Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 229. díl. V Parlamentě

20.02.2022 10:10 | Zprávy

Před 80 lety, 17. března 1942, zemřel jeden z nejzajímavějších literátů první půli 20. století, Josef Svatopluk Machar. Dokázal skloubit politickou činnost (byl poslancem parlamentu a generálním inspektorem československé armády) s neobyčejně plodnou literární tvorbou, v níž namnoze navázal na odkaz štiplavé a adresné satiry Karla Havlíčka Borovského.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 229. díl. V Parlamentě
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský

Jeho politický život zaznamenal jeden zajímavý přemet. Ačkoli měl zpočátku blízko k T.G.Masarykovi (byl spolu s ním členem nejprve České strany pokrokové a poté České strany lidové, obecně nazývané Realisté), už v roce 1925 odešel ze státní služby právě pro kritické postoje k tzv. politice Hradu. Později se sblížil spíše s konzervativní a vlasteneckou politikou.

Macharova literární tvorba byla neobyčejně široká, formálně i žánrově pestrá. Od básnických satir (Boží bojovníci, Satiricon) přes historickou epiku (Golgatha, Svědomím věků) a intimní lyriku (Confiteor, sonety), řadu próz, fejetonů a publicistických prací po lyriku vysloveně politickou. Z ní je známa především kniha Tristium Vindobona (Žalozpěvy z Vídně), v níž jednak ostrým perem vykreslil nepříliš utěšené postavení českého národa v rakousko-uherském kontextu, ale i plané vlastenčení patetických veršotepců. Z této knihy jsme vybrali pasáž popisující vázaným veršem debatu v tehdejším parlamentu. Po přečtení vás asi – právem – napadne, jak málo se za těch víc než sto let vlastně změnilo.

V Parlamentě

– – pamatuji, kterak tatík tenkrát z města přišel, je mi, jak bych dnes ten jeho radostný hlas slyšel: „Juchej, matko, pomodli se, poskočte si, kluci, budeme si vládnout sami, máme konstituci! –

Kéž bych moh‘ tak jenom dědka vyhrabat dnes z hrobu – Aspoň, kluci, uvidíte vy tu lepší dobu! …“

Zaslzel a smál se při tom, čapkou k stropu mával, přísného jsem v tomhle taťku ani nepoznával – –

(Transkripce jedné strany ze staré naivní rodinné kroniky.)

* * *

Poslanecká sněmovna. Temně hnědé lavice zejí prázdnotou. Několik poslanců popochází kolem nich. Tvoří se malé skupiny kol ministrů. Sněmovní sluhové v livrejích plouží se sem a tam.

Jeden mladší poslanec stoupá k předsednickému stolu a disputuje po tichu s předsedou.

Předseda: Nechte toho. Je to marné. A pak řeč ta jistě vzbudila by rozhořčení na nejvyšším místě.

Poslanec: Excellencí, na tu věc však nutno poukázat, je to moment, kde se pravdě nesmí ústa vázat.

Předseda: Jak jste naivní, příteli můj. Tak co chcete s křikem? „Vázat ústa“ – jste jak poet. To jste politikem? Pokazíte straně naší jenom reputaci – vrhněte se raděj moudře na reelní práci, jest jí tolik, že se neví, kam se dříve vrhnout –

Poslanec: Svatá pravda, Excellencí. Tož mě račte škrtnout.

Ministr k vůdci jedné větší strany: Ujednáno. Klub váš bude tedy pro položku – ale se své strany, myslím, slevíte mi trošku. Tedy presidenta soudu a dva dvorní rady – za to koupil bych i dábla s čerty dohromady.

Vůdce jedné větší strany: Excellencí, není možno. Nelze povoliti, jinak se nám doma střecha nade hlavou sřítí, lid je všudy nespokojen, položka ta bude jako olej pršet zhoubně v uhlí žhavě rudé. Je zde třeba něčím stišit žár ten sálající – přidejte jen ministra nám, jak to v proposici

Ministr: Chudák národ! Jak pak dlouho bude trápen hlady? Tedy: president, ministr a dva dvorní rady.

(Podají si ruce.)

Vůdce jiné větší strany k několika svým čelným poslancům: Tedy v zájmu monarchie, páni kollegové, odevzdáme hlasy svoje pro položky nové –

Jeden z poslanců: Ale voličstvo v tom bude vidět čertovinku…

Vůdce: Bože, k čemu mha je vlčí, nechápavý synku? Žurnály to naše zítra chytnou hezky zkrátka a nechutnou paštiku tu vloží do pozlátka. Co jsme chtěli, to šlo hezky k ministrově uchu, můžeme být spokojeni – naše věc je v suchu.

Jiný poslanec: A což ti tam?

(Ukáže nenápadně na vůdce strany, který prve jednal s ministrem.)

