V předvečer oslav 17. listopadu se v Café Mozart na Staroměstském náměstí v Praze sešla skupina lidí, z nichž mnohé – asi většinu – lze označit za „kavárenskou kontrarevoluci“. Kavárna jim zjevně posloužila jen jako dobré „krytí“ pro jejich fikanou podzemní akci: Na trh toho dne totiž vstoupila další „třaskavá“ kniha šéfredaktora Protiproudu Petra Hájka – a oni jí přišli popřát úspěch.

Za účasti Václava Klause (který zde také promluvil) a řady dalších známých postav „antikavárny“ se mluvilo především o tom, co se stalo přesně o týden dříve: o „šokujícím“ zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem – což ostatně s knihou podstatně souvisí.

Dočkali jsme se i zajímavých scén. Například Ondřej Höppner, autor obálky knihy Smrt ve věži a koláží Protiproudu, zde před Petrem Hájkem smekl svůj klobouk. To proto, že na rozdíl od autora Smrti ve věži (který to s jistotou tvrdil již téměř rok), Ondřej ani v předvečer amerických voleb nevěřil, že Trump zvítězí, ač si to přál.

Uznání od tohoto znalce amerických poměrů přijal autor vděčně a s pokorou. Vyjádřil se, že si byl od první chvíle jist Trumpovým vítězstvím, protože je logickým vyjádřením „voličské vzpoury“ proti establishmentu, která probíhá na obou stranách oceánu. A právě o pozadí (nejen) této vzpoury, utajených či zamaskovaných souvislostech a vůbec příčinách dějů „pod povrchem“ je právě Smrt ve věži.

Po zkušenostech z šíření obou předchozích úspěšných Hájkových děl (Smrt ve středu a Smrt v sametu), která byla často distribučně „blokována“, aby se dostala k co nejmenšímu počtu čtenářů, autor veřejnost upozornil, že s jistotou si ji lze opatřit především „online“ v nakladatelství Daranus (ZDE).

Vydařený „kavárenský“ podvečer tak vyzněl nakonec nečekaně optimisticky. A protože je právě 17. listopad, přinášíme pro naše čtenáře ukázku z této nové knihy, která se také „oslavou sametové revoluce“ zabývá poněkud jinak, než jak to na nás po léta chrstají média chřadnoucího establishmentu:

Všeobecně rozšířená pověst

vypráví, že sovětský státní kapitalismus, vydávaný vítěznou oficiální historií za pokus o mýtický „komunismus“, se vlastními vnitřními problémy „zhroutil do sebe“.

Společenský systém, který v různých modifikacích byl osudem čtvrtiny lidí na planetě a s netajenou ambicí mířil ke světovládě, zničehonic padl. Bez války, téměř bez jediného výstřelu, pokojně, civilizovaně, „sametově“. Nejprve ve východní, jižní a střední Evropě, nedlouho na to i tam, kde vznikl – respektive tam, kam byl poprvé dovezen, smontován a instalován – v Sovětském svazu.

Shodou okolností, ta náhodička, byl právě k dispozici jiný model. Spirálovité společenské vědy ho oficiálně označují za kapitalismus. V otevřené soutěži s komunismem se prý lépe osvědčil, protože více prosperoval. Údajně především díky tomu, že byl demokratický a svobodný. Tedy že občanům nabízel pluralitní politický systém, v němž tito mohli svobodně prosazovat své autentické zájmy prostřednictvím přímých a rovných voleb.

Jeho dalším znakem byl volný trh, který dokázal produkovat mnohem více užitečných věcí než „komunistické“ plánované hospodářství. Zatímco svobodná soutěž politických stran byla metodou k respektování vůle většiny, volný trh umožňoval konkurenční soutěžení v hospodářském životě. Praví vítězná pověst kavárenské Eurovize – něco jako zpěv ženského chlapa Conchity Wurst.

Tak vedle sebe tyto dva protikladné společenské modely žily a přetahovaly se o to, který z nich je lepší. Když se ukázalo, že ten kapitalistický, tvůrci a majitelé „komunismu“ to sportovně uznali, sbalili fidlátka a jako nevysvětlitelní lumíci napochodovali do „moře zapomnění“, v němž, patrně vedeni pradávným instinktem, se disciplinovaně utopili.

