – možná blahovůlí, možná vychytralostí, možná prostě hloupostí a neprozíravostí – vytvořil obrovský problém s imigrací z islámského světa, a teď není schopen se s ní jakkoli rozumně vyrovnat. Budiž nám to odstrašujícím příkladem.

(Zana Ramadani – Zahalená hrozba. Praha: Triton 2018. ISBN: 978-80-7553-503-0, ukázky z knihy jsou zveřejněny na základě výslovného souhlasu vydavatele)