Pokud Turci v referendu schválí změnu ústavy, mohl by prezident být členem politické strany, stát přímo v čele vlády a mohl by sám jmenovat ministry či vydávat nařízení nebo vyhlásit výjimečný stav.

Vládnoucí strana už před tím, než změně ústavy otevřeli cestu poslanci (pro změnu hlasovalo 338 z 480 poslanců), argumentovala tím, že prezidentský systém zajistí stabilitu země, což je v době, kdy Turecko často sužují teroristické útoky, potřeba. Opoziční Lidová republikánská strana naopak hovoří o tom, že jde o pokus udělat z demokratického parlamentního systému totalitní režim.

Připomeňme si, že po pokusu o vojenský převrat, ke kterému došlo v červenci loňského roku, zahájil Erdogan rozsáhlé čistky v armádě i dalších institucích státu. Už pár hodin po puči bylo zatčeno přes 1500 vojáků, ze svých funkcí muselo odejít 2745(!) soudců a státních zástupců a na další desítky soudců a státních zástupců byly vydány zatykače, odejít muselo také 12081 policistů a čistky se nevyhnuly ani oblasti školství, kde ministerstvo školství propustilo 15 200 svých zaměstnanců a 21 tisíc učitelů, ze soukromých institucí odebralo licence. Rezignovat muselo také 1577 děkanů státních i soukromých tureckých univerzit atd. atd. I kdyby byl převrat skutečně zamýšleným vojenským převratem, a nikoli dílem samotného tureckého prezidenta Erdogana, jak se mnozí domnívají, těžko lze předpokládat, že do něho bylo zapojeno takové množství soudců a státních zástupců nebo učitelů.... ¨

Erdogan tak prostě díky pokusu o puč masovými čistkami krásně vyčistil prostor, který by mohl poté, co lidé v referendu odhlasují změny ústavy, ještě jednodušeji obsazovat „vhodnými“ lidmi, a to bez ohledu na cokoli.

Erdogan se dokonce rozhodl přesvědčovat o nutnosti ústavních změn i Turky žijící například v Německu a Rakousku. Před referendem chystá objet Německo a Rakousko, aby zde propagoval ústavní změny, o nichž budou Turci 16. dubna v referendu rozhodovat. Na adresu rakouských představitelů měl Erdogan v této souvislosti prohlásit, aby se nenechali znepokojit, že se jeho „agitace“ netýká Rakouska, ale pouze Turecka...

Změny, ke kterým v posledních více než deseti letech v Turecku dochází a ještě by mohlo dojít, jsou poměrně znepokojující, neboť Turecko se jednak uchází o členství v EU, ale zejména proto, že Turecko je jednou z nejvýznamnějších členských zemí NATO. A mít za spojence stát, který zkrátka směřuje k více či méně jasnému modelu islamistického státu, jistě není žádná výhra.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.