Když se rozhlédnete po všelijakých prognózách a předpovědích, co všechno nás asi čeká a (žel) nemine v roce 2017, vesměs se dočítáte hrůzozpěvy malující na zeď hodně věrohodné a pravděpodobné čerty. A protože, jak známo, historia magistra vitae, budeme se tedy letos vracet k událostem, jež se odehrály v letech končících, stejně jako ten náš, sedmičkou. Ono se za těch jedenáct dekád dělících nás od počátku 20. století, najde rozmanitých příběhů s otevřeným koncem vskutku dost. Přičemž otevřeným koncem rozumějme konstatování, že se sice událost již odehrála a zdánlivě se za ní zavřela voda, avšak všeliké dopady, důsledky a poučení z ní prostupují i naším dneškem. Proto také má smysl se k nim vracet, připomínat je a snažit se jim porozumět v celé jejich (ne)kráse.

První letošní příběh se nabízí sám a s nepříjemně aktuálním pokračováním přes propast let. Před padesáti lety, 1. ledna 1967 vstoupil v platnost nový tiskový zákon, který legislativně zakotvil předběžnou cenzuru. Byla vytvořena Ústřední publikační správa, která zásahy státu do svobody tisku následně realizovala. Přesně řečeno, zákon ze dne 25. října 1966 o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích definoval svůj smysl a své cíle mj. takto: „Posláním periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků je…prosazovat zájmy socialistické společnosti a všestranně napomáhat k uskutečňování jejich cílů, spolupůsobit při rozvíjení socialistického vědomí občanů v duchu zásad ústavy a idejí politiky Komunistické strany Československa jako vedoucí síly ve státě a společnosti, tlumočit a spoluvytvářet socialistické veřejné mínění a zvyšovat jeho úlohu při rozvíjení socialistické demokracie v životě společnosti, přispívat ke zvyšování politické a kulturní úrovně občanů a jejich odborných znalostí…“ Přičemž se deklarovalo, že „uveřejnění informace, která ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti nebo občanů, je zneužitím svobody projevu, slova a tisku.“ Kdo však posoudí, co jsou ty „zákonem chráněné zájmy společnosti nebo občanů?“ Nu, přece Ústřední publikační správa. Její úkoly stanovil onen zákon dost jasně: „napomáhá při ochraně zájmů socialistické společnosti. Ústřední publikační správa zajišťuje, aby v hromadných informačních prostředcích nebyly uveřejněny informace, které obsahují skutečnosti tvořící předmět státního, hospodářského nebo služebního tajemství.“ A opět: ten, kdo posoudí, co je takovou informací, která ohrožuje některé z uvedených tajemství, je – kdo jiný – přece sama Ústřední publikační správa. Jinými slovy se tu zavedla vcelku explicitní cenzura, vytvořil se úřad, který disponoval pravomocí pozastavit či znemožnit šíření určitého typu informací, které sám posoudil jako k šíření nevhodné a nežádoucí, nadto ohrožující „zájmy společnosti nebo občanů“. Jednalo se o cenzuru tzv. předběžnou, tzn. vylučující z veřejné distribuce myšlenky a informace předem, ještě před zveřejněním. V tom smyslu ÚPS pěkně navázala na pokrokové tradice vytvořené Hlavní správou tiskového dozoru (1953-1966) a dala základ pro ještě pokrokovější a technicky i psychologicky mnohem fikanější činnost Federálního a Českého úřadu pro tisk a informace (FÚTI a ČÚTI), což byly instituty cenzury následné, trestající ty, jež se provinili distribucí nevhodných myšlenek a informací po jejich zveřejnění. Což samozřejmě znamenalo mohutný nárůst autocenzury plynoucí z pudu sebezáchovy jednotlivého šiřitele informací a myšlenek. Tak se mimo jiné zrodila normalizace.

Téhož dne, jen o padesát let později, započala existence Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH). Jde o speciální útvar Ministerstva vnitra ČR, jehož úkolem je prý „zaměřovat se na dezinformace šířené veřejným prostorem prostřednictvím otevřeným zdrojů. Ty bude na sociální síti uvádět na pravou míru.“ Jednoduše řečeno, jedná se o vytváření a distribuci jakési státní „pravdy“, jediného správného (a tedy povoleného) názoru na věci (geo)politické, ale časem možná nejen na ně. Činnost tohoto útvaru bude prý spočívat v monitorování internetových komunikátů, ať už v sociálních sítích nebo na „normálních“ zpravodajských a názorových portálech. Dá se předpokládat, že celé to nedozírné množství tudy protékajících sdělení nebude prostě v lidských silách „uvádět na pravou míru“. Znamená to, že se CTHH bude muset rozhodnout, které přesně okruhy webových komunikátů bude uvádět „na pravou míru“ a které jen zaznamenávat, silážovat ve svém digitálním archivu – i s jejich autory, neboť o ty jde až v první řadě. Distributor státem neschválených názorů a informací se podle logiky třídního boje stane nepřítelem státu, reprezentovaného CTHH, zcela jistě se brzy najde způsob, jak jej vyloučit z veřejného prostoru a zbavit možnosti dál šířit názory a myšlenky, o nichž CTHH usoudí, že jsou v rozporu se „zákonem chráněnými zájmy společnosti nebo občanů“. Mimochodem – co vám ta poslední slova připomínají? Nevíte-li už. Podívejte se o pár odstavců výše.

Jaromír Nohavica v písni Já si to pamatuju, zpívá text: „zrozen v komunismu, umřu v komunismu“. Asi ani on sám, když to psal, netušil, jak blízko pravdě se ocitl.