Šok z odstoupení území Německu, Maďarsku a Polsku na podzim 1938 vyvolal v českých zemích otázku, proč českoslovenští politici nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě v roce 1938 bylo v jejich silách. Hlavní důvod okleštění a pak rozpadu Československa, vypjatý český šovinismus a nevlídné zacházení s národními menšinami si Češi odmítali a dodnes odmítají přiznat.

Kritika postupu spojenců v roce 1938 přivedla Čechy též k přesvědčení, že ČSR neměla sledovat a podporovat jejich protiněmeckou politiku. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a Beneše. Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA, a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské konference.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo již za druhé republiky (1938–39) v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu skupin domácího protektorátního odboje až do konce války pak charakterizoval právě odpor proti stranickému uspořádání. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se po válce velmi vymstilo.

Po okupaci českých zemí se celý národ jakoby stmelil – proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu a proti vlastním, českým fašistům (!). Protože národně obranná opatření byla nutně protidemokratická, tak stmelení a podřízení se zájmům národa nutně způsobily odklon od demokratického cítění, čímž se Češi stali lhostejní k porušování demokracie. České obyvatelstvo pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará česká obrozenecká představa opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko, symbolicky o mohutné ruské dubisko na Východě. SSSR se nezúčastnil mnichovské konference, nebyv pozván, nezapomnělo se též na jeho odmítavý postoj k německému vpá¬du v březnu 1939. A tak znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě „Němci ven – Stalin sem“, podobně i v květnu v Brně, čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce 15. 7. 1939 vyhlíželi na místním nádraží s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. Považte, v protektorátu za německé okupace! V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka.

Téměř každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství (celonárodní náhražka za politické strany), kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady.

17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka (!). Německý Sicherheitsdienst (SD) to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“

Shromážděné davy v Praze 28. 10. 1939 (demonstrovalo se jen v Praze, nikde jinde) nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj, Hej, Slované, doložen je i zpěv tehdejší hymny SSSR - Internacionály. To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop–Molotov! Německo–sovětská spojenecká smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, vycházelo se z obrozeneckých panslovanských představ a doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, tj. že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry podobně jako východní část Polska, Litvu, a převezme protektorát. Tím se osvobození od Němců stávalo reálné a blízké, včetně zvěstí o brzkém návratu Beneše. Šeptanda i letáky také tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko.

Ze zprávy domácího odboje z července 1940: „Svoje sympatie k Sovětům projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě, vlastnící veliké jmění, vyjadřujíce se slovy: ‚Raději s bolševikem než pod Německem ztratiti vlastní národ.‘ ‚Ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci‘. Češi se sami indoktrinovali, ze své vlastní vůle začali směřovat, zatím jen ve vlastních myslích, k totalitarismu.

V měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“

Podplukovník Josef Balabán sděluje 20. 10. 1940 z protektorátu ministru obrany v Londýně Sergěji Ingrovi: „Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, jest většina.“ Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši Ingrovi: „Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc.“

Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Ingrovi: „Situace se může za čas radikálně změniti, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítati, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet let byl národ zničen“.

V březnu 1941 se hlavní odbojová skupina ÚVOD shodla na poválečném programu následujících radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace… se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.“

Začátkem roku 1942 přestalo vycházet poslední nekomunistické ilegální periodikum Český kurýr. Z jeho posledního čísla se dá vyčíst kvintesence ideového směřování nekomunistického odboje: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvoditi z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze k bolševismu je tímto ideologicky zdůvodněna.

Příklon Čechů k SSSR potvrzuje výpověď i přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: „Národ se doma přímo přiklání k SSSR… Pracovní nasazení všech tříd zlepšilo vzájemné vztahy a zvýšilo prestiž SSSR… Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda jest přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele. Často se poukazuje na rok 1938, kdy nás Velká Británie opustila.“

Česká společnost ke své velké škodě zcela ignorovala za protektorátu Němci zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci ve formě putovních výstav, utajovaných dokumentů a zpráv z obchodních a diplomatických misí v SSSR z archivu československého ministerstva tahraničí. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.

Na radikální omezení politických stran, na změnu politického systému po válce a na likvidaci demokracie byla tedy česká společnost nejen připravena, nýbrž si to i přála. Nízký počet připuštěných politických stran podle pravidel Národní fronty (NF) musel táhnout za jeden provaz, pod hrozbou automatického rozpuštění nesměla žádná z nich přejít do opozice. Národní fronta sama rozhodovala i o připouštění nových politických stran, protože teprve na základě svolení NF směl připustit novou stranu ministr vnitra. Základní podmínkou povolení byl souhlas s politikou NF, tj. s programem vlády. Ergo opoziční strany, legální opozice proti vládě, nemohly vůbec v budoucnu vzniknout. Každá strana, která by odešla do opozice nebo byla z vlády vyloučena, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra ji byl povinen rozpustit.

Poválečná třetí republika se koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu režimu v Německu jen tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) národní socialismus prosazovala navzdory tomu, co stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní socialismus v názvu a (3) uskutečnilo se znárodnění. Důležitým mocenským nástrojem každého totalitního státu je existence úředně nařízeného nakládání s obyvateli vlastního státu jako s příslušníky určitých velkých skupin nebo vrstev, nikoliv jako s jedinci. Do toho patří příprava a vyhánění československých Němců, Maďarů, Jihomoravských Chorvatů, Poláků, cikánů mimo stát nebo v jeho rámci, zbavování je majetku a znárodňování majetnějších bez ohledu na národnost bez náhrady, byť v zákoně byl princip finanční náhrady za znárodněný majetek zakotven (ne však jeho výše), ale náhrady nikdy nebyly vyplaceny. Třetí republika byla státem totalitním a nacionálně socialistickým z vlastní české národní vůle, i když se čeští historici dodnes snaží tvrdit, že se jednalo v zásadě o stát demokratický.

SSSR se pro Čechy stal jejich hlavním ochráncem proti Němcům a jeho zástupcem v ČSR byla Komunistická strana Československa. Volby v českých zemích v květnu 1946 tedy vyhrála KSČ (40,2 % hlasů) před národními socialisty (23,6 % hlasů). Ne však na Slovensku, kde zvítězila Demokratická strana (62 %) před KSS (30,37 %). Jako jediný národ z pozdějšího sovětského bloku si Češi ve volbách bez větších volebních podvodů zvolili dobrovolně komunisty. Cesta k Vítěznému únoru byla uhlazena, český nacionální socialismus německého typu nahradil 25. 2. 1948 bolševismus.

Zbývá připojit jen přehled posledních událostí. Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti, což Nosek nesplnil. Předseda vlády Gottwald odmítl 20. 2. o tom ve vládě jednat, a tak ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi. Odstupující ministři tří nekomunistických stran ale nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12.

Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby navrhované demise svých ministrů na popud ministra Václava Majera projednali, proti čemuž se ostře postavili Zdeněk Fierlinger a ministři Ludmila Jankovcová a František Tymeš. Ministři dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 2. Ani zde Majer nepochodil. Podle pamětí Ladislava Feierabenda se poté Václav Majer po konzultaci se svými přáteli odhodlal k poslednímu kroku a zavolal 23. 2. telefonicky Jana Masaryka a navrhl mu, aby oba dva společně podali demisi. Masaryk souhlasil, slíbil, že demisi obou okamžitě prezidentovi předloží, a skutečně tak učinil, neboť prezident toho použil v rozhovoru s Gottwaldem, když stále naléhal na ústavní řešení krize. Proč nebyly ony dvě demise přijaty, zůstává dodnes nevysvětleno. Že by Beneš na ony dvě demise zapomněl, je vyloučeno. Odlišnou verzi podává britský historik Zbyněk Zeman. Podle něj Jan Masaryk využil svého onemocnění chřipkou jako záminky, aby nemusel nic podnikat, tedy ani demitovat. To mu však nezabránilo v tom, aby vícekrát, leže v posteli, nepřijal sovětského náměstka ministra zahraničí Valerijana Zorina.

Praktické uskutečnění komunistického převzetí moci umožnil právě Beneš, který ministrům radil demitovat a ujišťoval je svou autoritou, že je nenechá padnout. Co z toho plyne, je jasné. František August píše, že v lednu 1948 nařídil Vjačeslav Molotov Pavlu Sudoplatovovi z MGB (Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, ministerstvo státní bezpečnosti), aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a z úřadu důstojně odejít. Vůči Benešovi byla použita stvrzenka na 10 000 US $, podepsaná jeho tajemníkem Drtinou, které mu poskytl NKVD na příkaz Stalina v říjnu 1938 před jeho odjezdem do Anglie. Převzetí peněz i přes třetí osobu se pokládá za vázací akt. Benešovi pohrozili skandálem.

Prokomunistická hesla zazněla i v Benešově bezprostředním okolí, na jehož absolutní oddanost spoléhal. Do manifestační hodinové generální stávky vyhlášené komunisty na poledne 24. 2. 1948 vstoupili jako jeden muž pracovníci kanceláře prezidenta republiky v čele s kancléřem Jaromírem Smutným, stávkovou akci na ministerstvu zahraničí vedl jeho ministr Jan Masaryk. Podle Zbyňka Zemana byl vývoj událostí zcela předvídatelný. Beneš byl ješitný, odlišné názory nesnášel, neuměl odpouštět křivdy a zapomínat minulé spory. Málokdo z jeho spolupracovníků se mu odvážil oponovat, a tak se v Benešově okolí nedařilo politickým talentům, vůdčí garnituru státu obsazoval politiky podřadné kvality, kteří ho byli ochotni podporovat pouze tehdy, když se mu dařily jeho plány. I kdyby toho všeho nebylo, tak ho demitovavší ministři tří nekomunistických stran špatně odhadli. Jakmile podali demisi, bylo řešení na Benešovi. Museli přece vědět, že prezident Beneš jako vrchní velitel v tomto sporu nepoužije armádu z obav, že by mohl vyvolat občanskou válku. Přitom odjezd prezidenta do jedné z vojenských posádek mimo hlavní město, odkud by řídil akci proti komunistům a proti vůli ministerstva národní obrany, bylo jediné možné řešení slibující úspěch. Lidové milice (cca 6500 milicionářů v Praze a dalších asi 9000 až 12 000 v republice) by hravě rozprášila obrněná divize. S pohotovostními sbory SNB by to bylo trochu obtížnější, ale i s nimi by si jedna obrněná divize poradila.

Nejnovější výklad únorových událostí podává historik Václav Veber. Valerijan Zorin hned po příletu do Prahy 19. 2. pospíchal z letiště navštívit Jana Masaryka a snažil se ho ovlivnit, aby se nepřidal k demitovavším ministrům. Odvaha a rozhodnost nebyly Masarykovou silnou stránkou, takže zůstal ležet v posteli, vydávaje se za nemocného. Týž den večer navštívil Zorin Václava Majera za stejným účelem, který mu to slíbil. František Tymeš a Václav Majer nakonec přece jen podali demisi, oficiálně ale nedemitovali, nýbrž byli prezidentem zproštěni úřadu, protože je Gottwald, předvídající další Benešovy kroky, chtěl v nové vládě nahradit svými lidmi.

Nyní nastala kýžená situace, kdy odstoupila nebo byla odvolána nadpoloviční část vlády, tudíž celá československá vláda měla za povinnost odstoupit. Benešovou povinností, kdyby tak neučinila, bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji, a někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, nebo vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o odstoupivší většinu ministrů v rozporu s výsledky voleb 1946 porušuje ústavu.

Gottwald odmítl jednat se stranami odstoupivších ministrů a vládu doplnil, výsledky posledních parlamentních voleb ignoroval, protože do vlády jmenoval třináct komunistů. Na Slovensku provedl převrat Gustáv Husák s předstihem již 23. 2., kdy bez zákonné opory zbavil funkce členy Zboru povereníkov za Demokratickou stranu a tím odčinil drtivou porážku Komunistické strany Slovenska (KSS) v parlamentních volbách 1946.

Prezidentu republiky přišlo 5327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu (!). 25. 2. 1948 v 11 hodin prezident Beneš bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády podepsal. Podle dostupných dokumentů patří tradované Gottwaldovo vyhrožování sovětskou armádou připravenou vtrhnout do Československa do říše mýtů, i když vojenskou pomoc SSSR 19. 2. Zorin Gottwaldovi nabídl a ten ji odmítl, protože pohotovost soětských vojsk vyhlášena nebyla, natož aby byla přisouvána v plné zbroji k československé hranici. Gottwald Benešovi pravděpodobně nehrozil ani občanskou válkou. Benešův vztah ke Gottwaldovi zůstal až do smrti přátelský, Benešova kancléře Smutného převzal do svých služeb Gottwald.

Českoslovenští politici ve své většině byli připraveni a ochotni činit rozsáhlé kompromisy na úkor svobody a demokracie výměnou za zajištění bezpečnosti země proti Německu a garanta toho spatřovali jedině v Moskvě. A tak v podstatě bezvýhradným plněním sovětských „přání" nejspíš neúmyslně, ale zato vydatně napomáhali již od roku 1942 SSSR při vytváření jeho sféry vlivu ve středovýchodní Evropě. Ve třech poválečných letech, kdy se pozice Československa na ose Východ – Západ stávala stále beznadějnější, nenašli dost vůle a odvahy, aby zvrátili stále zřejmější směřování do sovětského područí. Stalin se při sebemenším tlaku vůči poválečnému Československu vždy dočkal podvolení se — ať zaštítěného tou či onou racio¬nalizací. A tak se země, jež se podle Víta Smetany bezprostředně po válce nacházela v podobném strategickém postavení jako Rakousko a lepším než Finsko, od prosince 1945 dokonce ušetřená trvalé přítomnosti Rudé armády na svém území, z vlastní vůle natolik integrovala do vznikajícího sovětského bloku, že si možnost nezávislého postavení prakticky sama uzavřela. Oba výše jmenované státy, byť poražené, se ale dokázaly z bezprostředního sovětského jha vymanit. Ne tak Československo.