Nedávné znásilnění šestnáctileté dívky v Lukavci u Terezína Abdallahem I. D. a následná diskuse pomohly poodhalit procesy a jevy, které s případem více či méně souvisí a jež by možná jinak zůstaly skryty. Jedním z nich je právě podoba veřejné debaty o tomto nechutném činu, respektive některé její aspekty. Byli jsme svědky místy až zuřivého odsouzení nikoli samotného kriminálního aktu, ale toho, že o něm média informují a že se o něm hovoří na sociálních sítích. V neposlední řadě jsme nevěřícně pozorovali snahy o relativizaci zločinu. 

Popírání vede k novému tmářství

Komplexnější příčiny a kořeny výše zmíněných projevů by asi nejlépe demaskovali odborníci z oblasti sociologie a psychologie (či psychiatrie), nicméně už nyní můžeme konstatovat, že se zde projevuje jakýsi „syndrom popírání“. Ten spočívá v obhajobě vlastních názorů a postojů (v tomto případě na nelegální migraci a tzv. multikulturalismus)  a také v neochotě přiznat omyl a chybu až do pověstných hořkých konců. Zároveň jsou zcela určitě přítomny i hlasy, které tyto činy (ke kterým v souvislosti s nelegální migrací, islamizací a afrikanizací společnosti dochází v západní Evropě už, bohužel, běžně a teď se pomalu přesouvají i na východ) přímo omlouvají a považují je za nutný (a neškodný) doprovodný jev jinak skvělých trendů.

Důležitým fragmentem této diskuse je otázka odpovědnosti za to, co se na poli v Lukavci stalo, respektive její záměrné zastírání a popírání. V této souvislosti se například objevuje „argument“, že v Česku ročně dojde k 12 000 znásilněním, tak proč vůbec o zločinu v Lukavci veřejně mluvit. Ač se to na první pohled možná nezdá, v této rovině se už dotýkáme oblasti základních funkcí státu, mezi něž bezesporu patří ochrana bezpečí jeho obyvatel, zejména pak zajištění maximální prevence a minimalizace (vše)možných potenciálních rizik.

Německo iniciovalo pošlapávání práva

Policista samozřejmě nemůže preventivně hlídkovat v každé ložnici a za každý trestný čin je primárně odpovědný jeho pachatel. Stejně tak ovšem, jako se u každé pojistné škodní události zjišťuje míra zavinění (byť třeba nedbalostního charakteru) a to, zda jí šlo předejít či zabránit, můžeme tyto záležitosti zkoumat a identifikovat i u jednotlivých konkrétních násilných trestných činů. Poté můžeme objektivně konstatovat, že například duševně nemocná žena by v roce 2014 nezavraždila studenta ve Žďáru nad Sázavou, kdyby předtím nedal konkrétní soudce souhlas k jejímu propuštění z detenčního zařízení. Podobně v roce 1990 by nedošlo k hrůzné vraždě novorozence, kdyby její pachatel nebyl „beneficientem“ předcházející Havlovy amnestie. Příčinná a logická souvislost zde nepochybně je. Existuje i v lukaveckém případě a je politického charakteru.

V širším smyslu jde o bezprecedentní porušování pravidel a právních předpisů EU v oblasti migrační politiky, které bylo jednoznačnou příčinou a katalyzátorem tzv. migrační krize ze strany států na vnější hranici EU a zejména Německa, které toto masivní pošlapávání práva iniciovalo, podněcovalo a podporovalo. Dále se pak jedná o praktický denní výkon (anebo nečinnost) jednotlivých členských států EU (opět v první řadě Německa) migrační, azylové a readmisní (návratové, vyhošťovací) politiky, který je naprosto nedostatečný, benevolentní a tristní, což „zezadu“ podporují desítky neziskových a právních organizací hájící tzv. základní práva nelegálních migrantů, což je samo o sobě protimluv a logický nonsens. Tato „práva“ z pohledu příslušných neziskovek spočívají v doživotním oprávnění těchto ilegálů žít na území států EU z peněz jejich občanů, nemít žádné povinnosti a nepodléhat zákonům hostitelských zemí.

Nemohou být vyhoštěni ani po spáchání závažného trestného činu

Garantem výše popsaného postoje je pak samotný Soudní dvůr Evropské unie, který již v několika případech z poslední doby opakovaně konstatoval, že tzv. uprchlíci, kterým v domovské zemi hrozí pronásledování, nemohou být ze zemí Evropské unie vyhoštěni ani poté, co zde spáchají závažný trestný čin. Soudní dvůr EU v Lucemburku v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že odepření či odejmutí práva na azyl nemá vliv na nárok na ochranu poskytovanou na základě Ženevské konvence či Listiny základních práv EU (součást Lisabonské smlouvy). Dokud u azylanta panují důvodné obavy z pronásledování v zemi původu, musí se s ním, dle Soudního dvora EU, zacházet jako s uprchlíkem nehledě na to, zda mu bylo postavení uprchlíka formálně přiznáno. To je důvodem skutečnosti, že například Česká republika nesmí vyhostit Čečence, kterému ministerstvo vnitra udělilo azyl v roce 2006, když byl ještě předtím odsouzen ke tříletému trestu za loupež. Tento Čečenec byl přitom posléze ještě odsouzen na devět let odnětí svobody za další loupež a vydírání. Příslušný trest si měl odpykat ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ministerstvo vnitra mu kvůli opakovaným zločinům v roce 2014 azyl odebralo, proti čemuž se muž odvolal. Když Městský soud v Praze odvolání zamítl, obrátil se cizinec s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, jenž věc předal Soudnímu dvoru EU. Ten dal onomu Čečenci za pravdu.

Bezpečí lidí versus rychlost odbavení zboží

Obdobného charakteru je zřejmě i případ Abdallaha I. D., kterému v roce 2017 německé úřady odmítly azyl udělit a vystavily mu pouze tzv. vízum pro strpění. Vyhoštěn ovšem dosud nebyl (jakkoli se o tom v našich médiích spekulovalo), přestože má u našich sousedů za sebou již výkon tří trestů odnětí svobody za násilné činy i majetkové delikty, z nichž poslední mu skončil pár hodin předtím, než zaútočil v Lukavci. Zde se posunujeme po „spirále odpovědnosti“ o krok dále. Šlo onomu činu zabránit (resp. jde obdobným činům v ČR zabránit pro futuro), když předtím (opakovaně) selhaly příslušné unijní a německé orgány? Za současného právního stavu, bohužel, nejspíše ne. Do budoucna ovšem cesta existuje. Je jí opuštění tzv. schengenského prostoru, který není ani institutem volného pohybu osob a zboží, ani garantem bezvízového styku ČR se zahraničím, jakkoli to tak mnozí politici nepravdivě prezentují, ale (jen a pouze) teritoriem, kde se na hranicích států, které jsou jeho součástí, neprovádějí kontroly přecházejících osob. Pokud by byl Abdallah I. D. (a jemu podobní) na česko-německém hraničním přechodu nucen předložit doklad, s nejvyšší pravděpodobností by k nám, po nahlédnutí do příslušné databáze, nebyl vpuštěn a jeho budoucí oběť by nebyla vystavena zraněním a těžké a dlouhodobé psychické újmě.

Příště může obdobný případ skončit ještě hůře, třeba zmařením jiného života. Političtí reprezentanti českého státu by si v této souvislosti měli položit otázku, co je z hlediska národních zájmů vyšší hodnotou. Je to ochrana bezpečí a životů českých občanů, nebo rychlost odbavení osobní a kamionové dopravy na státních hranicích?

(autorem článku je ekonom a politolog Tomáš Doležal)