François de La Rochefoucauld (15. září 1613 – 17. března 1680) proslul zejména jako spisovatel a moralista, autor aforismů, maxim, sentencí, drobných úvah a postřehů o lidské povaze a jejích slabostech.Pocházel ze staré šlechtické rodiny z Angouleme a v mládí jako důstojník bojoval v Itálii a ve Flandrech. Roku 1631 se zúčastnil spiknutí proti kardinálovi Richelieuovi, byl krátce vězněn v Bastile a pak vypovězen na své statky ve Verteuil. Po kardinálově smrti se vrátil ke dvoru, ale královna Anna Rakouská jej za jeho dlouhodobou oddanost neodměnila tak, jak očekával. Sblížil se proto s dalšími odpůrci dvora a v letech 1648 až 1652 patřil k vůdčím osobnostem šlechtického povstání proti kardinálovi Mazarinovi, tzv. Frondy. Poté co byl v bojích těžce zraněn, přestal se zcela věnovat politice, odešel z veřejného života a jako světák patřil ke stálým návštěvníkům nejlepších pařížských aristokratických salónů, především salónu Madame de La Fayette. Zde pak piloval své hořké postřehy o této společnosti, které později vydal knižně.

Hlavním dílem jeho života, které mu vyneslo evropskou slávu, jsou jeho Les Réflexions ou sentences et maximes morales (1665, Úvahy aneb výroky a maximy morální), sbírka aforismů, maxim a sentencí, odhalující lidskou povahu a její slabosti. Jde o krutě bystré, mnohdy cynické, ale vždy skvěle vypointované postřehy, ve kterých autor odkrývá lidskou sebelásku, sobectví, samolibost a přetvářku. V prvním vydání kniha obsahovala 314 maxim, v pozdějším druhém už 541. Pro dnešní zastavení u (ne)povinné literatury jich vybíráme jen hrst z nich, ale výběr nebyl snadný, Jeho původní motivace – zachytit nadčasové a dodnes živé autorovy sentence – ztroskotala velmi rychle: svou platnost totiž neztratila skoro žádná.

Pro náš účel jsme použili první český překlad z roku 1903, protože dodává Rochefoucauldovým sentencím jakousi přidanou estetickou hodnotu. V tomto vydání – jeho předmluvě – také najdeme výstižnou charakteristiku smyslu a záměru autora a jeho náhledu na svět. Podal ji historik francouzské literatury Gustave Lanson:

"Ctnosti ztrácejí se v samolibosti jako řeky v moři. - Nectnosti přiměsují se ke složkám ctností jako jedy ke složkám léků. Toť význačný a základní tón celé knihy. Svět ovládán jest pouze sobectvím, to jest osobními prospěchy; není ctností, není oddanosti, a málo jest i těch vášní, které by, ač sobecké, strávily se ve svém předmětu až v úplné sebezapření. Krásné činy jsou pouze krásný povrch. Není opravdivých přátel; není počestných žen, to jest takých, které by byly počestny z dobré vůle a s uspokojením. Nutkání přirozené povahy naší činí nás neřestnými; tlak náhody činí nás šťastnými nebo nešťastnými; ani vůle naše neodolává síle přírodní, ani naše zásluha neovládá Štěstěny."

Nuže tedy dejme slovo samotnému Rochefoucauldovi:

7.
Velké a skvělé činy, které oslňují zrak, bývají politiky označovány jako výsledky velkých záměrů, ačkoli jsou obyčejně výsledky rozmaru a vášní. Tak byla snad pouhým důsledkem řevnivosti i válka Augustova s Antoniem, která bývá přičítána ctižádosti podmanit si celý svět.

14.
Lidé nejsou pouze nakloněni zapomínati dobrodiní i bezpráví; nýbrž nenávidí dokonce těch, jimž díky jsou zavázáni, a přestávají nenáviděti těch, kdož je uráželi. Spláceti dobré a trestati zlé zdá se jim býti otroctvím, kterému stěží se podrobují.

24.
Když lidé velicí udoláni jsou trváním nehod svých, ukazují, že snášeli je tak dlouho pouze silou své ctižádosti a ne silou duševní; a že hrdinové jsou, kromě veliké marnivosti, rovni všem druhým lidem.

