Možná to všechno začalo opravdu už poměrně dávno, přinejmenším v dubnu 2012, kdy obvykle dobře informovaný Washington Post konstatoval, že dohoda o normalizaci vztahů mezi USA a Íránem je „hotová“, USA proti íránskému jadernému programu v zásadě nic nenamítají, neb na něco takového opravdu mají nárok všechny státy, a veškeré pokračující nepřátelství je jen naoko. Tím spíš, že vrchní velitel izraelských ozbrojených sil generál Benny Gantz vzápětí zpochybnil oficiální postoj svého premiéra Netanjahua a popřel existenci íránského vojenského jaderného programu a tehdejší izraelský vicepremiér Dan Meridor přiznal, že notoricky omílané fráze o snaze Íránu vymazat Izrael z mapy, které jsou pravidelně připisovány íránským lídrům, jsou falešné, jaksi „ztracené v překladu“.

Pro Netanjahua je přitom „íránská hrozba“ životním tématem -- s tvrzením, že Írán je od jaderné bomby vzdálen pouhé tři roky, přišel poprvé už v roce 1996, v roce 2009 už mluvil jen o roce, zatímco v poslední době byl přesvědčen o tom, že Írán si bombu vyrobí obratem ruky a hned. Když k tomu v září 2012 na půdě Valného shromáždění OSN přidal tragikomickou stand up comedy o íránské hrozbě, nejenže se zesměšnil, ale vztahy USA se zatvrzelým Izraelem se začaly jen zhoršovat až vyústily v nedávný skandál s „chickenshitem“, zatímco zprávy o americko-íránských kontaktech probleskávaly dál.

Veřejně se ale o spolupráci obou „znepřátelených“ zemí začalo mluvit až v souvislosti s novou Obamovou válkou proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii, v níž Teherán od samého počátku a po vzájemné dohodě hraje velmi aktivní roli, přičemž už íránské Revoluční gardy tvoří páteř „iráckého“ boje proti IS a nejspíš jsou připraveny (spolu s libanonským Hizballáhem) navýšit i pomoc syrským vládním jednotkám. USA a Írán mezitím společně zkoušejí odstranit poslední názorové rozdíly ohledně jaderného programu a jednaly spolu na dohodě sólo v Ománu ještě předtím, než se rozhovory oficiálně 18. listopadu vrátí do Vídně a ještě před vypršením časové lhůty 24. listopadu. Podle dostupných zpráv, či snad jen náznaků, je hlavním průlomem shoda na tom, že Írán souhlasil s převozem svých zásob uranu do Ruska, kde bude přepracován na uran nepoužitelný pro jaderné zbraně. „Pokud to bude fungovat, stane se to základem čehosi mnohem většího,“ citoval New York Times nejmenovaného amerického činitele, který se účastní jednání. A „další představitel Národní bezpečnostní agentury“ podotkl, že bez ohledu na diplomatické napětí mezi USA a Ruskem v jiných otázkách „je správné zdůraznit, že Rusové při těchto jednáních hrají velmi nápomocnou roli“. A ministr zahraničí John Kerry vysvětlil: „Chci to mít hotové. Blížíme se k závěru se vší snahou vše ukončit.“

Po oficiálním uzavření jaderné dohody už prý je připravena oficiální dohoda o normalizaci vztahů mezi USA a Íránem, byť Obama dál (pro formu?) tvrdí, že mezi oběma stranami panují stále „velké rozdíly“.

„Tajné“ dopisy

Krátce poté, co se na světlo světa dostala informace o ruském „zprostředkování“ dohody o jádře, objevily se zprávy další, podle nichž je ve skutečnosti úroveň vztahů mezi USA a Íránem ještě o „level“ výš, než se předpokládalo. Jednání o jaderném programu s Washingtonem vede teheránská vláda prezidenta Hasana Róháního, nicméně nově se ukázalo, že Barack Obama zaslal dopis rovnou nekorunované autoritě nejvyšší, íránskému duchovnímu vůdci ajatolláhu Chameneímu, a údajně se týkal strategie „sdíleného boje“ proti Islámskému státu. A vzápětí se ukázalo, že je to dopis svého druhu v pořadí už čtvrtý.

