Milý Ježíšku, jsem jedním z odesilatelů, kteří Ti od počátku prosince adresují svá přání na poštu do Božího Daru. Pravda, většinou tam píší děti, ale i já jsem něčí dítě.

Moje přání bezprostředně souvisí s místem Tvé božídarské ambasády. V onom krušnohorském místě, které je pokládáno za nejvýše položené město ve střední Evropě, jsem s vnučkou při letním pobytu absolvoval kromě jiného i Tvoji (Ježíškovu) cestu hezkou přírodou. Bylo mi jasné, proč tam vede – patří k Tvému hájemství.

Podstatně méně jasné mi bylo, když jsem v parku v Božím Daru spatřil památník Nikose Kazantzakise. Literárně zasvěcení znalci by se tomu nedivili, protože je jim souvislost zjevná, jenže pro mě to byl překvapující objev.

Pro vyplnění mezery ve vzdělání jsem se pak vydal do místního vlastivědného muzea. Dověděl jsem se tam podrobnosti o zdejším pobývání významného řeckého spisovatele.

Při četbě informací ve zmíněném muzeu jsem však narazil na dva rozličné výklady, jak se tu na nečekaném teritoriu světoznámý autor ocitl. A to na poměrně dlouho dobu – v součtu dvou pobytů.

Milý Ježíšku, jelikož jde o Tvůj výsostný rajon, určitě je Ti známo, která z obou verzí mistrova příjezdu je pravdivá. Mým přáním je, abys mi to prosím dal vědět, protože obě verze jsou dosti odlišné. Skoro jako pět verzí v písni V+W o Golemovi.

Ptám se Tě proto, abych zvěděl, co stálo na počátku autorova rozhodnutí setrvat značnou dobu právě tady. Zmiňuji-li značnou dobu, pak to konkrétně byly jeho pobyty od května 1929 do dubna 1930 a podruhé od června 1931 do května 1932.

To už je notná porce času. V jeho průběhu se tu soustředěně věnoval několika autorským cílům. Včetně postupující práce na významném eposu Odysseia s později výslednými 33 333 verši.

Je jedním z nejvýznamnějších řeckých spisovatelů 20. století a v našem povědomí je asi nejvíc známá skutečnost, že jeden z jeho románů byl inspirací slavného filmu Řek Zorba. Podobně proslulá je i jeho románová předlohou k Řeckým pašijím Bohuslava Martinů.

Vracím se však k otázce: jak došlo k tomu, že na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století se ocitl jako nájemník v dnes už neexistujícím domě Filipa Krause v Myslivnách poblíž Božího Daru?

Ježíšku, jak už jsem naznačil, v muzeu jsem našel dva zcela odlišné výklady. Ten první zmiňuje, že Nikos Kazantzakis dal na radu Egona Erwina Kische. Ten mu prý doporučil zdejší lokalitu jako možnost levného ubytování a zároveň jako ideálně odlehlé místo pro autorské soustředění.

Jiný motiv rozhodnutí prezentuje v tomtéž muzeu úryvek z knihy autorovy manželky „Nikos Kazantzakis, životopis."

Jde o verzi vskutku romantickou:

„...jednoho dne jsme nasedli na vlak směřující někam do Československa. Může mi někdo věřit, že jsme neměli vůbec představu, kde vystoupíme?... Osud v podobě českého horníka nám posloužil za průvodce: Nejezděte do Prahy! Vystupte se mnou v Jáchymově..."

Citace dalších horníkových slov v podání Kazantzakisovy manželky je poněkud specifická: „Nelekejte se našeho obrovského hřbitova. Radium není žert... Ale tři hodiny cesty odsud ve výši 1200 je Boží Dar."

Pak následuje dokončení horníkovy promluvy k manželům Kazantzakisovým: „I kdybyste chtěli, nemohli byste tam zemřít. Gottesgab... Gottesgab tj. boží dar, mumlal Nikos a strčil do mne loktem – Lenočko, má lásko, věříš ještě na zázraky?"

Konec citace.

Tak jak to vlastně bylo, Ježíšku?

Kisch, či náhodný horník?

Nebo snad ten spolucestující domnělý horník byl ve skutečnosti náborářem pro ubytování v soukromí v dotyčné oblasti? (Čedok byl založen 9 let před spisovatelovým příjezdem.)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami