„Josef Švejk je nepochybně jednou z ikonických postav české kultury. Někdy bývá označován za esenci národní povahy, a bývá to míněno, jako že jsme vychytralí, snažíme se vyklouznout z každého rozhodování, nebereme nic pořádně na vážno, prostě švejkujeme. Obyčejně je takové hodnocení míněno negativně. Něco jako difamační, Václavem Havlem často používaný termín „čecháčkovství“. 

Tuto optiku ovšem může sdílet jen někdo, kdo Haškova Švejka doopravdy nikdy nečetl, a pokud četl, tak nepochopil. To nejpodstatnější, co v Haškově vyprávění je, totiž není osoba Švejka, nýbrž hrůza kolem něj – fízlování, válka, triumfy blbosti a zloby na každém kroku. Haškův Švejk je produktem těchto kulis a – jak jinak – snaží se to všechno přežít. Přičemž si pomáhá sdílením příběhů, metaforizujících tu či onu situaci do půvabné podoby patafyzické lidové slovesnosti.“

Autor knihy Švejk afghánským veteránem, vystupující pod pseudonymem Sigi Bigstain (byl postižen dětskou obrnou a tráví většinu života na invalidním vozíku), se zmocnil švejkovského námětu věru originálně a s humorem, který ústřední postavě padne jako ulitý. Nejinak je to i v případě nové knihy s názvem Švejkova manželská anabáze (s aktuálním podtitulem Do karantény!). Sám autor hned v úvodu knížku charakterizuje takto: „První díl líčil osudy našeho neohroženého vozíčkáře coby svobodného a až na vrozené postižení relativně zdravého muže v letech. Ale nebylo mu dáno vyhnout se manželskému chomoutu jednou provždy. A neunikl ani covidové hysterii. Pokračujeme proto pravdivým líčením jeho donkichotského boje s větrnými mlýny manželské lásky, otcovství, byrokracie a politiky. Jde ovšem o vyprávění humorné a satirické, takže pevně doufáme, že nás nebudou chtít žalovat žádní politici, úředníci či zdravotníci, ale ani spanilomyslné manželky a jejich rytířští manželé, pokud by snad měli pocit, že se v našich smyšlených postavách poznávají.“

Humoristických knížek, stejně jako humoru obecně je v naší době čím dál méně. Proto si važme toho, že u Bigstaina nacházíme jeden z mála „ostrůvků pozitivní deviace“. Humor se nemá vysvětlovat, nýbrž číst a zažívat. Zde je tedy aspoň malá ochutnávka na úvod roku, který bude možná lecčíms, jen ne důvodem k veselí, byť – jako u této knihy – skrze hodně velké slzy.

ŠVEJKŮV NEČEKANÝ HAPPY END

Do Kotvovic tak nakonec dojel až za tmy. Z posledních sil se dovlekl domů a v obýváku se zhroutil do sedačky, ze které naposlední chvíli vyskočili oba psi. Kdyby to neudělali, asi by je zasedl. Nebo spíš zalehl.