Bílý dům ani ajatolláh existenci dopisů sice oficiálně nepotvrdili (ale ani nevyvrátili), nicméně Chameneí na svém osobním webu nechal publikovat článek íránského deníku Kajhán, který psal o americké nabídce ke spolupráci v případě, že bude do 24. listopadu opravdu uzavřena dohoda o jádře. A to lze hodnotit nejspíš jako souhlas s textem. Jak konstatuje Al Monitor, Kajhán ve svém článku rovněž nepotvrdil existenci posledního dopisu a ani nenaznačil, jaké je ajatolláhovo stanovisko k jaderným jednáním, nicméně připomněl, že po všech předchozích dopisech následovaly ze strany USA nepřátelské kroky. První Obamův dopis Chameneí prý obdržel už těsně před americkými prezidentskými volbami v roce 2009 a Obama v něm vyjadřoval naději na zlepšení vztahů. Po svém zvolení se ale Obama „znovu otočil zády ke svým slovům a chtěl islámskou republiku svrhnout“. Právě Kajhán přitom patřil k těm íránským médiím, která v tehdejším povolebním islamistickém protestním „Zeleném hnutí“ spatřovala americký a izraelský „rukopis“. A po dalším dopise z roku 2013 následovalo zpřísnění sankcí proti Íránu, připomíná deník dnes.

Nabízenou americkou spolupráci v boji proti s IS přitom Kajhán hodnotí jako důkaz toho, že USA se v Iráku dostaly do slepé uličky a bez íránské pomoci je jejich vlastní boj neefektivní, tím spíš v době, kdy rozličné irácké ozbrojené složky hrozí, že pokud se dostanou pod velení USA, okamžitě svůj boj proti IS ukončí. Kajhán nepředjímá ajatolláhovu reakci na Obamovy dopisy, ale končí svůj text Chameneího starším citátem: „Írán Americe nedůvěřuje. Pod sametovými rukavicemi se skrývají železné pěsti.“

Vláda pod vedením Hasana Róháního takto striktní názor nesdílí. Minulý týden – ve snaze omezit třecí plochy na minimum – dokonale utlumila výročí obsazení americké ambasády v Teheránu v roce 1979, byť někteří z tehdejších studentských vůdců dnes zastávají vysoké pozice v establihsmentu a například Muhammad Džaafárí rovnou velí Revolučním gardám.

Zahraniční politika Íránu se dnes totiž řídí čím dál méně islámskou ideologií a stále více se podobá politikám ostatních režimů v regionu, kdy se „hraje“ hlavně o přežití, popularitu a vliv, shrnuje Asad AbuKhalil v libanonském Al Achbár. „Revoluční zápal režimu zestárl, stejně jako puzení ´vyvážet revoluci´. Ne že by režim zcela vzdal své touhy prosazovat svůj regionální vliv (stejně jako totéž touží dělat Saúdská Arábie a Turecko), ale zaujal trochu realističtější postoj ke svým schopnostem a možnostem.“ Za hlavního rivala považuje Saúdskou Arábii, ale pokud uzavře dohodu se Západem, tento problém se „vyřeší“ do značné míry sám. Prioritou zůstane úzká spolupráce s libanonským Hizballáhem, který už ale od Teheránu nepřijímá rozkazy a občas s Teheránem svůj postup jen „konzultuje“. Důraz bude Teherán klást také na přežití syrského režimu, byť prioritou není přežití Bašára Asada jako takového, a to vše s vědomím, že už se nemusí nikdy povést dát Sýrii územně znovu dohromady. „Naopak, obětování Asada (stejně jako Íránci ve shodě s USA politicky obětovali iráckého Núrího Málikího) se může stát hlavní součástí ´politického řešení´, které spolu mohou Írán a Západ vypracovat,“ soudí Asad AbuKhalil. Velký důraz bude aktuálně kladen na palestinskou otázku, která jako by Araby aktuálně moc nezajímala, ale hlavně bude mnohé záviset na výsledku rozhovorů se Západem o jádru – pokud se je podaří dotáhnout do konce, posílí Róhání a vláda. Pokud nikoli, bude to voda na mlýn Chameneího konzervativců a Revolučních gard, což změní vnitropolitická – a tím i zahraničněpolitická -- pravidla hry, konstatuje autor.

