Pentagon se již docela vymkl aspoň iluzorní civilní kontrole americké administrativy a sám určuje datum možného konce civilizace. Vše za povzbudivého ječení otrockých „žurnalistů“ euroatlantického světa, který sám sebe tak rád nazývá „celým světem“, za přiblblého přikyvování bruselských „elit“ i těch  národních, kolaborantských… Naši vládu, „intelektuály“ a stoupence „hodnot“ v to počítaje.

Výsledky šíření „demokracie“? Úžasné!

Majdan, vraždění Rusů na Ukrajině a jejich souběžná degradace na podlidi v provedení baltských pidistátů, sestřelení MH 117, vpád do Sýrie. Předtím rozval Jugoslávie, Libye, Íráku. Zřízení největší vojenské základny v Evropě na území muslimského narkookresu Kosovo, zaplavování Evropy muslimskými nájezdníky, džihádistická základna v Bosně. Paralýza pudu sebezáchovy Západní Evropy, která ve svém vysněném Drang nach Osten vůbec nepozoruje, že američtí režiséři plánují i její kolaps. Útok na evropské banky, jimž je určena role „výkonné“ moci při likvidaci Evropy financováním dalšího a dalšího „šíření demokracie“ všude tam, kde Západoevropany pohrdají a Američany nenávidí. Třeba v Turecku.

Zadlužení USA je tak enormní, že je prostě nesplatitelné. Záchranu „našeho způsobu života“, tj. dle Obamovy citace „kroucení rukou všem, kdo nechtějí respektovat“ totální světovou nadvládu USA, může  zaručit jen gigantická loupež na úkor majitelů největšího množství energetických zdrojů – Ruska. Proto se Rusko dle vidění Západu „nehodí na hnůj“, utahování strategické smyčky kolem něj se nazývá „zabraňování agresi“. Poslední světový politik s pevnými nervy  a evidentním pocitem odpovědnosti za celou planetu – prezident Putin – je nazýván přinejlepším diktátorem, zhusta však sprostým zločincem.

Otázky jednoduché, odpovědi jasné

V souvislosti s výše zvedeným se nabízí otázky. Komu prospívá vraždění rusky hovořících obyvatel Ukrajiny a bezprávné postavení rusky hovořících neobčanů Litvy, Lotyšska, Estonska? Rusku snad? Jaké výhody by získali Rusové ze sestřelení malajsijského, civilního letadla ve světovém mínění? Co by získal Putin tím, že by přes klopotně dojednané příměří v Sýrii nechal po vojenském útoku USA na Syrskou armádu bombardovat humanitární konvoj? Jak může Rusko těžit z rozpoutání války proti téměř desateronásobné přesile NATO? Odpovědi jsou nasnadě, netřeba je jednotlivě rozepisovat…

Otázky se však nabízejí i v jiném kontextu. Proč je ruský prezident respektovaným a v Rusku i milovaným mužem, zatímco ten americký nositel Nobelovy ceny míru politováníhodným chlapíkem ve své vlastní zemi a nenáviděným banditou ve světě několikanásobně větším, než ten euroamerický? I zde jsou odpovědi jasně dány, avšak jeden aspekt vypíchnout lze. Putinova rozhodnutí jsou produktem jeho osobnosti, zatímco ta Obamova pouhými výslednicemi pohybu loutky, jíž přikyvování nebo vrtění hlavou přikazují provázky v rukou vodičů a samostatné myšlení není dřevěné hlavě jaksi vlastní. Dokonce ani té ebenové nikoli.

Mohli by Rusové ušetřit aspoň Karlovy Vary a okolí (ČR)? Snad…

Včera se Rusové konečně rozhodli přestat hrát americké šarády a pozastavili dohodu o likvidaci plutonia z jaderných zbraní. Promptně Američané odstoupili od „syrských dohod“ a oznámili, že koordinace boje proti IS (kterou nikdy nedodržovali, ani nehodlali dodržet) je minulostí. To už není za pět minut dvanáct, ale snad jen za vteřinu…

Teď už stačí primitivně, ale osvědčeným způsobem bez důkazů zinscenovat „bezprecedentní“ napadení nějakého eurosatelitu působícího ilegálně v Sýrii Ruskou či Syrskou armádou a vehnat (hlavně východo)evropský kanonenfutr před hlavně ruských zbraní do války v Evropě.

Sen nenávistných blbečků o konci Ruska se sice konat nebude, ale z Evropy zůstanou jen ohořelé trosky. Sen amerických lupičů o ukradení Sibiře (takzvaném podělení se o nerostné bohatství, jak děla v ČT Krvavá Madla Albrightová) sice také rychle vezme za své, zato však z Velkého Jablka nezbude ani ten ohryzek. A tím pádem i sen kovbojských lupičů o prima kšeftech při „obnově“ spálenišť zůstane jen v rovině fantasmagorického snění.

Rusové, dříve technologicky strádající po vojenské stránce, jsou dnes po historických zkušenostem se „šířením hodnot“ v poněkud jiné situaci. Nebude třeba Kutuzova, aby vyháněl Napoleonovu armádu, nebude třeba Koněva či Malinovského, kteří by museli pracně operovat hůře vyzbrojenými, na smrt unavenými, ale odhodlanými armádami spálenou Rusí. Rozhodně však spálené hnáty agresorů tentokrát zůstanou před ruskou hranicí. O tom kohokoli soudného není jistě třeba přesvědčovat.

Svatopluk Otava