Lustrace jsou účelové a pokrytecké. Měli bychom je zrušit. Vyčerpaly se a dnes nás ohrožují kmotři, ne "staré struktury" minulého režimu. Tohle všechno zaznívá v posledních dnech o tématu lustrací v souvislosti se sestavováním vlády a osobou Andreje Babiše. Dokonce se prý má připravit Lex Babiš, který by umožnil Babišovo členství ve vládě bez lustračního osvědčení. KDU-ČSL naproti tomu podobné řešení vehementně odmítá.

Skoro dvacet pět let od změny režimu v ČR je otázka platnosti lustrací samozřejmě docela logická. Neměli bychom se ale nechat zmýlit tím, že by obnovený zájem o lustrace mohl znamenat kvalitativní posun české polistopadové demokracie. Lustrace od počátku představovaly prvek tzv. přechodové justice a patřily k nejkontroverznějším porevolučním zákonům, protože vylučovaly konkrétní skupiny osob z vykonávání konkrétních politických funkcí ve státě, který se ale hlásil k liberálně demokratickému zřízení, které je chápáno jako inkluzivní.

Vedle bezpečnostní dimenze měly lustrace vždy velmi silnou morální a hodnotovou dimenzi, respektive sloužily určité představě či nároku na celkovou očistu české politiky a společnosti od "starého režimu". Otázka toho do jaké míry je spoléhání se na archivy represivních orgánů státu, který byl označen za nedemokratický v pořádku i otázka náhlých skartací po listopadu 89 a tedy úplnosti seznamů StB, zůstaly povážlivě na okraji.

Andrej Babiš je příkladem, a to dokonce par excellance, slepého místa lustračních zákonů. Ty zamezovaly přístupu k některým politických a vyšším manažersko-administrativním postům ve státě, ale nijak se netýkaly oblasti hospodářských aktivit a soukromého podnikání. "Bývalí lidé" tak sice nemohli zastávat politicko-mocenské pozice, ale mohli si budovat ekonomickou základnu, která dnes skoro dvacet pět let po převratu zcela splynula například ve straně ANO. V podstatě se tito lidé mohli plně realizovat v podnikatelské a ekonomické oblasti, která byla ideologicky postavená do pozice "kostry" nového režimu. Ekonomické "elity" po roce 1989 rozhodně lustrační logice nepodléhaly, i když je poměrně známé, že nejen v ČR ale i jinde v bývalém východním bloku to byli právě lidé spojení se špičkami minulého režimu, kteří měli informační i faktický kapitál nutný k "transformaci" a privatizaci v době přechodu od socialismu k tržnímu hospodářství.

Lustrace ale nemají v Česku jenom právní dimenzi. Staly se totiž i součástí morálně zabarvené veřejné debaty, v níž jsou dodnes různí lidé lustrováni a nálepkováni, a tím vylučováni, celkem běžně. Kádrovací mentalita, ztělesněná mimochodem i Havlovým pojmem "staré struktury", je často odrazem té stejné praxe od které se odvrací a kterou kritizuje. Lustrování bylo a je rovněž pevnou součástí antikomumismu s jeho anti-levicovým nábojem. V 90. letech bylo hojně užívaným argumentem v pracovních a mezilidských vztazích i mimo politiku. A přitom zdaleka nešlo o spolupráci s StB, ale i o řadové, konformní členství v KSČ, které u někoho vadilo a u druhého nevadilo. O politickém zneužívání lustrací existuje řada studii.

To, že se lustrace začaly znovu řešit v souvislosti s "agentem Burešem" svědčí o mnohém. Dvojí metr a dvojí morálka české společnosti se tu projevují ve svojí nahotě. Diskuze o lustracích se teď posouvá směrem k jejich utilitární zbytečnosti v kontextu Babišova volebního uspěchu, nikoliv ale směrem k tomu zda a jak lustrace posílily českou demokracii a napomohly celospolečenskému "vyrovnání s minulostí", včetně diskuze nad otázkou konformismu, kolaborace a generační i osobní odpovědnosti. Ukazuje se, že polistopadové "hodnoty" podléhají lehce mocenské logice handlu. Dalším problémem je to, že ad hoc zrušení s ohledem k Babišovi vlastně popře celý princip lustrací po roce 1991, a to zvlášť pokud se skutečně prokáže jeho spolupráce s bývalou StB.

Česká společnost je dnes samozřejmě jinde než před deseti nebo dvaceti lety. Lustrace dnes de facto nepředstavují otázku bezpečnosti "transformace", i když tento argument byl i ve svojí době dost pochybný. Jinými slovy, Babiš nepředstavuje bezpečnostní ohrožení, protože byl komunista nebo snad i spolupracovník StB, ale jen další ohrožení morálního profilu polistopadové demokracie v České republice. Morálního profilu, který ale vykazoval a vykazuje vedle sytémového absentování právního státu a právního vědomí, také znaky kolektivního pokrytectví a dvojího metru. Všechny tyto drobné "inkonzistence" se nasčítávají a v důsledku přestávají být zvladatelné s ohledem na politický systém a jeho legitimitu. A o tom by se mělo začít mluvit.

Lustrace v této podobě tu dávno neměly být. Jejich umělé prodloužení v roce 2000 bylo prosazeno českou pravicí jako jeden z významných nástrojů její celkové nadvlády. Nicméně dnešní diskuze o jejich platnosti by podle mého názoru neměla podléhat jenom logice jednoho jména vytrženého z celého kontextu.