Úterní titulní stránka jednoho našeho ekonomického deníku měla úžasný nadpis: „Úsporný rozpočet má deficit 375 miliard“. To je samozřejmě výsměch úspornosti a výsměch „odpovědnosti“, abych použil Fialovo časté slovo. Takový rozpočtový deficit je neúspornost a nezodpovědnost sama, zejména je-li v rozsahu téměř 400 miliard. Je možné takto lhát? A takto rozvracet ekonomiku a veřejné finance? Je to jenom hloupost nebo i zlý záměr? Záměr rozvrátit ekonomiku, poškodit korunu a nuceně přejít na euro?

Větší část vlády mlčí. Čtyři z pěti stran vládní koalice jako by v tomto tématu vůbec neexistovaly. Jiný ekonomický týdeník měl nadpis článku „Česko kupí dluhy hlava nehlava, řešení je v nedohlednu“. Ani taková slova nikoho nevzrušují? Ani to, že se zhruba stejně velký deficit rozpočtu plánuje i na rok 2023? Úplně jsme ztratili rozum? Bylo vhodné právě tento týden odhalovat v ČNB busty dvou prvorepublikových ministrů financí, kteří takové deficity nenadělali? I když Engliš byl v tomto ohledu měkčí než Rašín. Opravdu si někdo špidlovsky myslí, že „zdroje jsou“? Nemyslí se tím jen a jedině to, že je na tom několik zemí EU ještě hůře než my?

Kdy už začne někdo něco dělat? V dnešním rozhovoru v deníku E15 říká viceguvernér ČNB Marek Mora, že je úrokové sazby třeba dále zvyšovat. Přežije Mora poslední šanci prezidenta Zemana vyměnit jednoho člena bankovní rady? Mora má pravdu.

Dnes není možné nezmínit katastrofickou situaci ve Velké Británii. Po šesti týdnech padá vláda premiérky Trussové, ona hlávka salátu vydržela déle. Že se nikdy premiérkou stát neměla, je jasné. Že jí „mydlí schody“ zcela nezodpovědný ex-premiér Johnson, že už dávno žádná „stará dobrá Anglie“, jak o ní zpívali Vodňanský se Skoumalem, neexistuje, že je Velká Británie svým bouráním starého světa v Evropě nejhorší, je také jasné. Ale přesto je to smutné. Češi si to svou sázkou na Piráty, STAN, lidovce (s jejich nepřetržitými, téměř každodenními skandály) a Pekarovou asi vůbec neuvědomují. Asi pořád hledají něco pozitivního v ODS, ale i to je hledání marné.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause