Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 226. Potřeba osobností v politice

30.01.2022 18:40 | Komentář

Gilbert Keith Chesterton (29. května 1874 – 14. června 1936) byl anglický spisovatel, společenský kritik, novinář, esejista, historik a křesťanský myslitel. Pocházel ze zámožné londýnské rodiny (po matce byl francouzského původu). Studoval malířství, studium však nedokončil, od r. 1895 se živil jako novinář. Po vážné duševní krizi kolem roku 1893 se stal anglikánem, jeho postoje se však postupně přibližovaly stanoviskům katolické církve, do které formálně vstoupil (byl pokřtěn) až roku 1922. Chesterton napsal přibližně osmdesát knih, několik set básní, kolem dvou set povídek, čtyři tisíce esejů a několik her.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 226. Potřeba osobností v politice
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský

Působil jako sloupkař pro noviny Daily News, Illustrated London News a vlastní G.K.’s Weekly. Ve svých dílech obhajuje tradiční hodnoty. V komentářích o světě, vládě, politice, ekonomice, filozofii, teologii a o mnoha dalších tématech často využíval formu paradoxu. Výrazným znakem Chestertonova díla je vtip a smysl pro humor. Když noviny The Times požádaly několik význačných osobností, aby napsaly esej na téma „Co je na světě špatného“, Chesterton si pro svůj příspěvek zvolil formu dopisu: „Vážení pánové, to já. S úctou G. K. Chesterton“.

Většina jeho děl vyšla česky. A při jejich četbě si uvědomíte, jak živé a aktuální jeho myšlenky jsou. Z esejistických knih uveďme např. Obrany (The Defendant, 1901, česky 1976), Ohromné maličkosti (Tremendous trifles, 1905, česky 1925), Heretikové (Heretics, 1905, česky 1915), Ortodoxie (Orthodoxy, 1908, česky 1947 a 2000), Co je špatného na světě (What's Wrong with the World, 1910, česky 1925 – z této knihy jsme už v našem cyklu také citovali) či Bouře a úvahy (Alarms and Discursions, 1910).

Karel Čapek o Chestertonovi napsal: „…vesele a zplna hrdla velebil věci, které náleží mezi pět švestek obyčejného lidského života, jako je domov, víra, demokracie, řád a důvěra. Byl jako kouzelník, který vytahuje králíky z klobouku nebo odkud; nejvážnější pravdy, nejvznešenější výzvy vysypával ze svého hravého a laskavého humoru; byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmrtelné člověčiny.“

Pro dnešní čtení jsme vybrali dva z Chestertonových esejů na politické téma. Poznáte v nich autora jako nenápadného, trochu jedovatého a kriticky myslícího moralistu, který si nebe před ústa servítek: píše přímo a otevřeně, jak mu velí jeho lidský naturel a občanská odpovědnost intelektuála.

Potřeba osobností v politice

Vesnice, v níž momentálně pobývám (jako locum tenens během přechodné nepřítomnosti místní krasavice), zažila včera večer velký rozruch vyvolaný příjezdem agitačního vozu Liberální strany, k němuž všichni přistupovali s mnohem větší vážností a úctou, než by mi připadalo možné. Vůz zastavil na návsi, řečníci zahájili předvolební schůzi a všechno by bývalo proběhlo hladce a důstojně, kdyby se nestala ta věc, že se v hloučku organizátorů stojících u vozu vyskytl muž vyzařující onu křečovitou oduševnělost, jaká bývá typická pro čtenáře listu The Daily News. Náhodou při nějaké společenské příležitosti zaslechl mé jméno a vzpomněl si, že je četl v novinách. „Četl jsem vaše články,“ prohlásil tento skvělý liberál s přátelským úsměvem, když jsem si s ním neochotně potřásal rukou. Po delší odmlce se ozval znovu: „Myslím si, že chápu, co jste některými z nich chtěl říci.“ Zapřísahal jsem ho, aby mi toto naprosto nedostupné tajemství laskavě prozradil, ale on odmítl, a tak budu muset ulehnout do hrobu, aniž se mi dostane té cti, že je poznám. Ale setkání s tím člověkem mě vtáhlo do nebezpečných sfér. A když potom předsedající, místní liberální magnát, byl nucen opustit schůzi uprostřed jednání, posadili mě do předsednického křesla místo něho. Křeslo bylo spíš jen vodorovné prkénko nepatrně přečnívající žebřiny, no a já se jej chopil s tak důstojnou rozhodností, že jsem málem rozdrtil celý vůz. Od tohoto okamžiku, jak musím s lítostí konstatovat, nabylo jednání na bouřlivosti. Když jsem povstal, abych cosi řekl, byl jsem přivítán (nedovedu si ten úkaz vysvětlit) hlasitými výkřiky vycházejícími výhradně z hrdel přítomných mladíků. Myslím, že jsem v nich nějak záhadně vzbudil mezitím už skomírající naději, že to všechno bude pěkný cirkus.

Kromě toho na kraji davu stál nějaký zachmuřený konzervativec, který přerušoval řeč tak vytrvale a systematicky, až si bylo nutno klást delikátní otázku z formální logiky, zda přerušuje on naše projevy, anebo my jeho. Ale mnohem závažnější než kvantita byla kvalita jeho přerušování, které mě sice těšilo, ale na druhé straně mě přece jen vyvádělo z míry. V mysli mu pevně utkvěla jediná myšlenka, plodné semeno nepřetržitě rozkvétající satiry. Byl skálopevně přesvědčen, že my všichni, kteří sedíme na voze, jsme samí neuvěřitelní boháči. Muž dokonce tvrdil, že ví, jak a kde jsme k majetku vlastně přišli. Když jsem pronášel několik postřehů o chudobě, zamířil na mou hlavu s vražednou přesností tento záhadný sarkasmus: „Chacha! Ale všichni přece nemůžou být státní zaměstnanci!“ Jak se dalo čekat, odrazil jsem jeho výpad celkem samozřejmou poznámkou, že někteří z nás jsou jen protistátní zaměstnanci, ale dodneška stejně dobře nechápu, co svým bezmezně záhadným a pohrdavým výkřikem vlastně mínil. Vyzařuje snad z mého vzezření a vystupování něco z úřední důstojnosti a dekora, prolezlých navíc servilní blahobytností, co prozrazuje, že dostávám nepřiměřeně vysokou penzi? Nebo mi snad někdo opravdu daroval či odkázal nějaké peníze (takový dojemný leč nepravděpodobný nápad!), mezitím co jsem odjel z města?

Ale ponechme tuto ryze osobní záhadu stranou a přikročme ke konečnému vývoji situace, který byl, alespoň z hlediska podstaty, mnohem zajímavější. S hrdostí musím konstatovat, že vlna vášní se na oné schůzi vzdouvala výš a výš – dokonalý břinkot výpadů a jejich odrážení, stoupenci obou stran vášnivě gestikulovali a dělali značný rámus, podsaditý farmář zastávající konzervativní názory začínal s děsivou a nebezpečnou pomalostí pomýšlet na to, že něco řekne. Když jsem ukončil schůzi a poděkoval přítomným za trpělivost, zdvořilost a dobrou vůli, byli všichni ochotni pustit se do sebe a honit se kopanci kolem celé návsi.

A vtom se stala zajímavá věc. Deset minut po skončení schůze si podsaditý farmář konzervativních názorů konečně nahlas ulevil od věci, kterou chtěl říci. Zrození té světoborné myšlenky provázelo zatmění slunce a hromobití. Chtěl nám říci, pardon, chtěl se nás zeptat, jestli tam nahoře může někdo říct, že někdy někomu snížil plat. To jsem považoval za velmi podstatnou, velmi seriózní a velmi mužnou výzvu, nesrovnatelně důležitější než cokoli z toho, co bylo řečeno na celé schůzi, a dokonce i v Dolní sněmovně.

Následovalo napjaté ticho, jaké na podobných shromážděních v podobných okamžicích obvykle nastává, a pak už propuklo dokonalé drama. Bledý, drsně vyhlížející mládenec, s paží napůl vysvlečenou z rukávu roztrpčeností a vztekem, prudce vztyčil hlavu. Jemu snížili plat, oznámil, byl špatně placen, a to zde přítomným tazatelem. Farmář si ho v přítmí dlouze a důkladně změřil a zpočátku tvrdil, že toho kluka vůbec nezná. Ale pak se mu z úst vydral hlas, vlastně spíš hlasitý, rozhněvaný, leč rozhodný výkřik: „Ale počkej, dyť já už si vzpomínám! Už to mám, tebe sem vyhnal kvůlivá…“ V tu chvíli se ve všech probudil anglický smysl pro slušnost, přátelé odtrhli oba muže od sebe a drsně je chlácholili, jak nejlépe uměli. Ať se děje, co se děje, nikdo od nás nesmí žádat, abychom rozhodovali o věcech týkajících se skutečného každodenního dobra i zla. Ať se děje, co se děje, nesmíme si na přímou osobní výzvu nechat dát přímou osobní odpověď. Farmář odešel a celý se přitom třásl svým potlačovaným zuřivým tajemstvím. Mládenec odešel a celý se třásl tím svým. Ale na té ztemnělé návsi v té stěží rozeznatelné skupince lidí bylo přesto přítomno to, co často bývá věčnou podstatou veškerým smyslem společnosti a vlády. Dva lidé se obrátili na své sousedy, aby rozsoudili, komu z nich bylo ublíženo. A právě to je politika. Už jsme stanovili hranice celé Indie, prozkoumali jsme, co vlastně dovážíme z Kanady, rozjímali jsme nahlas o sporech mezi Holanďany a německými Židy, slušně leč rozhodně jsme vyjádřili výhrady k podmínkám, v nichž žijí pracující v Prusku, uvažovali jsme o celých světadílech a v imperiálních intencích, viděli jsme pozemské království a jeho slávu.

Ale ještě nikdy nás nenapadlo, že takovýto průchod dávaný spravedlnosti mezi dvěma rozhněvanými muži je naší veřejnou povinností. To bylo až poslední, co se od nás dalo očekávat – a přitom právě tohle by bylo to první, čím by se zabývala každá primitivní společnost, právě o tohle by se ze všeho nejdřív zajímal kmen Zuluů. Naše politika pro tu noc skončila. Naše politika skončila právě tam, kde by veškerá politika měla naopak začínat.

Připadalo mi, že na téhle nepatrné návsi byla jako na pódiu potaženém zeleným suknem předváděna určitá alegorie vystihující celkovou situaci, v níž se ocitlo naše nynější státnické umění. Všechno běží den po dni dál, pokud se zabýváme věcmi. Všechno se naopak prudce zarazí, jakmile přejdeme k lidem. Smíme tvrdit: „Stoupenci Zákona o pozměnění a polepšení opic s modrým nosem jsou darebáci.“ Smíme tvrdit: „Sir William Guppy je stoupenec Zákona o pozměnění a polepšení opic s modrým nosem.“

Ale dokončit sylogismus už nesmíme. V našem parlamentu všichni v jednohlasé shodě říkají: „V politice nesmíme připustit žádné osobnosti.“ Každý Brit u snídaně říká: „Alespoň nejsme jako ti Francouzi a Irové, u nás nemáme v politice žádné osobnosti.“ A protože nemáme žádné osobnosti, nemáme ani žádnou odpovědnost.

Jistá teorie o tyranech

V poslední době jsem dospěl k přesvědčení o jisté teorii týkající se povahy tyranie. Může být správná nebo chybná, ale já si myslím, že stojí alespoň za zamyšlení ve spojitosti s jistou nesmírně zajímavou záležitostí. V širším smyslu dosud běžně přijímaná teorie tyranie tvrdila, že lidé po staletí reptali v nějakém systému a nakonec se proti němu vzbouřili. Ale já si myslím, že lidé udělali něco úplně jiného – vzbouřili se proti systému, proti němuž nereptali. Celá záležitost je ovšem natolik popletená a rovněž natolik palčivá, že mi snad tím spíš bude povoleno několik slov na vysvětlenou.

Vezměme například – abychom rozproudili debatu – dvě vzpoury proti tyranii, o nichž se nejčastěji uvažuje v současné literatuře: anglické povstání z první poloviny 17. století a Francouzskou revoluci. Podle běžně přijímané teorie měl Karel I. být dědicem nejméně dvaceti nesnesitelných despotů. Je ovšem pravda, že byl dědicem jednoho nesnesitelného despoty (který nepěstoval despotismus zcela účelně) a všechno ostatní bylo jinak. Královna Alžběta nebyla snesitelná, a také nebyla jen snášena. Pokud ji současníci vydrželi, také ji touž měrou zbožňovali. Kavalíři stejně jako puritáni vzpomínali na její panování (nepochybně neprávem, ale o to jistěji) jako na vrcholné období oblíbené monarchie.