V praxi to vypadalo tak, že skrze „lidové revoluce“, v nichž se poprvé ve známých dějinách nezabíjelo, nehořely barikády a na obranu vládnoucích elit totalitního státu nezasahovala armáda ani policie padli krvaví tyrani pod tlakem mírně naštvaného, ale vcelku jinak spokojeného utlačovaného lidu.

Poražení takříkajíc vzali na vědomí, že už je lidé nechtějí, a trochu uraženě ale pokojně se „rozešli na ubikace“. A jejich místa zaujali ti, kteří reprezentovali vítězný konkurenční model. A jestli neumřeli (někteří již ano), tak tam žijí dodnes.

Do života již vstoupila

nejméně jedna generace, která nejenže nepoznala nic jiného než svět po „pádu komunismu“, ale dokonce už ani nic jiného, než svět po „jedenáctém září“ – což je ještě další „fázový“ posun. Dnešní patnácti až pětadvacetiletí jsou tedy zcela „vychováni“ nepřetržitými politickými a mediálními manipulacemi rozjetého stroje NWO.

Totalitní systémy, kromě dalších znaků, jsou charakteristické především tím, že kontrolují přístup „průměrného“ občana k pluralitním informacím. Ti z nás, kteří prožili velkou část svých životů v „socialistickém“ Československu, o tom něco vědí. Měli bychom proto mít obrovskou „komparativní výhodu“ proti těm, kteří od poloviny dvacátého století žili na „svobodném Západě“. Příliš ji však nevyužíváme.

Mnozí si povšimli, že obě „krize socialistického systému“ kulminovaly více méně ve dvacetiletých periodách, 1948 - 68, 1969 - 89. Tedy vždy, když do aktivního života vstoupily generace narozené ve zlomových okamžicích a hlavní aktivitu převzaly ty o generaci zpět – navzdory tomu, že obě byly od počátku stejně intenzivně manipulované režimní propagandou – a dohromady nic o původu totalitní moci nevěděly. Jejím hlavním úkolem, jak v románu 1984 přesně popsal G. Orwel, bylo vytvoření diskontinuity.

Odříznout nové generace od minulosti, vytvořit její falešný obraz a na něm vybudovat iluzi současnosti, je základním předpokladem každé totalitní mocenské hry: „Kdo ovládá minulost, ovládá současnost. Kdo ovládá současnost, vládne budoucností.“

Generace patnácti až třicetiletých jsou právě tak zcela odstřiženy od „zpráv o minulosti“ světa svých rodičů a prarodičů, jako byly generace jejich rodičů, jenže „na druhou“. Komplikovanou a nejednoznačnou realitu epochy 1948 – 1989 proto neznají vůbec, disponují pouze jistou zásobou naučených primitivních „antikomunistických“ fikcí a frází.

„Báje a pověsti“ o příčinách a provedení „sametové revoluce“ u nás, respektive o „pádu komunismu“ a skončení Studené války mezi Východem a Západem, zcela ovládly interpretaci naší nedávné minulosti, která pod jejich odbytě štukovanou fasádou nicméně zcela zmizela.

Dnes již není nejmenších pochyb, že v prostoru, do něhož jsme po listopadu 1989 – s naším nadšeným souhlasem – „byli integrováni“, onen vysněný svobodný a demokratický pluralitní politický systém neexistuje (a v podstatě neexistoval nikdy).

Nastupující totalita – kvalitativně nesrovnatelná a nesrovnatelně nebezpečnější než ta, kterou jsme v listopadu 1989 domněle opustili – má jen jinou tvář. Zatím si „dovnitř“ udržuje tu napohled „lidskou“. Nemůže však svou pravou podstatu zamaskovat v „mateřském znaménku“ znaku každé bolševické totality – v propagandistickém mediálním ovládání většinové společnosti.

To je důvod, proč mluvíme o mediokracii – i s vědomím, že ve skutečnosti nevládnou média, ale ti, kteří je přes jejich oficiální vlastníky z hlubokého pozadí a příšeří utajených „headquarters“ řídí: Zednářská Internacionála v epoše po „konci dějin“, v podobě „ekumenické konvergence“ komunismu s kapitalismem.

Státní převrat v listopadu 1989

vypadal jako zázrak. Zničehonic, aniž o to národ aktivně usiloval, padl režim, který sice málokdo miloval, ale též málokdo opravdu nenáviděl. Byl již většině spíše lhostejný a svou relativně chabou výkonností „nepohodlný“.

Kromě několika desítek či stovek elitních funkcionářů komunistické „strany“ proto málokdo jeho bleskové demontáže želel. Někteří komunisté měli v první chvíli strach, aby nedošlo na příslovečné „věšení na lucerny“. Zvláště po obscénní vraždě „prezidentských manželů“ Causeskových v přímém televizním přenosu rumunských tajných služeb.

Později ale mnozí pochopili, že byli pouze svědky premiérové „reality show“ televizního věku mediokracie. Brzy ji následovaly další premiéry: Nejpůsobivější z nich asi „televizní válka“ v Zálivu, kterou se ohlásila přicházející éra Nového světového řádu.

Ale to samozřejmě v prvních listopadových týdnech prakticky nikdo netušil. Zato jak šlo všechno dál, je dnes notoricky známo prakticky každému, kdo tu dobu prožil a neamputoval si paměť: Pár dnů se moc rozpačitě povalovala na ulici. Pak vyděšený komunistický parlament dokončil rituální sebevraždu a „zvolil“ prezidentem republiky „disidenta“ Václava Havla. První „americký“ státní převrat na našem území byl prohlášen za spontánní lidovou revoluci. Nenásilnou. Sametovou. Tak vstoupil tento pojem do historie a nekonečným omíláním se stal pravdou.

Při každoročních mediálních oslavných „vzpomínkových“ orgiích je tato pravda znovu a znovu fixována do paměťové matrice v mozkových závitech občanů. Pochybnosti se nepřipouštějí.

K pravdě o Sametové revoluci a jejích příčinách, průběhu a důsledcích alternativa neexistuje. Hlavní tištěná i elektronická média u nás i za naší západní hranicí kanonizovanou verzi nezpochybňují, výklad je totožný. A není vyloučeno, že tomu mnozí z vypravěčů i věří.

Navyklí na mnohem dramatičtější pohádkové konstrukce, berou jako normální vpravdě mystický úkaz, že zhroucení po zuby ozbrojeného totalitního režimu lze vyvolat zvoněním svazky klíčů na ulicích. Velká francouzská či Velká říjnová revoluce jsou proti tomu upachtěné krvavé NIC.

Více než čtvrt století

poté, co magické zvonění klíči cestou z práce domů, krátkou odbočkou přes demonstraci (kterým bezpečnostní složky nebránily a státní „komunistická“ televize z nich vysílala přímé přenosy), přivodilo „sametový“ pád „bratrského“ vazala mocného sovětského impéria plného jaderných zbraní, je hledání pravdy o sametové revoluci pro společnost už v podstatě nezajímavé.

Nezabývají se jí ani na režimu nezávislé internetové weby, prohlášené režimní mocí za nepřátelské, na jejichž „rušení“ se ale teprve pracuje, a proto mohou mainstreamový jednohlas alespoň trochu narušovat. Zabývají se zcela pochopitelně spíše aktuálními tématy – na prvním místě válkou s Ruskem, odhalováním „operací pod falešnou vlajkou“, které se mohou stát záminkou k její definitivní eskalaci a zkoumáním bezprostředních mystifikací.

Na něco tak odtažitého, jako zkoumat příčinu, v níž to všechno začalo, nemají dost lidí, prostředků ani energie. Ponechávají tak zcela volný prostor, který zaplňují grandiózní oslavy nedožitých xtých narozenin malého Velkého vůdce revoluce - přejmenovávají se náměstí před Národním divadlem, ulice, letiště, stavějí se „lavičky“, v americkém „mausoleu“ (Kongresu) má bustu - jak bylo režimním propagandistům (jedno, kdo nás právě ovládal) vždy vlastní.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele