Chcete vidět kraj za sedmero horami, sedmero řekami…? Moji milí, tak navštivte „český“ Banát v Rumunsku. Tam uprostřed krásné přírody v horách, naleznete ryze české vesnice, kde žijí naši krajané. Pokud navštívíte tento kraj, přivítá vás hornatá krajina s pasoucími se stády ovcí, koz, kraviček... uvidíte tam políčka tak, jak je znáte z obrázků Josefa Lady. Najdete tam i původní malé vodní mlýnky, kde se dodnes mele obilí, říká se, že se tam zastavil čas.

Kde najdeme ten romantický Banát ? Najdete ho v hornaté oblasti západního Rumunska u Dunaje, na dohled od Srbska. Zde tisíc kilometrů od své pravlasti v šesti, ryze českých vesnicích, žije dodnes nepříliš početná česká komunita, dle posledních odhadů asi 2000 krajanů. Historie jejich osídlení sahá do počátků první poloviny 19.století, kdy tato oblast Banátu byla součástí rakouské monarchie. Monarchie si tímto osídlením, podotýkám mnohonárodnostním, chránila svou hranici proti sousední rozpínavé Osmanské říši. První české vesnice byly zakládány již kolem roku 1823.

Návštěvníci těchto vesnic jsou překvapeni, že krajané si dodnes zachovali svůj jazyk, kulturu, školství, víru, ale i své zvyky. Jejich malebné vesnice i s kostelíky, leží mimo hlavní turistické oblasti, povětšinou v hornaté krajině nad Dunajem u hranic Srbska. Život krajanů v Banátu byl vždy bojem o holé přežití. Jejich tvrdý život, životní osudy a zejména úsilí o zachování českého jazyka, národní kultury, v tomto naprosto cizím prostředí, zasluhuje naši úctu. Jejich jazyk si zachoval svoji specifičnost. Těžko si dnes můžeme představit, jaké úsilí a soudržnost museli vynaložit, aby obstáli v této životní zkoušce. I dnes, jako turisté obdivujeme jejich čistý jazyk, lidové zvyky, ale i upřímnost a pohostinnost.

Krajané a jejich vesnice žijí životem, zcela odlišným od okolního prostředí. Dominantou všech těchto malebných vesnic, jsou prosté katolické kostelíky, podobné těm z obrázků Josefa Lady. Ve vánoční, či velikonoční atmosféře, získají ještě více na své kráse, ožívají svými lidovými zvyky, u nás mnohdy již zapomenutými. Jejich dnešní život, i když se mění k lepšímu, je stále bojem o každodenní obživu, jsou povětšinou závislí na svém skromném zemědělství, či na drobných živnostech. Přínosem ekonomickým, je pro ně rozvoj turismu, tedy ubytování a stravování našich turistů tak, jako prodej místních produktů, med, kozí či ovčí sýr, domácí máslo, povidla, šípková marmeláda, to vše v bio kvalitě.

Krajané z Banátu nikdy nečekali s nataženou rukou naopak, za mnohé jim vděčíme. Po 2. světové válce na výzvu vlasti pomáhali po odsunu Němců osidlovat české pohraničí, nové domovy vytvářeli zejména kolem Chebu, Aše, Ústí n/L, Žatce, ale i v Podkrkonoší, přijelo jich tehdy několik tisíc, mezi nimi i prarodiče známého fotbalisty Pavla Nedvěda. Dnes ti mladší hledají uplatnění v České republice, nemají jazykovou bariéru, nenaříkají, jsou skromní, pracovití. Mnohé z nich jistě znáte ve svém okolí.

Jako vždy se těším na tu „svou“ Svatou Helenu a její obyvatele, těším se na Gernik, Eibentál či v horách na Rovensko, Bígr, na malinkou Šumicu. V neděli zajít do kostela, večer posedět v hospůdce s krajany a k tomu patří, jak písnička, tak i ta sklenička domácí slivovice.

Vážení a milí, příště místo válení u moře, „pojeďme nýčko do Banátu!“ Je to tam, jak v té pohádce o tom království, daleko za sedmero horami, sedmero řekami…