Začněme od konce, od výroku Stanislava Křečka, že poválečný odsun československých Němců byl nezbytný. Skutečně? Pak ovšem musí pan Křeček dovést smysluplně vysvětlit, že své německé spoluobčany vyháněly jen Československo a Jugoslávie, s jistými omezeními i Maďarsko a Polsko. Ostatní evropské státy nikoliv, pomineme-li 3691 Němců z Holandska z celkových asi 150 až 170 tisíc v zemi. Takže, pane Křečku, proč všechny další evropské země, které měly své vlastní etnické Němce – tedy Francie, Belgie, Itálie, Rumunsko, Dánsko, s výjimkou necelých čtyř tisíc i Nizozemí – si své německé menšiny ponechaly a případně jim vrátily občanství? Ani SSSR své Němce nevyháněl. Když si je ony státy ponechaly a nic převratného se nestalo, proč je podle vás bylo nutno vyhnat z ČSR? Spoléháte se, že vám jakákoli lež projde?

Maďarsko by si po válce své Podunajské Šváby rádo nechalo, ale nebylo ve stavu zcela odolávat tlaku sovětské okupační správy, která je chtěla ze země kompletně vyhnat, na straně druhé se muselo počítat s příchodem asi 300 000 etnických Maďarů ze Slovenska a Sedmihradska (což se nakonec nenaplnilo), pro které se musely v poválečném nedostatku uvolnit pracovní příležitosti a byty. Maďarsko se tedy uvolilo odsunout navzdory silnému nátlaku sovětské okupační správy jen asi 135 000 z nich (cca jednu čtvrtinu) a to civilizovaným způsobem.

Všichni polští etničtí Němci ustupovali na rozkaz s Wehrmachtem před Rudou armádou do nitra Německa. Německé obyvatelstvo z území východně za Nisou a Odrou, připadlých po válce pod polskou správu, již ve zmatcích posledních týdnů války často zůstávalo na místě. Po skončení války se někteří polští etničtí Němci odešlí na rozkaz s Wehrmachtem snažili proniknout zpět do vlastních domovů. Byli ale odsunuti s obyvatelstvem připadlým do Polska, představovali ale jen malý zlomek z celkového počtu Němců v nových hranicích polského státu.

K okupaci českých zemí 15. 3. 1939 a k vítání Wehrmachtu. Inscenovat pro filmové zpravodajství se dá leccos, ale všech Němců v protektorátu pro ono vítání bylo méně než 5 % obyvatelstva. Ze dvou v tehdejším tisku dokumentovaných skutečností lze soudit, že vítajícími byli mohli být i Češi. Pražské Národní osvobození otisklo 30. 11. 1938 (!) zprávu, že překladatelské kanceláře jsou zahlceny německými překlady suplik, v nichž se osoby české národnosti obracejí se svými starostmi a žádostmi přímo k Adolfu Hitlerovi. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do svého týdenního přehledu převzal z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální práce.“ České obyvatelstvo bylo zřejmě natolik zklamáno debaklem českého státu v roce 1938, že se obracelo se svými problémy s prosbou o řešení k představitelům cizího státu. Kromě jiného existuje odhad, že asi sto tisíc Čechů si dobrovolně požádalo o německou národnost a německou státní příslušnost a dostalo ji. To také něco vypovídá. (Protože v protektorátu jak Němci, tak Češi nabývali německou státní příslušnost pouze na vlastní žádost bez ohledu na německý původ, rozhodující byla jen rasová únosnost, nelze počet podíl osob s bývalou československou národností stanovit.)

I ke svěření českých zemí do rukou Hitlera Háchou se dodnes traduje český lživý výklad. O průběhu jednání Háchy v Berlíně (14.–15. 3. 1939) vypovídají dokumenty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku (IMT), díl XXI, paměti Hitlerova tlumočníka Paula Ottona Schmidta, oficiální protokol legačního rady Walthera Hewela a západními spojenci vydaná Akta k německé zahraniční politice (ADAP) něco zcela odlišného, než líčí čeští historici. Již v berlínském hotelu Adlon, kde byl Hácha s dcerou ubytován, prohlásil vůči ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop před svým setkáním s Hitlerem, že přijel, aby „vložil osud českých zemí do rukou vůdce“. Schmidt o jednání s Hitlerem zaznamenal: „Přesto té noci nedošlo k bouřlivým scénám mezi Háchou a Hitlerem, jak tehdy i později psal zahraniční tisk.“ Podle dokumentů poválečného norimberského vojenského tribunálu (IMT) zahájil Hácha jednání s Hitlerem slovy: „Excelence, nevíte, jak vás obdivuji. Přečetl jsem všechna vaše díla a zajistil jsem si, abych mohl vyslechnout téměř všechny vaše projevy.“ Hácha v projevu dále řekl, že celý systém (Masaryka a Beneše) „mně byl ostatně tak cizí, že po zvratu (21. 9. 1938, kdy československá vláda odsouhlasila odstoupení okresů s většinou německého obyvatelstva Německu) jsem si kladl otázku, zda vlastně Československo coby samostatný stát bylo šťastným řešením.“ K tomu dodal, že „pro Slovensko slzy ronit nebude“. V Hewelově protokolu se praví, že Hácha byl spíše poddajný než rozrušený, Hitlerovi se představil jako vídeňský c. k. správní soudce, který si kladl otázku po účelnosti Československa coby samostatného státu.

Zbývá posoudit výrok: „Československo bylo státem, který nerespektoval právo národů na sebeurčení a pod vlivem jejich požadavků se prakticky rozpadl“. Ano, tak tomu bylo, Češi nehodlali žádné národnostní skupině přiznat autonomii. Výjimkou byla autonomie Podkarpatské Rusi, ke které smluvně zavázala ČSR Společnost národů, ale ta existovala jen na papíře. ČSR tedy byla, jak vtipně vystihl Benito Mussolini, Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem, kde Češi neměli ani většinu. Navíc článek 86 Versailleské smlouvy a článku 57 Saint-germainské obsahoval možnost secese území od československého státu, pokud to bude potřeba k „ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem nebo náboženstvím.“

Výše uvedené čeští historici dodnes pečlivě tají. Nelze se jim příliš divit, protože je zaměstnává přes rozpočtové organizace sám český stát, a kdo by se proti české omertě provinil, byl by doživotně ostrakizován a jako dějepisec by se již neuchytil. Bližší k výše uvedeným informacím lze nalézt v knize Co v českém dějepisu chybí, která je momentálně k mání v knihkupectvích.

Tomáš Krystlík