Spojené státy, Británie, Francie a Německo odsoudily Írán, neboť podle nich porušuje zbrojní embargo vůči Jemenu, a to tím, že prý nezablokoval dodávky raket a dronů jemenským huthijským rebelům. Odsudky přišly poté, co Rusko v Radě bezpečnosti OSN zablokovalo příslušnou západní rezoluci a namísto toho nechalo prohlasovat svou verzi dokumentu, který v podstatě jen prodlužuje technické sankce proti Jemenu. Spojené státy vzápětí pohrozily právem na jednostrannou akci proti Íránu…

Je ironií, že se Západ, který Saúdské Arábii dodává zbraně (nejen) k ilegální agresi proti Jemenu za stovky miliard dolarů, a podílí se aktivně i na agresi samotné, viní Írán. Děje se tak na základě lednové zprávy expertního panelu OSN, který Íránce z porušování embarga „obvinil“, podle Ruska k tomu ale nedodal žádné „nezvratné důkazy“. Faktem zůstává, že ani sama „vyšetřovací“ zpráva netvrdí, že by Írán rebelům do Jemenu rakety opravdu dodával… Ono totiž způsobů, jak dodat do Jemenu zbraně, není mnoho -- sama Saúdská Arábie udržuje kolem Jemenu námořní blokádu, vzdušný prostor nad Jemenem ovládají Saúdové a Američané, jediná pozemní hranice Jemenu (s Ománem) je v poušti a těch pár silnic, které přes ni vedou, lze snadno kontrolovat, a představa, že by íránské zbraně do Jemenu proudily přes severní hranici rovnou ze Saúdské Arábie, je iluzorní. Jistě, zbraně tudy samozřejmě proudí, ale jen ty saúdské a tedy „západní, dobré“, byť i ty ve finále mohou skončit v rukou rebelů.

Není bez zajímavosti, že americká velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová ještě loni před Vánocinedokázala ani Západ přesvědčit, že by jakési zbytky údajně jemenské rebelské rakety, nákladně převezené ze Saúdské Arábie až do budovy OSN v New Yorku, měly opravdu pocházet z Íránu.

Tak proč vůbec onen západní návrh další, během několika dní už druhé podivné rezoluce?

Buď jak buď, Teherán jakákoli obvinění z vměšování do jemenské války beztak opakovaně odmítá, a tvrdí, že to se jen Západ znovu snaží zakrýt vinu za své vlastní válečné zločiny v Jemenu. To samozřejmě neznamená, že by se Írán „neangažoval“ vůbec, jeho vstupy „do problému“ se ale vesměs omezují na halasná ujišťování podporou, která nepřekračují „humanitární“ nebo „rétorickou“ úroveň. Je to současně ze strany Teheránu velmi levný způsob, jak Saúdy utvrzovat v jejich omylu a třetím rokem poutat k nesmyslnému, finančně náročnému a především nevítěznému konfliktu, v němž image Saúdů padá s každým dnem a s dalšími jejich oběťmi. Jak ostatně konstatoval legendární velitel íránských Revolučních gard generál Sulejmání, válka proti Jemenu je ze všeho nejvíc důsledkem saúdské ztráty zdravého rozumu.

Írán i OSN saúdskou agresi odsuzují – v prvním případě jako genocidu, ve druhém jako „největší humanitární katastrofu od roku 1945“ – ale podle Západu je na vině Írán.

Je příznačné, že všechny čtyři státy, které Teherán nyní kritizují, jsou signatáři dohody o íránském jaderném programu. Spojené státy na Evropskou unii aktuálně tlačí, aby do května celou dohodu pomohla přeformulovat a nově ji vztáhnout také na íránský program raket středního a dlouhého doletu, nicméně například Francie proklamuje, že by ji především ráda uchovala v platnosti, neboť má s Teheránem velké ekonomické plány. A Írán jasně říká, že žádná nová jednání o dohodě do úvahy nepřicházejí.

Pro Evropu, která v rámci snížení závislosti na ruském zemním plynu plánuje mohutné dovozy z Íránu (není to z deště pod okap, mimochodem?), je to složitá situace mezi dvěma mlýnskými kameny. Paradoxem je, že se Evropa nechala domanévrovat do stavu, kdy si musí volit mezi USA a Íránem, který je natolik sebevědomý, že dokonce „kvůli ztrátě důvěry“ údajně odmítl tajné rozhovory na neutrální půdě, které by mohly nějaké vzájemné spory urovnat. Místo toho zopakoval, že je prý „připraven“ jednat s Perským zálivem, čili především se Saúdy. … (Mimochodem, zatímco Německo podepisovalo v OSN „hrozby vůči Íránu“, delegace jemenských rebelů jednala v Berlíně, který pár dní předtím vyhlásil embargo na dodávky zbraní „všem válčícím stranám“ v Jemenu.)    

Agrese proti chudičkému Jemenu, v němž už dávno milionům lidí hrozí hladomor a epidemie cholery na konci loňského roku ohrozila přes milion lidí, tak i po hlasování v RB OSN pokračuje „bez ztráty kytičky“ na útočící straně. Není bez zajímavosti, že sčítání obětí saúdských náletů se „zastavilo“ loni v lednu na 10 tisících a od té doby jako kdyby bomby už nezabily snad nikoho, neboť čísla o nových obětech za uplynulý rok prostě „nenaskakují“… Místo toho aktuálně Donald Trump pochválil panovníky Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, tedy hlavních sil útočících na Jemen, za to, jak skvěle prošlapávají cestu, po níž mohou „státy Perského zálivu lépe čelit destabilizačním aktivitám Íránu a porážet teroristy a extremisty“.

Trump je možná nadšený – koneckonců, „hájení“ Saúdů a „krytí“ jejich válečných i jiných zločinů dokázal loni „směnit“ za dodávky zbraní za 400 miliard dolarů – ale samotný saúdský vládce, korunní princ Muhamed bin Salmán, je neschopností porazit chudý Jemen už otrávený. Na počátku týdne proto zbavil funkcí náčelníka generálního štábu a několik dalších vysokých důstojníků, kteří nedokázali pokročit v konfliktu, k jehož rozpoutání prý MbS v roce 2015 osobně vydal rozkaz – a očekával tehdy snadnou „kořist“.

Příčin, proč se superbohaté a supervyzbrojené Saúdské Arábii nepodařilo ani po více než dvou letech zlomit chudičký Jemen, lze najít hned několik. V první řadě si MbS chybně myslel, že dokáže leteckými útoky zničit rebely. Je to ale v zásadě jen opakování amerických omylů z války ve Vietnamu, do níž přitom USA ale vyslaly na půl milionu vojáků, zatímco Saúdové a jejich spojenci jen pár tisíc. K tomu Saúdové narazili na obyvatelstvo, které invazi rozhodně nevítalo, což platí nejen pro jemenské šíity, ale dokonce i tamní sunnity. Navíc se jemenská armáda rozpadla a část armády věrná svrženému diktátorovi Sálihovi se (i se svými arzenály) spojila s húthijskými rebely, zatímco saúdsko-emirátské síly se v poslední době roztříštily, a to především na jihu Jemenu, kde znovu sílí separatistické hnutí. Jemen už byl rozdělený na „komunistický“ Jih a arabsko-nacionalistický Sever, a to v letech 1967 až 1990. Po konci studené války se země sjednotila, ale sunnitský Jih v čele s přístavem Aden žádné velké nadšení pro sjednocený Jemen, jemuž dominovali šíité ze Severu, neprojevoval. Saúdové se navíc v 90. letech pokoušeli prosadit na severu Jemenu svůj radikální wahhábismus, což ale ve finále vedlo jen ke zrodu rebelského húthijského hnutí.

V takto nepřehledné situaci saúdská agrese vedená generalitou, jejíž hlavní kvalifikací bývá obvykle jen příslušnost k některé z větví královského rodu, selhala a chudý Jemen jen vybombardovala zpět do středověku. Navíc není jisté, zda nová garnitura v saúdském generálním štábu bude s to něco změnit. A jak podotýkají některé analýzy, pokud agrese „poběží“ dál v dosavadním tempu a „nevítěznosti“, přičemž bude v Jemenu jen pohlubovat hladomor a všeobjímající zmar, dlouhodobé dopady na saúdské vládnoucí elity budou zásadní a možná i fatální. 

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.