29.
Zlo, které pášeme, nepůsobí nám tolik pronásledování a nenávisti, jako naše vlastnosti dobré.

36.
Zdá se, že příroda, která tak moudře nadala veškeré naše ústrojí tělesné, aby učinila nás šťastnými, obdařila nás také pýchou, aby nám uspořila bolesti poznat své nedostatky.

37.
Pýcha má větší účast na výtkách, které udělujeme těm, kdož dopustili se chyb, než dobrota; a nekářeme jich ani tak proto, bychom je napravili, jako bychom je přesvědčili, že sami chyb jejich jsme prosti.

39.
Zištnost mluví každou řečí a chodí v každých šatech, i v šatech nezištnosti.

55.
Nenávist k oblíbencům není nic jiného, než láska k přízni. Nevole, že člověk přízně té postrádá, smiřuje a mírní se pohrdáním těmi, kdož ji mají; a odpíráme jim svou úctu, nemohouce jim vzíti, co jim opatřuje úctu celého světa.

63.
Hnus ze lži bývá často skrytá ctižádost, učiniti své svědectví pozoruhodným a dodati slovům svým posvátného důrazu.

64.
Pravda nepůsobí tolik dobra na světě, jako natropí zdání její zla.

85.
Často namlouváme si, že milujeme lidi mocnější nás, a přece pouze ziskuchtivost jest příčinou našeho přátelství, nelneme k nim, že bychom chtěli dobro jim prokázat, nýbrž proto, že od nich se ho nadějeme.

90.
Nikdo nepohání tolik druhých jako lenoši; když dosti učinili lenosti své, chtějí zdáti se pilnými.

92.
Vyvésti z klamu člověka předpojatého svou zásluhou jest prokázati mu tak špatnou službu, jakou prokázali v Athénách bláznu, který byl přesvědčen, že jeho jsou veškeré lodi, plující do přístavu.

110.
Nic tak štědře nerozdílíme, jako své rady.

116.
Nic není méně upřímného než způsob, jak o rady bývá žádáno a jak bývají udělovány. Kdo o radu prosí, zdá se obraceti úctyplný zřetel na náhledy přítelovy, ač v pravdě mu běží pouze o to, aby dal si schváliti názory své a měl rukojmě svých činů; a ten, kdo radu udílí, splácí prokázanou důvěru vroucí, nezištnou horlivostí, ačkoli v pravdě hledá nejčastěji, udíleje radu, toliko vlastního prospěchu nebo slávy.

119.
Jsme tak uvyklí přetvařovati se druhým, že na konec přetvařujeme se sobě sami.

134.
Člověk nikdy není tak směšný vlastnostmi, které má, jako vlastnostmi, které míti předstírá.

142.
Jako jest příznakem velkých duchů pověděti mnohé málo slovy, tak jest naopak údělem duchů malých mnoho mluvit a přece nic nepovědít.

147.
Málokteří lidé jsou dosti rozumni, aby dávali přednost haně, která jest jim užitečna, před chválou, která na nich dopouští se zrady.

158.
Králové dělají lidi, jako peníze: určují cenu jejich, jak jim libo, i jsme nuceni bráti je dle kursu a nikoli dle opravdové hodnoty jejich.

164.
Snáze jest ukázati se hodným úřadů, kterých nemáme, než úřadů, které máme.

180.
Lidé nežili by dlouho společensky, kdyby se nemohli klamati navzájem.

196.
Lze říci, že neřesti očekávají nás cestou životem jako hospodští, u kterých nutno pořadem pobýti; a pochybuji, že by vedla nás zkušenost mimo, kdyby nám bylo dovoleno touž cestu konati po druhé.

206.
Kdo domýšlí se, že se vším může jen na sebe spolehnouti a obejíti se bez lidí druhých, klame se velice; kdo však jest přesvědčen, že druhým nelze obejíti se bez něho, klame se ještě víc.

218.
Láska ke slávě, strach z hanby, snaha nabýti jmění, touha po životě pohodlném a příjemném, žádostivost snižovati jiné, toť jsou často příčiny mysli odvážné, tak proslulé mezi lidmi.

