Již před 1. světovou válkou přispíval do některých pražských novin. Stal se jedním z nejlepších znalců pražského podsvětí. Měl kriminalistický talent a dovedl odhalit skutečné pozadí událostí, jako byla např. aféra plukovníka Redla v roce 1913. Za války sloužil v Srbsku, Rusku, Uhrách a Vídni, kde se stal v r. 1918 prvním velitelem Revolučních gard. Roku 1919 vstoupil do Komunistické strany Rakouska (KPÖ); během práce deníku Der neue Tag' se spřátelil s Josephem Rothem. Byl odsouzen a roku 1920 vypovězen do Prahy, kde se dále věnoval tvůrčí činnosti, a to jak žurnalistice, tak divadelní avantgardě – spolupracoval například s E. A. Longenem a J. Haškem. Už v roce 1922 ale Prahu opět opustil a přestěhoval se do Berlína. Zde se věnoval jednak dopisování pro Lidové noviny a další tiskoviny a shromažďoval podklady k vydání monografie Klasický žurnalismus o velkých postavách světového novinářství. V roce 1924 vydal knihu Zuřivý reportér, která jej proslavila. Sbírka reportáží obsahovala mj. popis jeho pátrání po Golemovi.

Roku 1935 v Paříži s Heinrichem Mannem zorganizoval První světový kongres spisovatelů za sjednocení kultury. Po návratu do Evropy se zúčastnil se občanské války ve Španělsku jako zpravodaj interbrigadistů. V letech 1936–1938 žil v Praze a v belgickém Ostende. V prosinci 1939 musel kvůli svému židovskému původu uprchnout z Evropy. Odjel nejprve do USA a poté do Mexika, kde napsal vzpomínkovou knihu Tržiště senzací. V březnu 1946 se již těžce nemocný vrátil do Prahy, ale plánovanou knihu o poválečném Československu už nestihl dokončit.

Dnešní ukázku z jeho díla jsme vybrali z knihy „Egon Ervín Kisch se směje“, která vyšla poprvé v roce 1962.

Novinářská burza

„Copak jsem pták,“ hubovával jeden kolega lokálkář, „copak jsem pták, abych mohl být současně na dvou místech?“ Ne, lokální reportér není pták, aby mohl být současně na dvou místech, a přece se to na něm často žádá. Dovede si však pomoci.

To, že po desetiletí byla jedna novinářská burza v Brejškově restauraci ve Spálené ulici a druhá v restauraci u Choděrů na Ferdinandce (dnešní Národní třída, pozn. red.), zůstalo čtenářům novin neznámo, třebaže členové těchto dvou burzovních komor neměli na mysli nic jiného, než sdělit zatepla obecenstvu, co vyzvěděli. O sobě a své instituci pomlčeli, až usnula – a ani tehdy jí nevěnovali ani lokálku. Ani lokálku – nejmenší z burzovních hodnot. Lokálkami se obchodovalo. Každé noviny měly jen jednoho lokálkáře, ale místních událostí a pověstí o nich (které se rovněž musily ověřit) bylo mnoho. Musilo tedy dojít k dělbě práce a výsledky se pak vyměňovaly.

Zpravodaj jedněch novin měl na starosti zprávy z nemocnice, tj. měl pátrat v přijímací kanceláři po jménech a nemocech „cuvaksu“ – přírůstku; na základě těchto sporých bodů se musil dovědět tolik, aby z toho byla zprávička na tři řádky nebo lépe senzační článek o několika sloupcích.

Oborem jiného zpravodaje, kterému přidělili pro jeho kriminalistický talent kriminálníky, byla policie. K jedné hodině v poledne před zavřením kanceláře přišel k úředníku presidia bezpečnostní kanceláře a politické státní policie a vyptával se, jak se jim daří, a přitom se snažil dovědět se i něco jiného, nějakou loupež, krádež, vloupání, vraždu, pohřešování, plížil se přijímací kanceláří, věznicí, antropometrickým kabinetem, kanceláří pátracího oddělení a mravnostní policie. K jeho povinnostem patřilo poptat se každého strážníka na rodinu, v noci chodit s detektivy do kavárny a zajít si pod nějakou záminkou (např. oznámit, že ztratil hodinky) na strážnici. Vždycky něco uviděl nebo uslyšel.

Třetímu reportérovi byly svěřeny obecní zprávy. Obcházel městské radní a magistrátní úředníky, radnici a stavební úřady, tržnici a elektrické podniky a hasiče. Jiní měli vztahy k zemskému výboru, k zemědělské radě, k vojenskému velitelství, k okresnímu hejtmanství nebo zemské školní radě a těžili odtud své zprávičky. Všechno, co vyzvěděli, vyměňovalo se každý večer od šesti do osmi, také v neděli, s kolegy, kteří pak zprávy individuálně zpracovali.

Původně byla jenom jedna burza, v hotelu Garni na Václavském náměstí. Ale poněvadž takto měly všechny pražské noviny stejné pražské zprávy, zatímco z konkurenčních důvodů chtěly mnohé noviny předejít jiné, podnik se rozpoltil; z místních zpravodajů Národních listů, Bohemie, Práva lidu, Samostatnosti, Prager Tagblattu, Pražských novin, Hlasu národa, Venkova, Čecha, Unionu, Času, Českého slova, Národní politiky, c. k. telegrafní korespondenční kanceláře a Prager Abendblattu se utvořily dvě strany a mezi Choděrou a Brejškou se válčilo horlivě a nenávistně.

Jeden z největších bojů vzplál v říjnu 1904 o kosti, které byly nalezeny v Krči s lístkem: „Ta byla zabitá ve sklepě.“ Jedna z burz se dověděla o této zprávě v patologickém ústavu a upravila ji senzačně pod názvem „Záhadná dvojnásobná vražda v Krči“. Druhá burza, kterou tím předešla, hleděla význam kostí oslabit, ba zesměšnit: jsou prý to jakési kosti ze hřbitova a jejich deformace není nic jiného než adipocire, mýdlová usazenina na mrtvolách. Brzy nato však  zatkli zahradníka Valeše se ženou, jakož i jejich nevlastní dceru, a všichni doznali, že před lety zavraždili maďarské milence Takácze a Hanzélyovou, oloupili je a zakopali ve sklepě. Valeš vyhrabal několik kostí, dal k nim tento lístek a pohodil je na hnůj, aby dokázal nevlastní dceři, že to myslí vážně s hrozbou, že prozradí vraždu, nebude-li mu po vůli. Burza se „Záhadnou dvojnásobnou vraždou v Krči“ měla tedy pravdu a druhá, která ji chtěla zostudit, zostudila sebe. Ještě za deset let volali na poražené posměšně „adipocire“.

Zprávě, kterou měla jenom jedna burza, se říkalo „sólokapr“. Nebyl však ve vážnosti každý, kdo přinesl sólokapra. Například zpravodaj „Českého slova“, nezapomenutelný Jaroslav Hašek, se připotácel každý den s nějakou senzací, ale nikdo ji nekoupil. Hned zahlédli rybáři u Podbaby na Vltavě žraloka a pronásledovali ho, přičemž se loďka převrátila, takže lovci žraloka jen stěží vyvázli životem, hned zase se objevila na Štvanici a na Vítkově skupina naháčů, zřejmě zbytky sekty Adamitů, jindy zase na Václavském náměstí praskla obě zadní kola fiakru a posluha s dvoukolovým vozíkem musil fiakr podepřít a „tak ubíral se smutný průvod za hlučné veselosti obecenstva po hořejší části Václavského náměstí…“. Jindy zas podle Haškových informací nalezla mlékařka neznámého elegantního muže připoutaného ke stromu v Korunní třídě na Vinohradech, a když ho odvázala, zmizel, „ani se nepoděkovav“. Pochyboval-li někdo o hodnověrnosti těchto „záhadných případů“, Jarda Hašek se vážně rozhorlil a teprve potom zase spokojeně zamžoural očkama, až se mu na usmířenou dostalo sklenice plzeňského. Hašku!

Někteří měli řádkový honorář, a jeden český kolega záviděl Němcům dlouhá slova: „Napíšete: ‚Kadettoffizierstellvertreter‘ a už jste vydělali pět korun!“ Zvláště nám záviděl slovo „Stadtverordnetenkollegium“. Tento pražský „penny-a-lincr“ (Anglický novinář, který píše jen na řádky. Pozn. překl.) vždycky na burze naříkal na to, jak lidstvo zjemnělo: „Jo, dřív měli Pražáci ještě páru, to stálo za to, psát lokálky. Třeba ti dva hoši, co zabili Gollerstepperovou – to byli chlapíci! Nebo ti treňáci Cučko, Válek a Otcovský, co odkráglovali hoteliéra Wolfa! Také ke ztýrání dětí se smrtelným koncem docházelo každou chvíli. To byly ještě zlaté časy!“

Když se oženil, uveřejnil v místních zprávách svoje svatební oznámení, přičemž udal tři křestní jména své ženy a ještě dodal: „dcera statkáře Václava …… z Malých Benátek, pošta Dolní Houbovice“ a započítal si řádkový honorář za tuto zprávu, kterou měl vlastně zaplatit. „Těch pětadvacet krejcarů bylo to jediné, co jsem měl z manželství.“ Na ulici vždycky pospíchal. „Copak máte od metru?“ zavolal na něho kdosi. – „Né, od řádky!“

Zlomyslní kolegové o něm vypravovali, že lákal z ulice děti, které si hrály na oknech, a chtěl, aby seskočily, takže by mohl hlásit nehodu. Vztekal se, když mu redakce seškrtala zprávy z nedostatku místa, nebo je jako nedůležité úplně vyhodila.

Jednoho dne dostal záchvat zuřivosti: Na telegram o vynalezení x-paprsků prof. Roentgenem ohlásil pražský profesor Puluj, který rovněž učinil tento epochální vynález, ale neodvážil se s ním vystoupit dříve na veřejnost, přednášku v sálech Vysoké školy technické, aby na aparátech po léta konstruovaných demonstroval podstatu ultrafialových paprsků pronikajících tělem. O této přednášce vyšla v novinách podrobná zpráva a jedna lokálka se musila seškrtat. „O bláznivém fotografování popíší celé sloupce,“ řval na burze, „ale na košířskou vraždu ze žárlivosti mají tihle blbci v redakci místa jen deset řádků!“ Napsal-li kolega fejeton, jehož titul vypadal typograficky takto:

Velikonoční procházka

od

Cyrila Duška,

zajímalo ho jen to, zda administrace počítala autorovi slůvko „od“ jako samostatný řádek.

Opakem této horlivosti byl tlustý kolega, jehož jediným ideálem bylo dlouho spát. Vypravovalo se o něm, že jeho žena ho ráno nemohla jinak dostat z postele, než že na něho zavolala: „Vražda!“ Při této zprávě přece vyskočil. Jeden čas musil docházet denně večer do Troje, kde umíral Svatopluk Čech, aby jeho noviny měly včas zprávu o smrti; v den, který lékaři označili za nevyhnutelný konec, přišel v devět hodin a poptal se po mistrově zdraví. „Teď právě se mu daří dobře,“ pravila sestra nemocného. – „Zatraceně,“ odpověděl reportér, „to abych dnes běžel ještě jednou do Troje!“ Pozůstalí zpravili o jeho chování redakci a redaktor byl ihned propuštěn.

Zástupce feudálně zaměřeného listu „Union“ to měl obzvlášť lehké nasekávat řádky, neboť dr. Fořta nepojmenoval jinak než „Jeho Excelence, pan císařský královský ministr obchodu a živností“ atd. Lokálkář velice rozšířeného listu měl různé „šimly“, hektografované formuláře, které už jen trochu doplňoval.

Otrava fosforem.

„Včera v domě ……… čís. ……… zaměstnaná služebná ……… seškrabala v sebevražedném úmyslu z několika krabiček sirek fosfor, rozpustila jej ve sklenici vody a roztok vypila. Brzo zachvátily ubohé děvče veliké bolesti a volalo o pomoc. Na místo se ihned dostavila záchranná stanice s šéfem MUDrem Vladimírem Kotabem, který poskytl sebevražednici první pomoc a dal znavenou životem převézti ambulančním vozem do Všeobecné nemocnice. Motivem k činu byla nešťastná láska.“

Komplikovaněji vypadala šablona pro zprávy o úmrtí:

„Úmrtí.

