Už řadu let burcuji veřejnost (a nejsem sám) argumenty o neudržitelnosti obřích deficitů státního rozpočtu. Nechápu a nechápeme, že s tím vlády (a zejména vláda současná) nic nedělají. Vysvětlovali jsme si to tím, že v ní nejsou ekonomové, a že ji proto tyto věci bytostně nepálí. Na rozdíl od nás.

Asi jsme naivně předpokládali, že tato vláda, zejména její klíčová složka ODS, přes všechny opakovaně vysílané opačné signály stále ještě zastává pravicový názor, který je založen na tom, že má být co nejméně státu a co nejvíce prostoru pro rozhodování svobodného občana. Tento předpoklad nemůže znamenat nic jiného, než že jsme si – přes všechnu naši kritiku (a občasné naprosté zoufání si) – mysleli, že v dnešní ODS alespoň slabý plamínek pravicovosti zůstal. Mýlili jsme se.

Nedostatečně nás varovalo nedávné koketování se zvyšováním daní z hazardu (a já nevím čeho všeho ještě) nebo daní z nemovitostí. Pořád jsme – i když se vzrůstající netrpělivostí – očekávali, kdy dojde k rasantnímu zásahu do výdajů státního rozpočtu, přesněji řečeno, kdy dojde k radikálním, tolik potřebným škrtům. Nedočkali jsme se. Začalo to být jasnější, když začal ministr financí počátkem týdne mluvit o zvyšování daní z přidané hodnoty. Tím prozradil dvě zásadní věci: