Od počátku bylo poznamenáno dvěma protichůdnými tendencemi, které měly v různých zemích různou sílu a různé osudy. Tyto dvě protichůdné tendence odpovídaly dvojakým důsledkům nomenklaturního vládnutí (kdy "kádry rozhodovaly vše" a byly dosazovány shora):

• Na jedné straně respektování faktu, že bez odbornosti, schopností člověka to prostě nejde, takže se projevila snaha podpořit odborníky, organizátory, tvůrčí osobnosti, poctivé lidi (tak, jak se to snažil vylíčit v růžových barvách televizní seriál "Okres na severu", případně jak jsem slyšel po cestě autem do Mostu vyprávět Jiřího Suchého o osudech "Semaforu" a "Divadla na zábradlí", velmi poučné).

Celý rozhovor s J. Suchým ZDE.

• Na druhé straně tu ovšem bylo kritérium političnosti, které v horších dobách (porevolučních, normalizačních) umožnilo, aby se do funkcí dostali lidé nekompetentní, omezení, často i podrazáci či jinak morálně vadní.

Současně s tím působila, zejména v našich československých podmínkách, poměrně upřímná víra v socialismus, která měla na lidi, kteří něco uměli a byli schopni to, co uměli, prosadit i za minulého režimu, pozitivní etický vliv (působila na jejich cítění ve smyslu solidarity, poctivosti, úcty k pravdě apod.).

Malá vsuvka:
Určitou dobu jsem nevěděl, jak přesně protichůdnost těchto dvou tendencí souvisejících se vznikem "nové třídy" a jejími dalšími osudy popsat. Nahrál mně Maxim Druhý, který v komentáři k mému textu uvedl:

"Ve Vašem textu spatřuji určitý rozpor - zatímco u elity v socialismu předpokládáte zákonitou tendenci ke zneužití svého postavení správců národního majetku, tak od elity kapitalistické očekáváte hájení jakýchsi národních zájmů a vzdorování globální moci. Jak ten rozdíl vysvětlíte?

V duchu Vašeho "djilasovského" názoru na chování elity byste měl "zradu národních zájmů" považovat spíše za očekávatelné standardní chování a případné mávání fangličkama jen za taktiku na získání voličské přízně nebo za obranné chování slabších lokálních elit proti silnějším elitám globálním.

Dichotomie slouhové globální moci versus obhájci národních zájmů je falešná. Dle UniCredit Bank v roce 2017 byl podíl exportu zboží na HDP 67% a z toho je 83,7% export do EU. Stát je nesplatitelně zadlužen a ani v období konjunktury není schopen sestavit vyrovnaný rozpočet, natožpak něco splatit. Za této situace (o kterou se zasloužil mimo jiné i rádoby národovec Klaus) je mávání vlajkou a bití se v prsa vyloženě směšné.

A propos - Bakala není bílý kůň. Bílí koně končí v sudech na dně přehrady, nikoli s mnohamiliardovými majetky na seznamu nejbohatších Čechů.

Hierarchické uspořádání je IMHO přirozeným způsobem fungování každé lidské společnosti. Spontánně se ustaví i mezi dětmi v mateřské škole a najdeme ji i mezi primáty a asi i mezi všemi ve skupinově žijícími živočichy.

Vznik "nové třídy" (či jak to nazveme) je podle mne přirozený jev a tedy jde spíše o nějaké kontrolní mechanismy, které by "elitu" udržely na uzdě. No, když vezmeme situaci v ČSSR, tak tady podle mne nebyl převrat vyústěním vnitropolitické situace, ale byl výsledkem stavu, do jakého se dostalo společenství evropských socialistických států, a v závěru byl jasně iniciován zvenčí. Stranické špičky sice měly nějaká privilegia, ale v porovnání s dnešními elitami byla tehdejší politická a ekonomická elita vcelku hodně skromná a poctivá.

Z našeho československého pohledu mi tedy jako problém nepřipadá nějaká "nová třída", ale spíše ekonomická situace - nižší produktivita práce a technické zaostávání.

V SSSR sice ke "zradě elit" skutečně došlo, ale je otázka, jak to souvisí s ekonomickými problémy, které tomu předcházely."

Moje odpověď:
"Není mezi tím rozpor. Tendence ke vzniku "nové třídy" a vztah k národním zájmům jsou dvě odlišné věci. Část nové třídy nikdy neuměla nic než krást, ti se zaprodávají současné globální moci a způsobili, resp. způsobují dodnes obrovské úniky národního majetku či jeho likvidaci s cílem uvolnění odbytového prostoru. Druhá část nové třídy se snaží, v některých případech úspěšně, postavit na vlastní nohy a opřít se o sílu našeho státu. Logicky mezi oběma vznikají rozpory. Tak jako v Rusku.
Ať se každý zamyslí nad tím, na které straně stojí "milion chvilek", vyvěšování tibetské vlajky, podpora embarg proti Rusku apod.
Jinak - situaci u nás nevidím tak špatně. Co tě nezabije, to tě posílí. A nejsme v tom sami. Budoucnost patří sebevědomému spolupracujícímu středounijnímu prostoru (austrijskému prostoru, trojdomoří...)." (ZDE)

Po výše uvedené vsuvce pokračuji v započatém

Ta část "nové třídy", která nic pořádného neuměla, se od myšlenky socialismu odpoutala snadno a vznikala s určitým předstihem před tou druhou částí "nové třídy", propojovala se zdola s tehdejšími nositeli šedé ekonomiky a shora s těmi realizátory vlastnických vztahů, kteří se prostřednictvím kontaktů s tehdejším Západem připravovali na změnu systému.

Ta část "nové třídy", která vznikala na bází těch, co něco uměli, se snažila využít možností, které tehdejší režim nabízel. Typickým příkladem byly Slušovice nedávno zesnulého Františka Čuby a dalších vynikajících osobností, které Miloš Zeman ve svém slavném článku v srpnovém Technickém magazínu roku 1989 nazval "ostrůvkem pozitivních deviací".

Ne náhodou se Slušovice označené Václavem Havlem za "temné žilky spiknutí" staly jednou z prvních obětí té části "nové třídy", která nic pořádného neuměla, nedokázala se postavit na vlastní nohy ekonomicky samostatného uplatnění v nových podmínkách. A ne náhodou byl difamován i "patron" Slušovic Rudolf Hegenbart, vůči kterému byla vykonstruována různá nepodložená obvinění, aby byla eliminována jeho role v politickém životě.

Jediný zdroj své ekonomické a politické síly viděla ta část "nové třídy", která byla výsledkem nomenklaturní protekce a nikoli prokázaných schopností, ve výprodeji všeho, co se u nás dalo vyprodat. A to ji živí dodnes. To, že se právě tato část "nové třídy" spojila s velkou části disentu (tím více obdivuji a úcty si zaslouží ti představitelé disentu, kteří to prokoukli) bylo dáno několika faktory. Mj. tím, že disent podporovaný Západem naivně předpokládal, že podobně jako byli podporováni oni, bude nyní podporován i celý stát, kde (jak se domnívali) vládnou. V tomto následovali Václava Havla, který je v této víře udržoval i v době, kdy se představa "hodného Západu" podporujícího výjimečné Československo rozplynula. Svou roli sehrál i fakt, že v disentu bylo obtížné udržet či zvýšit si kvalifikaci, která člověku umožňuje postavit se na vlastní nohy, což z hlediska ekonomické soběstačnosti vedlo k větší ochotě posluhovat těm, kteří naši ekonomiku, zejména pokud jde o boj na mezinárodním ekonomickém poli, doslova drancovali.

Druhá část "nové třídy" vznikala se zpožděním, prosazovala se postupně díky svým schopnostem, měla a má mimořádně významnou roli při stabilizaci české ekonomiky. Často byla likvidována uplatňováním dvojího metru v době, kdy některým bylo dovoleno všechno, jiní byli kriminalizováni. I to zůstalo dodnes.

Jen pro srovnání:

• V Rusku proběhlo drancování ekonomiky v době Jelcinovy likvidace Sovětského svazu. Rozpadu Ruské federace zabránila národně orientovaná, odborně i organizačně zdatná část "nové třídy", která zde vznikla rychleji než u nás a s podporou části struktur státní moci obnovila funkčnost státu.
• V Číně probíhá vznik "nové třídy" postupně, v bezprostředním spojení s uchování role státních institucí, přesně v duchu tisíciletých tradic specifik "asijského výrobního způsobu", jehož odlišnosti si povšimnul již Karel Marx a takto jej i nazval. To umožnila překonat i devastující důsledky "Velká proletářská kulturní revoluce" v létech 1966-1969, jejíž prvky se nyní někteří snaží nyní implementovat u nás i v dalších zemích EU.

K připomenutí, o co tehdy šlo, ZDE

(zdroj: radimvalencik.pise.cz)