Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. Do literatury vstoupil jako básník a dramatik, nakonec se ale celosvětově proslavil zejména jako prozaik a esejista.  Jeho texty (např. Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost či Žert) patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě.

V 60. letech se postupně stal významným aktérem snah o liberalizaci kulturních poměrů z reformně komunistických pozic. V roce 1967 vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s úvodním referátem Nesamozřejmost existence českého národa. V něm mimo jiné odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové a osud české literatury označil za životně závislý na míře duchovní svobody.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zahájil Milan Kundera svým článkem Český úděl v týdeníku Listy diskusi o českém údělu, do které se zapojil i Václav Havel v časopise Tvář (č. 2/1968). Kundera tvrdil, že pokus pražského jara skloubit demokracii, lidskost a socialismus byl epochálním historickým aktem, který postavil české země znovu do středu dějin, podobně jako se to podařilo ve středověku husitům. Havel oponoval, že jde o sebestřednou megalomanii, neboť Češi se během pražského jara pouze pokusili získat trochu toho, co v západní Evropě dávno mají, a o nic víc během tohoto procesu nešlo.

Vztahy Kundery a Havla byly od té doby natrvalo napjaté a toto napětí se přeneslo i do vztahu celého normalizačního disentu (Charta 77 apod.) a Kundery v době, kdy byl v emigraci. Kundera se v emigraci až na ojedinělou výjimku (esej Únos Západu aneb tragédie střední Evropy v exilovém časopise 150 000 slov) k politickým otázkám přímo nevyjadřoval, ale právě to budilo u disidentů nevoli. Byla znát například z reakcí literárního kritika Milana Jungmanna na Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí, v němž Jungmann viděl i útok na disent a jeho snahu bojovat za jisté ideje. Václav Havel již jako prezident udělil po převratu roku 1989 Kunderovi státní vyznamenání. Kundera ho sice přijal, ale na ceremoniál poslal pouze svou ženu, z čehož se dalo usuzovat, že jistý distanc stále přetrvává.

Potvrdila ho Kunderova žena Věra v rozhovoru pro časopis Host v roce 2019, kde vztah Kundery a disentu popsala jako vyloženě dramatický a oboustranně nepřátelský. Na otázku, proč se po revoluci nevrátil Kundera do vlasti, odpověděla: "Kvůli disidentům, kteří se dostali k moci a kteří nás nenáviděli". A poté upřesnila: "To začalo v roce 1976. Rok po naší emigraci, kdy si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl: 'Pane Kundero, nepleťte se do politiky.' My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát. Teprve později jsme pochopili, co za tím bylo. Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice. Ale to jsme tehdy nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. A nenávist vůči němu zůstávala i po Listopadu."

Pokus skandalizovat Kunderu se vyhrotil v roce 2008. Tehdy časopis Respekt otiskl nepodložené udavačské obvinění Adama Hradílka (další ze slovutných odkojenců Člověka v tísni) o tom, že Kundera měl počátkem 50. let mít podíl na zatčení západního agenta Miroslava Dvořáčka. Navzdory tomu, že dokumenty ukázaly opak a na obranu Kundery se postavil třeba literární kritik Zdeněk Pešat nebo politolog Petr Drulák, nálepka udavače na Kunderově obrazu zůstala, mocně přiživována mediálními služkami toho, co do zůstalo po Václavu Havlovi: arogantního dělení společnosti na přátele „pravdy a lásky“ a přívržence „lži a nenávisti.“ Za sebe dodávám, že celou kauzu po celý ten čas považuji jen jako dětinskou pomstičku méně talentovaného a méně literárně úspěšného Havla, projev jeho žárlivosti na skutečnou osobnost světové, nikoli už jen české literatury.

Pro dnešní čtení jsme vybrali kratší, ale výstižný fragment z obsáhlého eseje „Nechovejte se tu jako doma, příteli“. Text tvoří devátou část knihy esejů Les testaments trahis (Zrazené testamenty), která původně vyšla v roce 1993 v Paříži u Gallimarda. A jak seznáte, jeho aktuálnost s časem nijak neuvadla.