223.
Pokrytectví jest poklona, kterou činí neřest ctnosti.

230.
S uznalostí má se věc jako s důvěřivostí obchodníků: onať udržuje obchodní styky; a často neplatíme proto, že jest spravedlivo, bychom se vyrovnali, nýbrž abychom snáze opět nalezli lidi, kteří by nám poskytli úvěru.

235.
Pýcha nechce býti dlužníkem, a sebeláska nechce platiti.

245.
Není tak nebezpečno působiti většině lidí zlo, jako působiti příliš dobra.

253.
Jest velikou chytrostí dovést ukrýti svou chytrost.

262.
Pokora není často leč pokryteckou ponížeností, které lidé užívají, aby podmanili si druhé: jest lstivostí pýchy, která snižuje se, aby se povýšila; a ačkoli přetvořuje se v tisícerou podobu, nikdy není lépe ukryta a uzpůsobena klamati, než když halí se v podobu pokory.

266.
Lichotnost jest padělaná mince, kterou udržuje v oběhu toliko marnivost naše.

272.
Milosrdenství často jest pocitem vlastních strastí ve strastech jiného. Jest chytrou předvídavostí zla, do něhož můžeme upadnouti. Poskytujeme pomoci druhým, abychom je zavázali pomocí sobě za týchž okolností, a tyto úsluhy, které činíme jim, upřímně řečeno, nejsou leč dobrodiní, které prokazujeme do zásoby sobě samým.

281.
Jsou lidé, kteří klidí slávu veškerého světa, a jejichž zásluha celá spočívá v chybách, které bývají vykládány na prospěch ve vztazích životních.

290.
Jsou lži zahalené, které tak dobře dovedou zastupovati pravdu, že by značilo špatný úsudek, kdyby se jimi člověk nedával klamati.

297.
Líčená prostoduchost jest vybroušené pokrytectví.

302.
Vždy milujeme ty, kdož nám se podivují, ale nemilujeme vždy těch, jimž podivujeme se sami.

303.
Jest nesnadno milovati ty, kterých si nevážíme; ale neméně nesnadno jest milovati ty, kterých vážíme si mnohem víc, než sebe samých.

307.
Jsou bláznovství, která šíří se jako nemoci nakažlivé.

327.
Vychvalovati u knížat ctnosti, kterých nemají, jest metati jim beztrestně urážky v tvář.

334.
Nepřiznáváme se k chybám malým leč proto, bychom vzbudili přesvědčení, že nemáme chyb velkých.

345.
Zmohutní-li příliš nenávist naše, snižuje nás pod ty, kterých nenávidíme.

361.
Jsou poklesky, které stkvějí se více než sama ctnost, jest-li jich obratně použito.

376.
Duchové prostřední zavrhují obyčejně vše, co sahá za obzor jejich.

377.
Častěji z pýchy než z nedostatku rozumu stavíme se na odpor s takovou tvrdošíjností názorům sebe správnějším: vidouce, že místa prvá jsou zabrána, nechceme spokojit se posledními.

408.
Není lidí, kteří by tak často neměli pravdy, jako právě ti, jimž nesnesitelno jest, že pravdy nemají.

436.
Blázni a hlupci vidí vše toliko ve světle svých vrtochů.

441.
Můžeme jeviti se velikými v hodnosti, která jest pod naší zásluhou, ale často jevíme se malými v hodnosti, která jest nad naše síly.

464.
Pokoušíme se klásti si za čest chyby, kterých nehodláme se zříci.

485.
Táž pýcha, která ponouká nás, abychom haněli chyby, jež domníváme se sami nemíti, svádí nás, bychom pohrdali vlastnostmi dobrými, kterých sami postrádáme.

520.
Spory netrvaly by dlouho, kdyby vina spočívala vždy pouze na jedné straně.

(Francois de La Rochefoucauld - Maximy a úvahy morální. Přeložil Jaroslav Pšenička. Vydal Jan Otto, Praha 1903, reprint Votobia Praha 1997. ISBN: 80-7220-006-2)