Vzpomínám si na naše tehdejší nadšení a radost nad snadným výdělkem. Klinický asistent Dr. Sládek přezdívaný Milunek, který si kromě svého reprodukčního angažmá zase přivydělával jako výčepní v hostinci svého otce v Brně-Židenicích, platil za jednu dávku ejakulátu 100 korun, což představovalo cenu za celoměsíční stravování ve studentské menze nebo téměř 40 piv. Ejakulát jsme mohli dávat častěji než krev, jejíž dárcovství bylo transfuzní stanicí omezeno na dva odběry ročně každý za 200 korun. Vzpomínám si, že jak semenné, tak i krevní dárcovství přispělo vydatnou měrou k podstatnému zlepšení naší tehdejší nevalné studentské ekonomické situace.

Stejně jako jsme se nezajímali o krevní příjemce, tak také identita příjemkyň semene nás víceméně vůbec nezajímala. Milunek byl prý v reprodukční technice úspěšný, prováděl inseminaci čerstvým ejakulátem ze velmi krátkou dobu po odběru a pokud správně počítám, mají dnes naši tehdejší potomci více než 50 let. Pochopitelně jsme absolvovali pouze základní zdravotní vyšetření, většina dnes nebezpečných sexuálně přenosných nemocí v té době nepředstavovala výraznější riziko a infekce HIV byla ještě pěknou řádku let kdesi v nedozírnu.

O deset let později, v roce 1973, jsem byl jmenován ordinářem pro gynekologickou sexuologii a endokrinologii Ostravě. Tehdejším krajským gynekologem prim. MUDr. Šráčkem jsem byl požádán, abych se v rámci Severomoravského kraje věnoval problematice umělého oplodnění semenem anonymního dárce. Výkony bylo možno provádět v souladu s tehdejší legislativou pouze u vdaných žen, indikací byla neplodnost manžela, vzpomínám si, že k tomu tehdy stačil spermiologický nález s počtem spermií nižším než 5 miliónů/ml. Vyžadoval se písemný souhlas manžela, pro jistotu jsem ještě ve všech případech připojil výsledek psychologického vyšetření obou manželů a alespoň částečně jsem tak dbal na prevenci eventuálních možných komplikací v budoucnu.

Jelikož v Ostravě nebyla v té době lékařská fakulta, vybudoval jsem si časem početný tým dárců ejakulátu z řad posluchačů Vysoké školy báňské, zajistil jejich vyšetření, vedl jejich tajnou kartotéku a platil stejně jako Dr. Sládek 100 korun, jelikož inflace měny byla v té době zanedbatelná. Tuto finanční sumu jsem dostával od příjemkyň a dodatečně přiznávám tyto operace šedé ekonomiky s daňovými úniky a s vědomím dlouholeté promlčenosti finančního přestupku. Na Krajské poliklinice v Ostravě byly k provádění těchto výkonů vhodné podmínky, vkusně zařízená odběrová místnost k získávání semene onanií a vhodné stavební řešení oddělení k zabezpečení vyloučení setkání dárce a příjemkyně. Inseminaci bylo možno provádět bezprostředně po získání ejakulátu.

Úspěšnost otěhotnění nativním semenem byla asi 35% na jeden výkon, podotýkám, že v té době jsme neměli k dispozici ultrazvuková ani podrobnější hormonální laboratorní vyšetření, vhodnou dobu k inseminaci jsem stanovoval pouze podle křivky bazální teploty. Často bylo nutno výkon provádět opakovaně v několika cyklech. V letech 1975 – 1988 za 14 let takto otěhotnělo celkem 286 žen, z nich ve více než 200 případech jsem zaznamenal úspěšný porod zdravého dítěte, některé pacientky po otěhotnění již nebylo možno sledovat, jelikož s žádostí o výkon se na naše pracoviště obracely ženy z mnoha jiných krajů, výjimkou nebyly ženy ze Slovenska nebo ojediněle i cizinky z Polska. Dnes má nejmladší z těchto dětí 27 let a nejstaršímu bude letos 40. Veškerou dokumentaci včetně kartotéky dárců jsem záměrně zlikvidoval totální skartací při svém odchodu z KÚNZ Ostrava v roce 1989, tedy před více než čtvrtstoletím. Vzpomínám, že jsem s lítostí zničil i fotografie dětí, které mi často vděčné ženy posílaly i řadu let po porodu.