Vůdce: Jako vždycky. Trochu vzdorovali, konečně se – a dost levně –přece jenom vzdali.

Jeden z ministrů k druhému: Jakž, můj drahý, jak věc stojí?

Druhý ministr: Můžem litkup píti. Dva už máme, musil jsem jim hezky zaplatiti. Třetí nechce. Nedivím se. Kavalír to starý, problesknou v něm ještě chvilkou romantické žáry, tuším, že on s úctou hledí k Aristida věnci – musí pro mobile verbum asi k audienci. Pak je všechno urovnáno – a věc naše zdravá.

První ministr: Tož je dráha hezky hladkou – bohům dík a sláva!

Řečník oposiční mluví, pět jeho přátel kolem poslouchá: Nuž, co chceme? Které stesky srdce naše rozdírají? Oh, ty prázdné lavice zde z paměti je snad už znají! Dejte nám, co odkázáno je nám navždy dějinami, co nám svatě přislíbeno královskými přísahami naše právo!

Pět jeho přátel tleská.

Jeden poslanec na druhém konci sněmovny: Viděl jste ten nový ballet? Roztomilé. Celý sbor ve vzduchu takřka tančí pěkné ballabile, růžový gáz jako mlha zdá se nésti po jevišti a jen steré štíhlé nožky ve tricotu se v ní blýští – roztomilé, jak vám pravím –

Druhý poslanec ukáže na oposičního řečníka: Co to ten tam mluví asi?

První poslanec učiní odmítavý posuněk: Eh, to víte, znáte už těch povedených sýčků hlasy, pořád hudou jednu píseň – že už je to neomrzí – ale na to ballabile zajděte si hezky brzy.

Řečník oposiční pokračuje: Jak vy snad se usmějete: „Zas ty staré pergameny, to je důvod nemoderní, také trochu bezecenný –“ Však, pánové, tento důvod zdál by se vám býti v květu, kdyby jej tak akcentovat mohlo pár set bajonettů –

Pět jeho přátel tleská.

Jeden poslanec na druhém konci sněmovny: Hoj, tam padl, tuším, vtip!

Jiný poslanec: Tak? Pravda, ti tam bouří dlouze.

Ještě jiný poslanec: Pojďme slyšet. O vtip dobrý je v té síni věru nouze.

Prvý poslanec: Sláva vtipu! Bez nich by zde musil člověk nudou zšílet!

Jiný poslanec: Oh, nebožtík páter Greuter uměl jimi hezky střílet!

Postaví se kolem oposičního řečníka.

Řečník oposiční pokračuje: Však se střežte: Dnes zde stojí mírní, tiší prosebníci, a vy odpovídáte jim posměšnou a chladnou lící – dejte pozor – musíme-li promluviti jiné tony, krev vám ztuhne mrazem v žilách – a vy znáte zvuky ony, hřmí vám z naší historie – tam ji naši otci pěli, nemyslete, že my, syni, jsme tu notu zapomněli –

Pět jeho přátel tleská.

Předseda sněmovny: Žádám, by pan řečník se už vrátil odkuds z nedohledna, položka, k níž mluví, jen o stavbě místní dráhy jedná.

Jeden z poslanců, kteří přišli poslouchat vtipy: Mýlil jsem se; co tu praví, to už po paměti hude, a už vidím, že v tom sotva jedno zrnko vtipu bude.

(Odchází.)

Jiný poslanec: Bože milý, je to směšné, jak ti lidé vytrvale tak se ženou po tom divném fabulosním ideale!

(Odchází.)

Jeden z přátel oposičního řečníka: To je jedno. Rachejtlí jen prskne řeč ta v tomto domu, ale u voličů bude hřmít to jako rána hromu.

Řečník oposiční promluví o položce, stavbě místní dráhy, as třemi větami a končí. Pět jeho přátel mu gratuluje.

Sluhové sněmovní, kteří si po celou dobu cosi živě vypravovali, umlkli a zívají. Těžko jim as nalézt nit k novému hovoru…

(Josef Svatopluk Machar - Tristium Vindobona. Praha: Městská knihovna 2014)

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

FactChecking BETA

Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.

Přezkoumat
Ing. Aleš Juchelka byl položen dotaz

Sociální služby

Nemyslíte, že mnohem větší problém, než jsou finance, i když ty jsou většinou alfou omegou všeho je fakt, že populace stárne, ale sociální systém na to není vůbec připraven a nic se neděje? Už teď je problém sehnat třeba pečovatelák a další služby. Kdy začnete řešit tento problém? Protože už se měl ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Kokain, tráva nebo špiritus?

15:49 Jiří Paroubek: Kokain, tráva nebo špiritus?

To už nedávají ani ti největší a nejzaslepenější podporovatelé vlády z řad komentátorů a expertů. Ne…