Zkrátka angličtí puritáni se nevzbouřili proti starému zřízení – ať bylo jakékoli, rozhodně nebylo staré. A i kdyby byl Karel I. Mnohem horším králem, než jaký skutečně byl, neměl by stejně dost času na založení obecné a kruté tradice, která by zastínila tradici Alžbětinu. Několik let před Karlovým stětím byla většina Angličanů ochotna položit život, aby Alžbětě zůstala hlava na krku. Podíváte-li se na francouzskou monarchii před revolucí, spatříte přesně stejný stav. Ještě velmi krátkou dobu před revolucí byla francouzská monarchie všeobecně přijímána jako symbol Francie. Král vládnoucí před Ludvíkem Gilotinovaným byl Ludvík Milovaný. Monarchie (ve Francii stejně jako v Anglii) se stala velice nepopulární velmi brzy poté, co byla ještě velice populární. Neexistovalo žádné přechodné období slabosti, žádný dlouhý úpadek; porážka následovala krátce po prvním vítězství. Karel I. nebyl posledním z anglických despotů. Byl naopak jedním z prvních anglických despotů – jenomže další už nepřišli. Povzbuzen arogancí a popularitou královny Alžběty, která ztělesňovala patriotismus, protestantství a vzdorování Španělsku, Karel se pokusil pracovat s alžbětinskou Anglií, a bohužel zjistil, že alžbětinská Anglie už neexistuje. Nebyla příliš stará na to, aby vydržela, byla na to naopak příliš mladá. Ludvíkem XVI. Nekončila dlouhá řada neoblíbených panovníků. Naopak, Ludvík XVI. byl prvním z řady oblíbených panovníků, kteří se stali nepopulárními.

Tohle všechno dokážu vysvětlit pouze svou soukromou teorií o tyranech, která zní: Lidé se nebouří ani tak proti starému, jako spíš proti novému. Vrhnou se na cokoli, jakmile zjistí, že je to chytilo do pasti. Nebouří se proti něčemu, co je nepopulární. Bouří se (a velice oprávněně) proti něčemu, co je populární. Nenáviděli Karla I., jelikož milovali Alžbětu. Zabili Ludvíka XVI., protože byli zabíjeni kvůli Ludvíkovi XIV. A právě tohle je zřejmě míněno zdánlivě nesmyslným výrazem „vrtkavost davů“, který má znamenat, že dav pozná rychleji než ostatní, že se člověk dostal do pasti. Anglie se div nezbláznila radostí z anglické monarchie, protože španělská Armada nedobyla Anglii. A potom se táž Anglie zničehonic div nepominula vztekem, jelikož si uvědomila, že (během toho vzrušujícího mezidobí) anglická monarchie dobyla Anglii. Unikli jsme sice Filipovým osidlům, ale chytili jsme se do Alžbětiných. Osidla Karla I. jsme roztrhali.

Základním znakem tyranie je toto: tyranie je vždycky nová věc. Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždycky přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. Lidé hledící tváří v tvář Armadě neviděli královnu, a proto ji posílili. Když později nehleděli na krále, nevědomky posílili krále. A stejně když později zaútočili na aristokracii, nezpozorovali bohaté obchodníky, kteří na ni útočili – a které pozorovat měli. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje a stěží existuje něco jako staré pověry.

Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti – mezi králi, kněžími nebo vojevůdci. Děláte-li to, pouze hledíte na španělskou Armadu, zatímco vám za zády někdo obrací Anglii v zemi ovládanou despocií. Monarchie kdysi bývala velmi oblíbeným nástrojem vlády, ale tento nástroj byl obrácen proti lidu. Nezapomínejte, že noviny jsou oblíbené nástroje, ale také mohou být obráceny proti lidu. Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.

(G.K.Chesterton – Potřeba osobností v politice, Jistá teorie o tyranech. In:  Eseje o věcech veřejných. Přeložil Zdeněk Hron. Praha: MKP 2021. ISBN 978-80-274-1224-2)

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Martin Exner byl položen dotaz

Kdo přesně podle vás nebere válku na Ukrajině vážně?

A co máte na mysli tou podporou Ukrajiny všemi prostředky? Měli bysme tam nasadit i vlastní vojáky? Nebyl by ale tento krok začátek třetí světová? A máte dojem, že se Ukrajině pomáhá málo?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Joukl: Vymíráme, vymíráme …. (a to třetí bylo raději zapomenuto)

9:20 Zdeněk Joukl: Vymíráme, vymíráme …. (a to třetí bylo raději zapomenuto)

Bezdětní nebo bez dětí? Ono je třeba rozlišovat ! Jsou přirozeně bezdětní, kteří děti mít nemohou. P…