Stačí si vzít téměř kteroukoli z dlouhé řádky Kurasových knih zabývajících se politikou, geopolitikou, ekonomikou, médii a obecně stavem dnešní společnosti s výhledem do nepříliš vábných perspektiv zítřka, a seznáme, že jde o autora vzácně konzistentního. Myslím, že by ani sám nevzal žádnou ze svých vydaných vět nazpátek. A ono by také nebylo proč.  Pro důkaz tohoto tvrzení jsem pro dnešek vybral jednu celistvou pasáž z Kurasovy knihy Jak přežít padouchy (vyšla v roce 2000, ale aktuální je až citelně). Tato pasáž se zabývá - jak jinak, je to Kurasovo obsedantní téma – manipulací. Tentokrát manipulací plynoucí ze zneužití jazyka, řeči. Proto také nese podtitul NA POČÁTKU JE SLOVO. A koneckonců, na závěr letošního společného setkávání s knihami, za něž vám všem, milí čtenáři, moc děkuji, to sedí jako ta příslovečná ehm na hrnec J.

 „To není lež, to je terminologická inexactituda.“
(Generál Alexander Haig)

Jazyk, smysl, význam, účel, informace, komunikace, výklad, víra, názor, přesvědčení, hodnoty a pravda patří mezi nejostřejší a nejčastěji používané zbraně padouchů. Není taky náhodou, že nastolení kontroly a manipulace jazyka a informací bývá mezi prvními zákroky každé diktatury. A taky není tajemstvím, že v otevřené volnotržní výměně informací vyhrává ten, kdo má nejlepší propagandu, dnes zvanou „public relations“. Kvalita PR se hodnotí ne podle toho, jak přesně a srozumitelně veřejnosti sdělí, o co jde, nýbrž podle toho, jak se jí daří u jak široké veřejnosti vytvořit „image“, po jaké veřejnost touží. Jaká srozumitelná hesla, definice, dogmata a programy vymyslí. Mocenský či politický úspěch spočívá na tom, jak dovedeme informace vykládat, utvářet a upravovat tak, aby odpovídaly víře a přesvědčení co největšího počtu voličů – aby jim dávaly konzistentní smysl. Aby byly určité informace věrohodné, nemusí být pravdivé či přesné, nýbrž konzistentní. Musí ladit s rámcem a kontextem něčeho, co už známe, na co jsme zvyklí, co nám dává smysl, co odpovídá našim zavedeným představám, pravidlům a stereotypům, co plní naše očekávání.

Většina konfliktů včetně válek vzniká selháním komunikace čili výměny informací. Stručně řečeno, válka mezi Ruritánií a Křumpáckem se stane nevyhnutelná, když se mocným pokrokovým Ruritáncům nepodaří sousedním zaostalým bukolickým Křumpákům vysvětlit po dobrém, že ruritánský způsob života je vyššího řádu a že je v dobrém zájmu celého Křumpácka dobrovolně odevzdat Ruritáncům vládu a platit jim daně. Když to Ruritánci Křumpákům vysvětlit dokáží, nevznikne válka, nýbrž federace. Ta pak trvá tak dlouho, jak se Ruritáncům daří Křumpáky udržovat ve víře, že jsou na tom líp ve federaci, než by byli v samostatnosti, kde by je ohrožovalo mnohem horší sousední barbarské a kruté Břimpudlácko. Tak například Češi po staletí věřili, že jim bude líp v habsburském Rakousku než osaměle. Nebo na věčné časy a nikdy jinak pod sovětskou říší než v nějaké pofidérní svobodné alianci nespolehlivých západních demokracií. A už bezmála celé desetiletí v politicko-ekonomickém limbu, který není ani socialistický, ani kapitalistický, východní, západní, ani střední, protože se nemohou rozhodnout, v co vlastně věřit. (Kolik že to procent je ještě v roce 1998 proti vstupu do NATO? A kolik už jich zase po komunismu prstíčkem hrabe?) Kde se neví, v co věřit, tam je snadné přesvědčit kdekoho o kdečem. Tam mají padouši sladký ráj. Pohodu, přinejmenším. Tam se padouši plácají po ramenou, posedávají a libují si, jak „to nemá chybu“.

„Dvakrát dvě zůstane čtyři, i kdyby to tvrdil schizofrenik.“
(Viktor Frankl)