Včera zemřel(a) ve svém bytě v domě v ……… ulici čís. ……… pan(í) ……… ve stáří … let po ……… nemoci. Zemřelý(á) se těšil(a) všeobecné ……… vážnosti. Nad jeho (její) rakví truchlí těžce zkoušený(á) manžel(ka), jakož i ……… Pohřeb zemřelé(ho) se koná ……… v … hodin (od) dopoledne ze ……… hřbitova.“

Protějškem tohoto lokálního zpravodaje byl politický dopisovatel jistého šovinistického listu, který měl podobný blanket:

„Zpráva o ……… vyvolala ve směrodatných politických kruzích hluboké a oprávněné rozhořčení. Ptáme se, jak dlouho ještě bude mít vláda odvahu drážditi nadále obyvatelstvo, již beztak rozhořčené posledními událostmi. Jak se našemu dopisovateli potvrzuje, bude míti tento nový čin, namířený proti národnímu cítění, za následek interpelaci v poslanecké sněmovně a uspořádání velikých protestních projevů.“

Zakrnění veškeré fantazie bylo přirozeným následkem každodenního sepisování fakt.

O jednom kronikáři, který byl již třicet let u novin, se mohlo říci, že za svého života použil pro své zprávy jen tří titulků: „Zhovadilá mládež“, „Následoval manželku ve smrti“ a „Tragická událost“. Cítil oprávněnost výsměchu, a když jednoho dne došlo v Nuslích k obzvláště složitému případu – pádem zedníka, který byl na místě mrtev, se splašil kůň a přejel těhotnou ženu – chtěl dát zprávě hodně originální titulek. Dlouho přemýšlel, najednou mu blesklo v hlavě, zamnul si nadšeně ruce a zprávu nadepsal: „Nehoda“.

Když obstrukcí v zemském sněmu se rozhodlo o zvýšení zemské dávky z piva cestou oktroje, vyměňovaly se na pražské novinářské burze zprávy o tom, jak přijaly toto nařízení české a německé okresy. Jeden německý novinář dal českému kolegovi zprávu s titulkem „Flammender Protest gegen die Biersteuererhöhung“ a velice se podivil, když druhý den četl v českých novinách titulek „Protest flamendrů proti zvýšení pivní dávky“ (Místo správného „plamenný protest“. Pozn. překl.)

O překladatelské a telefonické chyby nebyla nouze: o představení „Vlády tmy“ sděloval jakýsi nedoslýchající a nepříliš vzdělaný žurnalista: „Při včerejším představení Tolstého dramatu ‚Vládní sny…‘“. Nebyla to ovšem jeho vina, nýbrž vina telefonu, který asi v Praze tehdy špatně fungoval – neboť německý stenograf slovům „Macht der Finsternis“ také nerozuměl a jeho zpráva začínala slovy: „Bei der gestrigen Gastvorstellung von Maxl Winternitz…“ (Při včerejším pohostinném vystoupení Maxla Winternitze… Pozn. překl.)

Korespondenční kancelář rozeslala do světa dokonce tuto zprávu svého lokálkáře: „Účastníci banketu dostali každý po skvostné Bernsteinově cigaretové špičce.“ Kdekdo se divil, co to asi bylo za zvlášť konstruovanou cigaretovou špičku, zatímco zpravodaj prostě zapomněl, že slovo „Bernstein“ znamená česky „jantar“.

Rovněž mu uniklo, že „nichts von Belang“ znamená „nic zvláštního“, a tak přeložil konec zprávy o umělecké výstavě takto: „Bohužel, nebylo zde nic od Belanga.“

Slova „im Gegenteil“ (naopak) a „Feldstecher“ (dalekohled) překládal doslovně a nebylo divu, že v novinách vyšly takovéto věty: „Weisskirchner není v oblibě u svého šéfa Luegra, poněvadž mu v opačné části nadělal nepřátel, odmítaje protekční děti.“ Nebo: „Vévodkyně z Hohenbergu, polní bodák v ruce, očekávala blížící se jízdu…“

Chvatné psaní vedlo i k stylistickým chybám. Když krotitel Barnumova cirku, poraněný lvy, se uzdravil a při opětném zahájení činnosti se představil zpravodajům pražských listů, napsal zpravodaj: „Když Henrichsen, ruku v obvaze, vystoupil před zástupce veškerého pražského tisku na bariéru, pozdravily ho bestie hlasitým řvaním.“ „Zástupci veškerého pražského tisku“, označení takto za bestie, vypudili neobratného stylistu ze svých posvátných síní.

Jednou z epizod, na které se nezapomnělo, bylo první vystoupení volontéra, který se chtěl z kriminalistického zájmu věnovat policejnímu zpravodajství. Na burzu ho uvedl jeden z jejích členů. Nováček se chlubil svým detektivním nadáním. V Josefově právě došlo k rodinnému dramatu a burza vyslala tohoto budoucího Sherlocka Holmesa na místo činu, aby věc osvětlil. Nevrátil se a teprve druhý den se ukázalo, že sice všechno dopodrobna prověřil, avšak nenašel zpáteční cestu na burzu, třebaže tento vynalézavý kriminalista celé hodiny bloudil Jungmannovou, Charvátovou, Spálenou a Uršulinskou ulicí.

Jiný volontér byl vyslán do zemského výboru, aby zjistil, zda je pravdivá zvěst o brzkém svolání zemského sněmu. Nic se nedověděl a směle se rozhodl – můžeš-li jít ke kováři, nechoď ke kováříčkovi! – obrátit se přímo na vrchního zemského maršálka, který byl právě doma. Nepustili ho k němu, ale to horlivého adepta neodradilo. Viděl, že ve Vlašské ulici čeká před palácem kočár, a zaujal tu rovněž stanoviště. Když se vrchní zemský maršálek objevil, přistoupil k němu: „Mé jméno je Ferdinand X., člen redakce…“ Vrchní zemský maršálek nadzdvihl klobouk: „Kníže Jiří Lobkovic, vrchní zemský maršálek království českého. Těšilo mě.“ Vstoupil do vozu a odjel.

Z příslušníků obou burz, kteří se potírali navzájem vystřelováním sólokaprů, zůstalo jich jen málo při zaměstnání, k němuž ovšem dnes už není zapotřebí burzy, neboť existují oficiální zprávy a korespondence. Avšak většina jich brzy zemřela – věčný neklid a pohotovost rvaly nervy a tělo. Mrtev je cholerický kolega Lhoták, věčně rozčilený, nehorázně klející a divoce oblečený lokálkář „Venkova“. K němu se pojí příhoda, při které všem účastníkům stydla krev. Při císařově příjezdu v roce 1908 shromáždili se žurnalisté na prvním nádvoří hradu, těsně vedle generality, která zde stála k uvítání v plném lesku v paprikově červených kalhotách, bílých kabátcích a se zelenými chocholy. Na přání sborového velitele Czibulky měli žurnalisté z tohoto místa odejít. Intervence policejního ředitele Křikavy však narazila na odpor žurnalistů a konečně se u nich objevil sám místodržitel s posádkovým velitelem, policejním presidentem a jinými pány. Na jejich výzvu odpověděl Lhoták daleko slyšitelným basem: „Dobře, tak půjdeme domů a vysereme se na císaře pána!“ Dynamitová puma nemohla v této náladě posvátné poníženosti působit strašlivěji. S hrůzou se hodnostáři odpotáceli, avšak pokládali přece jen za dobré dělat, jako by byli neslyšeli a ponechali žurnalistům jejich místo.

Denně se scházeli na burze dodavatelé, subreportéři různých zpráv z předměstí, tažebních výsledků loterie, změn majitelů pozemků, a jeden opatřil z farního úřadu každý večer seznam zemřelých, pročež byl nazýván „redaktor mrtvých“. Úředníci, u nichž v kanceláři se objevila věc hodná sdělení, přinášeli sem zprávy, přicházeli advokáti s informací o procesu, poslanci hlásili své intervence, které chtěli mít uveřejněny ve všech listech. Sám kníže Thun používal reportérů, kteří docházeli na místodržitelství, k uveřejňování neoficiálních zpráv. Stalo se, že zavolal jednoho z nich do bytu. K telefonu přišla žurnalistova matka: „Kdo tam?“ – „Zde místodržitel hrabě Thun.“ – „Ale jdou,“ smála se paní Kischová, „to jistě: místodržitel hrabě Thun! Aby tak zdrávi byli, však oni něco slevěj!“

(Egon Ervín Kisch - Egon Ervín Kisch se směje. Překlad Jarmila Haasová-Nečasová Praha: MKP 2022. ISBN 978-80-274-2404-7)