Vzhledem k úspěšné pověsti našeho ostravského pracoviště v oblasti umělého oplodnění semenem dárce není divu, že se s žádostí o inseminaci na mne začaly obracet i ženy osamělé a lesbické. Zákon umělou inseminaci v těchto případech nedovoloval. Proto jsem tyto případy řešil doporučením metody takzvané autoinseminace. Většinou tyto ženy byly schopny získat nativní ejakulát od nějakého přítele a moje role pak spočívala pouze ve výpočtu vhodného termínu zákroku a k předání injekční stříkačky na jedno použití a tzv. picího stébla – plastové trubičky, kterou si žena sama ejakulát vpravila do pochvy. Tímto způsobem prokazatelně otěhotnělo 6 žen, o metodě jsem referoval na odborném semináři v roce 1977. V diskusi mi pak jeden katolický právník pohrozil trestním oznámením za to, že laikům do rukou svěřuji výkon, který je podle zákona výkonem lékařským. Metodu autoinseminace jsem pak potřebným ženám doporučoval pouze ilegálně, potřebné instrumentarium si zájemkyně opatřily samy.

Dějiny asistované reprodukce zapisují významné datum 25. července 1978, kdy se v Manchestru narodila Louise Brownová díky legendárnímu transferu oocytu provedeného Patrickem Steptouem. V témže roce v září jsem díky primáři Šráčkovi absolvoval studijní pobyt v Ústavu pro lidskou reprodukci v holandském Leidenu. Tam jsem se seznámil s celou problematikou dárcovství semene, organizací dárců, jejich společnými společenskými akcemi a hlavně pak s metodami konzervace lidského ejakulátu zmrazením. V Nizozemí byla už v té době zavedena tzv. organizace semenného bankovnictví (semen banking industry) spočívající v možnostech dlouhodobého uskladnění ejakulátu zejména u zaměstnanců rizikových profesí a tzv. pojištění plodnosti (fertility insurance) u mužů, kteří podstoupili dobrovolnou sterilizaci. Tento výkon představoval v Holandsku poměrně běžný způsob trvalé antikoncepce a demografické statistiky již tenkrát uváděly asi 3O% sterilizovaných mužů v populaci.

Podotýkám, že v roce 1978 nebyly ještě k dispozici počítače a proces zmražení semene se konal víceméně „na koleně“, kryoprotektivní tekutina neobsahovala pouze glycerol, ale také vaječný žloutek. Po návratu do Ostravy jsem se pokusil o podobný postup kryokonzervace semene. Díky konzultacím s veterináři (v zemědělském výzkumném ústavu v Nitře) se po několika neúspěšných pokusech podařilo zmrazení ejakulátu, který byl posléze vhodný k inseminaci. Potíže byly zejména s výběrem vhodných vajec z domácího chovu slepic. V té době v Československu žádná lidská semenná banka neexistovala a v Ostravě jsme k jejímu zřízení a provizornímu provozu měli dobré podmínky zejména existencí rozvinutého chemického průmyslu a známých ostravských dusíkáren, které nám na základě osobní domluvy věnovaly větší množství kontejnerů s tekutým dusíkem.

Přestože hlavní úspěchy umělého oplodnění v té době spočívaly především v použití nativního ejakulátu, zaznamenali jsme v lednu 1981 úspěšné těhotenství po použití zmraženého semene a posléze v témže roce prakticky první narozené dítě zplozené použitím kryokonzervovaného ejakulátu. Hned následujícího roku se pak v Brně díky grandióznímu úspěchu profesora Pilky narodilo první dítě po úspěšném přenosu mimotělně oplozeného vajíčka.

Od té doby se u nás nacházejí již desítky pracovišť zabývajícími se úspěšným mimotělním oplodněním a počet takto zplozených dětí se počítá na tisíce. Nativní ejakulát se už dnes zejména vzhledem k nebezpečí infekce HIV/AIDS vůbec nepoužívá a kryokonzervace se díky počítačové technologii stala rutinní metodou. Právem jsou zpochybňovány rovněž námitky římskokatolické církve, která asistovanou reprodukci považuje za neoprávněný zásah do božího řemesla a důstojnosti plození.

Jedinou překážkou asistované reprodukce a dárcovství gamet je pak snaha legislativy Evropské unie, která v rámci nesmyslné honby za právy dětí deklaruje údajně nezpochybnitelné právo dítěte znát své biologické rodiče. Domnívám se, že tato iniciativa by ve svých důsledcích zcela zahubila možnost anonymního dárcovství gamet. Je zapotřebí si uvědomit, že zejména pravý význam otcovství netkví v předávání biologického materiálu obsaženého ve spermiích, ale v péči o potomstvo, ekonomickém zabezpečení a výchově. Střízlivé odhady dokonce uvádějí, že pravý biologický otec se v nejméně 10% případů od otce matričního liší.

Nakonec jsem velice rád, že jsem kdysi všechny ty záznamy o dárcích semene zničil.

MUDr. Radim Uzel

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.