Letos v červnu na Karlově mostě se tančilo, stoly se pod bohatou hostinou jen prohýbaly. Opozice jásala, to vše na dohled od Pražského hradu. Ty fotografie obletěly celou republiku a snad i celou Evropu. Opozice vzkazovala premiérovi, prezidentovi, vládě i veřejnosti: „Pandemie byla u nás poražena! Zahoďte ty roušky! Tancujte, jásejte!“ Bylo to velké vítězství. V té době Evropa bojovala s pandemií, ale u nás se tančilo…

Uplynuly pouhé dva měsíce. Pandemie nespala, nebyla poražena, jak nám vzkazovala opozice, bylo tomu právě naopak. Z obrazovek se na nás valí jedna negativní zpráva za druhou. Současná situace připomíná válečný stav. Čísla padlých i raněných denně rostou. Nemocnice praskají ve švech. Začíná se projevovat nedostatek lékařů, zdravotního personálu i lůžek. Budují se polní nemocnice. Jsou zavřené školy, muzea, sportoviště, nehrají divadla, kina… všude vidíme roušky, na stolcích dezinfekce. Ptáme se, jak bude zítra, pozítří, za měsíc? Opozice zase hýří svou chytrostí, vláda prý zaspala. Na tu hostinu už nejspíše zapomněli. My občané ale ne!

V těchto dnech úzkosti čekáme na slova povzbuzení, pohlazení, na naději v lepší dny. Na obrazovce vidíme prázdné ulice, všude kolem roušky, ve školách vystrašené učitelky, v nemocnicích přetížené lékaře… Děti místo školních lavic jsou doma u PC. Aby toho nebylo málo, přišly povodně, a k tomu ještě válečné hrůzy z arménské enklávy Náhorního Karabachu. Ne každý se s tím stavem vyrovnává. V těchto dnech myslím na ty naše starší spoluobčany, uzavřené v Domovech seniorů. Ale i na ty ostatní bez možností komunikace se svými blízkými.

Místo projevů soudržnosti, jednoty nenávistí obalení opoziční politici rozsévají mezi nás nedůvěru, strach… Každý krok vlády je jimi zpochybňován, jsou organizována protivládní tažení. V letním období také zlehčovali situaci, připomínám jim tu červnovou provokaci s uspořádanou hostinou na Karlově mostě za účasti předních opozičních politiků, umělců. Slavili provokativně konec pandemie pod heslem: „V Praze je blaze.“ U prostřených stolů se sešli nespokojenci, jako je senátorka Němcová, politik Jiří Pospíšil, umělci Klus, Geislerová, stále stejná jména… Dnes ti stejní opět kritizují vládu, veřejnost je často v rozpacích, komu věřit?

Místo prostřených stolů na Karlově mostě dnes vidíme reportéry s mikrofonem před kolabující nemocnicí, vidíme je u uzavřeného divadla, stojí před zavřenou restaurací, před zoologickou zahradou. V těchto dnech je vidíme v holinkách uprostřed rozvodněné řeky. Místo optimismu a naděje v lepší dny z televize se valí spíše strach.

Karlův most osiřel, písničkáři i herci se schovali, opozice netančí, ale svá moudra dál rozdává…