Ostatně, ajatolláh Chameneí už očividně sonduje americké odhodlání a „upřímnost“ vůči Íránu – v aktuálním Twitteru navrhl referendum o zničení Izraele.

Írán za Ukrajinu?

Čistě z pohledu výsledku nedávných kongresových voleb v USA, v nichž jasně zvítězili bojechtiví jestřábi, by se na pohled zdálo, že Rohání a jeho vláda „modernistů“ ze západních univerzit musejí boj s nedůvěřivými konzervativci prohrát, protože z Washingtonu už Teherán nemůže čekat „nic dobrého“. Jenže… Na tiskovce krátce po volbách Barack Obama – letos snad vůbec poprvé – utrousil vstřícné slovo o Rusku. Na otázku ohledně rozhovorů o íránském jaderném programu odpověděl: „I země, s níž máme některé názorové rozpory, jako Rusko, s námi souhlasí a spolupracují s námi na hledání cest, abychom zajistili a měli důvěru v to, že Írán do budoucna nebude mít kapacitu k vývoji jaderné zbraně…“ Ještě před měsícem Obama Rusko označoval za největší hrozbu pro USA, hned mezi Islámským státem a ebolou, nyní je to země, s níž se dobře spolupracuje. Zdá se, že pro Obamu smír s Íránem zůstává jednou z posledních možností, jak po sobě zanechat nějaký konstruktivní odkaz, a neleká se přitom ani Kongresu ovládaném válkychtivými republikány. Na zmíněné tiskové konferenci totiž dostal také otázku, jak by chtěl dohodu a logicky i zrušení sankcí proti Íránu protlačit přes republikánský Kongres, a Obama odpověděl: „Je spousta různých sankcí. Platí multilaterální sankce, jsou tu sankce OSN, pak také sankce, které jsme jednostranně uvalili my, tato administrativa. A mám za to, že je to v každém případě něco jiného.“ Tedy že zrušení multilaterálních sankcí ze strany EU a G7 nemá s Kongresem USA nic společného, sankce OSN může s pomocí Ruska a Číny zrušit rovněž a své vlastní sankce může sám od sebe zrušit i bez Kongresu. A jakmile by pak „svět“ zrušil všechny sankce proti Íránu a nový Kongres by na nich sám samojediný chtěl trvat, bylo by pro republikány velmi složité vymýšlet záminky.

To je nejspíš onen výše zmíněný „základ čehosi mnohem většího“ a Rusko má ve scénáři roli, pro niž Obamova Amerika nemá alternaci.

Obama se tak zničehonic zase ocitá po boku s Vladimirem Putinem, s nímž se už v pondělí krátce pozdravil na summitu APEC v Pekingu, přičemž větší jednání měli „nenaplánováno“, protože je to vše striktně neoficiální, na úterý. Podle posledních zpráv se tak zabrali do diskuse, že zdrželi oficiální fotografování účastníků a povídali si ještě i cestou za čekajícími státníky... A to budou mít ještě oba šanci si spolu sednout za pár dní také na summitu G20 v australském Brisbane.

Pokud ale Obama potřebuje Rusko ke svému zvěčnění coby velkého státníka a nositele Nobelovy ceny za mír, jak dlouho může udržovat střet s Ruskem kvůli Ukrajině? Ostatně, co je vlastně Ukrajina ve srovnání s Blízkým východem, který byl přírodou obdařen 60 procenty světových zásob ropy? Ale hlavně, jaké záruky bude ochotný Rusku za tento "deal" poskytnout?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami