Máme tu nově povstalé politruky, kádrováky, nová agitační střediska v redakcích, televizích a v centrech některých sociálních sítí a místo výstavby socialismu se to vše maskuje pofidérními pojmy jako jsou zásady komunity, zásady politické korektnosti a zásady údajné  rasové a náboženské snášenlivosti.

Zatímco posledním dvěma snahám se nedá nic vytknout, ostatní je tmářství prolézající demokracií jako rakovina. Ostatně nacismus nebo komunismu byl stejnou rakovinou pro celý svět.

Západní civilizace a kultura je v ohrožení uřvaných aktivistů, zbabělých politiků, dementních starců a politicko-korektních soudů. Ani taková tradiční bašta demokracie, jakou je Spojené království, se těmto neduhům nevyhnula. (ZDE) 

Sledovat dnešní soudní procesy v USA je jako sledovat dobu španělské inkvizice. (ZDE) Zatímco zásada, in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch žalovaného), byla ještě před pár lety nezpochybnitelná, a jako argument se uznávala pouze fakta a ověřené důkazy, dnes stačí tvrzení aktivisty a „lidový soud již zná pravdu“, kterou hlásají především globalistická média. Celá západní civilizace zjevně strmě klesá.

Slušnost, poctivost a objektivní pravda je porážena na každém kroku. Z věděckých cen se stávají propustky na granty hlásající neověřené oteplovací pravdy, z uměleckých cen se stávají ceny festivalu politické písně Sokolov a filmová cena Oscar dávno nevyjadřuje kvalitu, stejně tak se do bahna propadají další, politickou korektností deformované, kdysi vážené umělecké ceny. 

Volání po tom, aby se i další hudební ceny Grammy udělovaly snad podle společenskopolitických kritérií je směšné právě proto, že minulá demokratická svoboda povolení na politickou píseň nikdy nepotřebovala. (ZDE) Bob Dylan se žádných cenzorů ptát nemusel a pro Nobelovu cenu si proto oprávněně došel. Dělal snad apolitickou pop tvorbu? Britská skupina Pink Floyd se nevyhoupla na piedestal proto, že by pochlebovala nějakým zásadám komunity nebo jiným pseudokritériím. Výčet příkladů by mohl pokračovat. Globálnímu kapitálu dávno nejde o to, aby vítězilo to nejlepší, ať už technicky či umělecky, ale aby vítězilo jen to, z čeho má zisk. A to ostatní se snaží zničit, umlčet, zlikvidovat a přinejhorším i bombardovat. 

Naštěstí, jak se ukazuje na příkladu Austrálie, pokud vláda není slouhou globalistů, umí se účinně vzepřít. (viz kauza Facebook, který nakonec po drsných výhrůžkách a vyhrožování vůči australské vládě nakonec kapituloval). (ZDE)

Nežijeme ve vzduchoprázdnu a i nás se tento vývoj probíhající v jiných zemích dotýká. České volby v říjnu letošního roku sice nebudou osudově fatální, protože jsou to nakonec jiné evropské vlády, které určují běh na našem kontinentu, ale mezníkem být mohou.  Buď bude Česko alespoň trochu snesitelné nebo se změní v „bidenovskou demokracii“ pod zeleno-rudým pláštíkem. Při pohledu na voličům nabízené strany a hnutí se nikde žádný velký optimismus neobjevuje a nezbude než opět vybírat menší zlo. 

Kdyby nám ale někdo před třiceti lety tvrdil, že z mizérie socialismu (a to ten český ještě nadprůměrně fungoval) se za pár let přesuneme do světové mizérie hraničící s fanatismem a nesnášenlivou nenávistí k jakékoliv objektivní pravdě, neuvěřili bychom. Ale ten stav prokazatelně nastal.