Jistěže islám nevkročil na půdu kontinentu prvně – celé jižní Španělsko bývalo maurské (přitáhli ze severní Afriky a v roce 711 zde vystřídali Visigóty, jejich panství ukončila reconquista v „kolumbovském“ roce 1492), až do počátku 20. století se za jednu z největších hrozeb pro bezpečnost Evropy počítala hrozba osmanská, turecká, tedy muslimská. Dnes se ovšem valí do Evropy zástupy muslimských migrantů z Afriky a Asie, vesměs v důsledku našich vlastních (evropských či později euroamerických) omylů, chyb a zločinů vykonaných v minulosti.

To my jsme tzv. civilizovali Třetí svět, v překladu do češtiny: přepadávali, obsazovali, vykrádali a ještě tam vnucovali naše kulturní ikony. A byli jsme to opět my, kdo po staletích podnítili vzestup nacionálně - náboženského fanatismu, který jsme postavili proti vůdcům námi kdysi naoktrojovaných, více či méně sekulárních režimů. A to všechno s cílem vnést do těch zemí chaos a z něj pak opět cynicky těžit.

Jinak si nelze vysvětlit tzv. arabské jaro, z Ameriky, Francie i odjinud inspirované převraty v Egyptě či Libyi, vyprovokovanou občanskou válku v Sýrii – kdo asi cvičil, zásoboval a financoval ty guerillové jednotky, které usilují o svržení zvolených představitelů? Dnešní muslimská migrace do Evropy je mj. důsledkem této občanské války, která už léta vyhání Syřany v milionech z vlasti – nejprve do (z OSN financovaných) uprchlických táborů v Turecku, a poté, co šéf OSN Pan Ki-Mun utáhl kohouty a hodil odpovědnost za tento problém na Evropu, přestalo být Turecko vstřícné a migranti vytáhli do Evropy. Bohužel posíleni výzvami nezodpovědných evropských lídrů, tehdy především Angely Merkelové.

Dnes se tedy v Evropě potýkáme se zásadní otázkou: Co s lidmi, kteří houfně přicházejí, přinášejí s sebou jinou historii, jiné kulturní náboženské představy, jiné kompetence, zvyky a zájmy? A protože už jsme aspoň elementárně poučeni z dějepisu, víme, a obden se o tom dovídáme z médií, že průvodním jevem tohoto kulturního proudu je násilí. Nejen to, které mají nakázáno ve svých svatých knihách a návodech k jejich aplikaci, ale prostě a obyčejně jiné chápání ceny lidského života. Jak říká ve smutné zkratce prezident Zeman: ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim (míněno samozřejmě v kontextu migrující komunity a jejich v Evropě zabydlených souvěrců).

Proto je na místě připomenout pár stránek z historie. Protože v ní můžeme najít některé důvody procesů způsobujících naše dnešní kolapsy.

Ve dnech 23. až 24. srpna 1929 došlo k tzv. hebronskému masakru, jak se označuje masová vražda 67 Židů v Hebronu, který byl tehdy součástí Britského mandátu Palestina. Tyto Židy zavraždili Arabové, podnícení nepravdivými zvěstmi, že Židé získali kontrolu nad muslimskými svatými místy v Jeruzalémě. Přeživší masakru byli donuceni opustit Hebron a jejich majetek byl rozebrán arabským obyvatelstvem a okupován až do šestidenní války v roce 1967.

Jaká byla výchozí situace? V roce 1928 žilo v mandátní Palestině zhruba 590 000 Arabů a 150 000 Židů. Počet Židů rapidně vzrůstal, přes polovinu z nich přesídlilo do Palestiny v období po roce 1918. Nezapomínejme, že Židé byli po celé Evropě dlouhá staletí ostrakizovanou, ghettoizovanou, pronásledovanou menšinou. Do dějin vstoupily krvavé genocidní pogromy – v Rusku, Polsku i u nás, ten poslední se odehrál ještě v roce 1919 v Holešově (spisovatelka Inna Mirovská o tom napsala sugestivní knihu Den pěti světel). A to všechno dávno před nástupem nacismu!

Abychom hned v úvodu předešli možnému nedorozumění. Není migrace jako migrace. Přesídlování Židů na palestinská území bylo návratem domů, Židé odtamtud totiž historicky pocházejí. Kdežto není nic známo o tom, že by syrští, afghánští, pákistánští a další muslimové, valící se dnes Evropou, kdykoli v historii měli s tímto kontinentem cokoli společného. Kdyby tyto dva exody tedy někdo chtěl srovnávat (v médiích už proběhlo dokonce velice konkrétní srovnávání útěků Židů před Hitlerem s dnešní arabskou migrací do Evropy), pak se vědomě dopouští ahistorismu a klamu.

Nicméně zpět do Palestiny. Formálně bylo posvěceno židovské přistěhovalectví Balfourovou deklarací z roku 1917, která vyjádřila postoj britské vlády v otázce vytvoření židovské domoviny na území, které v první světové válce ztratila Osmanská říše. Dopis podepsaný britským ministrem zahraničí Arthurem Balfourem, byl odeslán 2. listopadu 1917 lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, předsedovi britské židovské organizace. Vláda Jeho Veličenstva v něm vyjadřuje podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti historické Palestiny, při respektování občanských a náboženských práv nežidovského obyvatelstva tohoto území.

Na Balfourovu deklaraci navazoval další oficiální dokument, tzv. Churchillova bílá listina, prohlášení britské politiky z 3. června 1922, které Židům potvrdilo nárok na zřízení národního státu v Palestině a zdůraznilo, že Židé jsou v Palestině „právem a nikoli z útrpnosti.“ Odmítala však sionistickou představu o čistě židovském státu a omezila židovské přistěhovalectví na „ekonomickou kapacitu země.“ Kromě toho také rozdělila britský mandát podél řeky Jordán a území na východ od ní, označované jako Zajordánsko, svěřila téhož roku hášimovskému králi Abdalláhovi. Pro židovský stát tím bylo omezeno území na západ od řeky Jordán, které představovalo pouhých 22 % původního Mandátu. Židé listinu neochotně přijali, zatímco Arabové ji odmítli.

Arabská populace reagovala na rostoucí sílu židovské komunity již krátkými nepokoji v roce 1921. Nepokoje v roce 1929 byly závažnější a byly podníceny náboženskými důvody. Už v září 1928 okolo svátku Jom kipur začal spor mezi Židy a Araby ohledně zachovávání statu quo v okolí Zdi nářků. Muftí Amín al-Husajní prohlašoval, že Židé usilují o ovládnutí Chrámové hory a znesvěcení islámských svatyň na ní stojících. K uklidnění situace nepřispíval ani fakt, že Palestina byla po delší dobu bez faktického nejvyššího představitele britské správy. Vysoký komisař Herbert Onslow Plumer opustil Palestinu v červenci 1928 a jeho nástupce John Chancellor ještě nedorazil.

Vrchní rabíni, Židovská národní rada a politická strana Agudat Jisra'el adresovali v květnu 1929 mandátním úřadům memorandum, ve kterém požadují zastavit veškeré stavební práce, které muslimové provádějí na Chrámové hoře. Mělo jít o demolování zdiva poblíž Zdi nářků. 3. května 1929 byli Židé modlící se u Zdi nářků napadeni Araby. 28. června muslimové narušili modlitby před začátkem šabatu úmyslnou hrou na bubínky a hudební nástroje. Provokace se opakovaly 5. července. Situace se dále vyostřila 30. července, kdy se vrchní rabíni sešli s představiteli mandátní správy a opakovali požadavek na zastavení stavebních prací na Chrámové hoře. 3. srpna se opakovalo narušení šabatových modliteb. 14. srpna se do Jeruzaléma sjely tisíce Židů v rámci oslav svátku Tiš'a be-av. Část z nich náboženský svátek pojala i jako politickou agitaci, zpívala hymnu Hatikva, mávala židovskou (dnes oficiální izraelskou) vlajkou. 16. srpna pak následovala protiakce v podobě masové arabské demonstrace. Arabský dav se dostal až ke Zdi nářků a napadl několik Židů, kteří se zde modlili. Došlo k násilnostem, bylo zapáleno několik svitků Tóry. 17. srpna pak byl v Jeruzalémě při potyčce s Araby ubodán mladý Žid, Avraham Mizrachi.

V této protižidovské atmosféře se mezi Araby začala šířit fáma o chystaném židovském útoku na jeruzalémské mešity. 23. srpna do Jeruzaléma přitáhly davy Arabů, kteří si na nádvoří mešity al-Aksá vyslechli kázání jeruzalémského muftího Al-Husajního, načež zaútočili na ortodoxní židovské čtvrti nejen v Jeruzalémě, ale na i Židy v dalších částech mandátní Palestiny. Sedm Židů bylo zabito ve čtvrti Hadar ha-Karmel v Haifě. Boje se přenesly i do Tel Avivu, kde zemřelo 6 Židů. Nejbrutálnější útok provedli právě v ortodoxní čtvrti v Hebronu, kde zabili 67 lidí a dalších 50 zranili. Mandátní správa popsala útok v Hebronu následovně: „Tento divoký útok, jehož jakékoli odsouzení nemůže být dosti přísné, byl doprovázen svévolným ničením a pleněním.“

Po arabských útocích se z Anglie vrátil do té doby nepřítomný vysoký komisař John Chancellor, který vydal 1. září prohlášení, v němž odsoudil arabská zvěrstva, načež uložil arabským městům a vesnicím těžké pokuty a oznámil zřízení vyšetřovací komise, která měla prozkoumat chování obou stran. Komise vedená sirem Walterem Shawem po svém pátrání vydala tzv. Shawovu zprávu, která za nepokoje shledala přímo odpovědného muftího al-Husajního. Zároveň se ale kriticky postavila proti převodům arabské půdy pro Židy a vyslovila se pro omezení židovského přistěhovalectví. Britská vláda však výzvy komise nepřijala a namísto toho vytvořila novou vyšetřovací komisi pod vedením sira Johna Hope-Simpsona. Závěry této komise byly shrnuty v Passfieldově bílé knize z 1. října 1930, která měla vyjádřit britskou politiku pro mandátní Palestinu, a nahradit tak dřívější prohlášení vyjádřené Churchillovou listinou z roku 1922. Dokument, sepsaný britským ministrem kolonií lordem Passfieldem, v důsledku přinášel značné omezení kvót pro židovskou imigraci. Odsuzoval dvě hlavní židovské organizace v Mandátu, a to odborový svaz Histadrut a Židovskou agenturu, které podporovaly pouze židovskou zaměstnanost. Židovští představitelé tvrdili, že Passfieldova bílá kniha představuje ústupek ze závazků daných Balfourovou deklarací a že její případná implementace by skutečně omezila židovskou imigraci do Palestiny. Zpráva dokonce ve Spojeném království vyvolala vládní krizi a nakonec byla zamítnuta.

Jak už také z historie víme, nevyřešené otázky soužití arabské a židovské komunity, neschopnost koloniální Británie odpovědně rozhodnout ve věci, kterou svým způsobem sama spolupůsobila, přinesly v brzkém budoucnu plody čím dál trpčí. Ve 30. letech, zejména jejich druhé polovině, došlo k prudkému zrychlení židovské imigrace do Palestiny, kam začaly kvůli nástupu antisemitských režimů v Evropě přicházet desetitisíce židovských přistěhovalců, čímž se židovská populace v Palestině během čtyř let zdvojnásobila. Mezi arabskou populací vzrostly obavy z rychlé ztráty demografických i ekonomických pozic. To se už projevilo během nepokojů roku 1929. Nyní se navíc mezi palestinskými Araby šířila agitace nacistického Německa a fašistické Itálie, která byla namířena proti pokračujícímu vlivu britského impéria na Blízkém východě, a v případě hitlerovské ideologie především proti Židům. O rok později vypukla do té doby největší a nejorganizovanější arabská vzpoura, inspirovaná, jak jinak, opět muftím Amínem al-Husajním. Přinesla stovky obětí a tisíce zraněných. V říjnu 1938 se Arabům podařilo na několik dnů zcela ovládnout historické jádro Jeruzalému, zavraždili mimo jiné i židovského starostu města Tiberias.

Až v roce 1939 se Britům podařilo pacifikovat arabské povstalecké skupiny a obnovit v zemi pořádek. Zároveň ovšem došlo k vydání další britské tzv. Mac Donaldovy Bílé knihy, která vycházela vstříc arabským přáním trvale omezit židovskou imigraci a připravit půdu pro budoucí nezávislou Palestinu s arabskou etnickou většinou. Tato Bílá kniha stanovila přísná pravidla, podle nichž smělo být do Palestiny během následujících pěti let (do května 1944) vpuštěno pouze 75 tisíc Židů (mimo to existovala případná rezerva pro 25 tisíc naléhavých případů). Po pěti letech měla být imigrace zcela závislá na vůli arabské většiny, která se však otevřeně stavěla proti jakékoliv další imigraci. Takovéto mimořádné omezení židovského přistěhovalectví se v důsledku rovnalo rozsudku smrti pro statisíce Židů prchajících před nacismem. Židovský předák David ben Gurion (po vzniku státu Izrael v roce 1948 byl jeho prvním premiérem) tehdy reagoval výstižnou formulací židovské politiky po dobu druhé světové války následovně: „Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.“

A abychom zůstali v historickém kontextu, Mac Donaldova Bílá kniha byla zveřejněna 9. listopadu 1938, pouhé dva týdny poté, co muselo Československo (i vinou Spojeného království) na základě Mnichovské dohody postoupit Německé říši území Sudet. V ten samý den na území ovládané Třetí říší propukla takzvaná Křišťálová noc - obrovský pogrom, při kterém bylo do koncentračních táborů posláno na 30 tisíc Židů, přes 1000 synagog a víc než 7000 židovských obchodů bylo zničeno a 91 Židů bylo zavražděno. A další pointa: Mac Donaldova Bílá kniha byla uzákoněna v květnu 1939, dva měsíce poté, co Německá říše zahájila okupaci Československa.

Co dodat? Táž velmoc, která Židům ještě během první světové války garantovala budoucí státní a národní suverenitu (nepochybně proto, že potřebovala židovský vliv a peníze), pak v průběhu dalších dvou dekád tytéž židovské aspirace de facto soustavně poškozovala. A stačilo málo: nechat Araby činit, co umí. Nepřipomíná vám to něco hodně aktuálního?