---

Dívám se do okna naproti. Kvečeru se rozsvítí světlo. Muž vstoupí do místnosti. Se sklopenou hlavou se prochází sem a tam; čas od času si prohrábne vlasy rukou. Potom si náhle všimne, že je místnost osvětlena a že je ho vidět. Prudkým gestem zatáhne záclonu. A přece se nezabýval výrobou falešných bankovek; neměl nic, co by skrýval, kromě sebe sama, svého nedbalého odění, svého způsobu si prohrabávat vlasy. Jeho radost být je podmíněna jeho svobodou nebýt viděn.

Stud je jedním ze základních pojmů Novověku, epochy individualismu, která se dnes nenápadně od nás vzdaluje; stud: epidermická reakce, která chce chránit soukromí; která vyžaduje záclonu na okně; která naléhá, aby dopis adresovaný osobě A nebyl čten osobou B. Jedna ze základních situací přechodu do dospělého věku, jeden z prvních konfliktů s rodiči, je vyžadování zvláštní zásuvky pro dopisy a zápisníky, zásuvky obdařené klíčem; do dospělého věku se vstupuje revoltou studu.

Stará revoluční utopie, fašistická či komunistická: život bez tajemství, kde veřejné a soukromé jsou jedno a totéž. Surrealistický sen drahý André Bretonovi: skleněný dům, dům bez záclon, kde člověk žije na očích všech. Ach, kráso průhlednosti! Jediná úspěšná realizace toho snu: společnost totálně kontrolovaná policií.

Mluvím o tom v Nesnesitelné lehkosti bytí: spisovatel Jan Procházka, velká postava Pražského jara, se stal po ruské invazi osobou pod nejvyšším dohledem. Scházel se tehdy často s jiným velkým oponentem, profesorem Václavem Černým, s nímž si rád povídal a popíjel. Všechny jejich rozhovory byly tajně natáčeny a já podezírám oba přátele, že to věděli a kašlali na to. Ale jednoho dne, v roce 1970 nebo 1971, když bylo rozhodnuto diskreditovat Procházku, policie začala vysílat ty rozhovory na pokračování v rádiu. Takové zveřejnění tajného odposlouchávání byl ze strany policie nečekaný, odvážný a zcela „novátorský“ čin. A co bylo překvapující: málem se zdařil; v první chvíli Procházka byl skutečně diskreditován: protože v soukromí člověk říká bůhvíco, mluví špatně o přátelích, říká hrubá slova, není vážný, vypráví pohoršující žerty, opakuje se jako hlupák, baví přítele nehoráznostmi, má kacířské názory, které veřejně nepřiznává, a tak dál a tak dál. Samozřejmě, všichni jednáme jako Procházka, všichni v soukromí pomlouváme přátele, říkáme hrubá slova; jednat jinak v soukromí než na veřejnosti je jedna z nejevidentnějších zkušeností každého z nás, je to základ, na němž spočívá život individua; kupodivu, tato evidence zůstává jakoby nevědomá, nepřiznaná, zahalená lyrickými sny o průhledném skleněném domě, a je málokdy pochopena jako hodnota, hodnota všech hodnot, kterou je třeba hájit. A tak jen postupně (ale o to s větším hněvem) si lidé uvědomovali, že skutečný skandál nebyla dovolená Procházkova slova, ale znásilnění jeho života; uvědomovali si jako v šoku, že soukromý a veřejný život jsou dva světy podstatně odlišné a že respekt pro tuto odlišnost je podmínka sine qua non, aby člověk mohl žít jako svobodný člověk; že závěs, který odděluje ty dva světy, je nedotknutelný a že ničitelé závěsu jsou zločinci. A protože ničitelé závěsu byli ve službách nenáviděného režimu, všichni je brzy a jednomyslně pochopili jako zločince mimořádně opovrženíhodné.

Když jsem odešel z onoho Československa prošpikovaného mikrofony do Francie, uviděl jsem na obálce jednoho obrázkového magazínu velikou fotografii Jacquesa Brela; zakrýval si tvář, pronásledován fotografy před nemocnicí, kde léčil svou již velmi pokročilou rakovinu, kterou tajil. A náhle jsem měl pocit, že tu potkávám to stejné zlo, před kterým jsem uprchl ze své země; rozhlasové zveřejnění Procházkových soukromých rozhovorů a fotografie umírajícího zpěváka, který si zakrývá tvář, se mi zdály patřit ke stejnému světu; řekl jsem si, že zveřejňování intimity druhého člověka, od chvíle kdy se stane zvykem a právem, nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua.

(Milan Kundera – Nechovejte se tu jako doma, příteli. Brno: Atlantis 2006)