Je to realistické vyjádření. Ale asi hlavně pro Německo a západní země. My už v cizích rukách jsme. Jsme závislí hlavně na Německu. Stát, který je už závislý, je v jiném postavení než Německo, které může ztratit svoje podnikatele. My jsme jako ti proletáři: „nemáme co ztratit, leda svoje okovy“. Takže vzhledem k našemu postavení to vyvolává spíše rozpaky a myslím si, že vládní činitelé dělají dobře, když k tomu zatím mlčí. Je otázka, co se stane, když zde bude více čínského vlivu? Pokud to nebude spojeno s predátorskými metodami, s konspirací pro čínský stát, tak bychom snad mohli uvážit poněkud „rozředit“ jednostrannou závislost na Německu a více diversifikovat vlastnický profil naší země. My nemáme dosti kapitálu, který by vytvořil trvalou naši vlastnickou strukturu. Pokud máme naše velkopodnikatele, potom jsou někteří záměrně vydáni atakům a nenávisti (Babiš, Kellner) některými organizacemi, vypadá to jako účelové ve prospěch někoho jiného. Po koronavirové krizi to bude ještě horší. Uvažovat o cizím kapitálu nás asi nemine. Měl by ovšem spíše vytvářet diverzifikaci a nikoliv prohlubující závislost na jednom státu. 

Nenechme se mýlit řečmi o Evropské unii a přednosti evropského kapitálu. Je to jen zamlžování skutečnosti. Evropský stát, pokud bude mít tu příležitost, bude se chovat stejně jako Thaiwan nebo Jižní Korea. Nikde nevidím výhodu v tom, že je nějaký kapitál evropský. Nenechme se balamutit. Němci už často zaměňují svoje zájmy s evropskými.

Ursula von der Leyen tvrdí, že by se daly vytvořit nějaké zákonné prostředky jak výkupu domácích podniků zabránit. Nevím jaké. Omezovat pohyb kapitálu přece není možné. U nás bych řekl, že je to dosti problematické, protože „naše“ podniky máme jen v méně případech. V případě nějakých zákonných opatření by následovala vlna žalob na stát. Třeba pro nedodržování závazku „ochrany kapitálu“. Změnu vlastníka, dnes zahraničního majitele, na jiného zahraničního majitele bych asi neřešil. Ohánět se nějakou Evropskou solidaritou je v tomto případě nesmysl, protože ta je vyhlašována jen, když je ohroženo Německo.

Víme dobře, že kapitál není nestranný a neřídí se jen ekonomickými aspekty, jak se nám snaží namluvit neoliberální ideologie, ale podporuje stát, ve kterém sídlí centrum a kde je převaha akcionářů. Když jsou akcionáři v Německu, potom samozřejmě má jistě mnoho důvodů platit tam vyšší platy, přesouvat tam lukrativní provozy byť by to třeba nebylo ekonomicky nejlepší. Cizím kapitálem jsme stále a stále obíráni o obrovské prostředky nízkými platy a převodem zisků do zahraničí, nakonec i placením daní tam, nikoliv u nás. 

Nejlepší by bylo posílit naši vlastnickou základnu. Kapitál, ovšem chybí a možná i není vůle riskovat. I když nemám rád zasahování státu do hospodářských poměrů, hlavně různá omezení, přecejen v mimořádné situaci by stát měl pomáhat penězi, nikoliv dalšími omezujícími zákony. Ale stát dovede obvykle jen lehkovážně utrácet, rozdávat. Jsme svědky toho, jak se populističtí politici předhání v nabídkách pomoci podnikatelům. To je sice do nějaké míry nutné, ale jen u těch malých. U velkých by to bylo trestuhodné. Pokud jsou v nesnázích, měl by stát investovat a získat podíly. Fanatické dodržování liberálních zásad, že stát nesmí nic vlastnit a nic podnikat, jsou překonané a koronavirus jim dává právě teď jakousi ránu z milosti.

Premiér Babiš se zmínil, že by stát mohl některé podniky zachránit vytvořením státního podílu. Stát by na obnovené výrobě a fungujících podnicích mohl vydělat a nenechat to zahraničním predátorům. Potom by se mohly vytvořit korporace našich podnikatelů, které by státní podíly postupně vykoupily. Tak by se dostal průmysl alespoň částečně do českých rukou. Stát by si mohl něco ponechat, třeba strategické podniky v oblasti těžby surovin apod. Doufám, že je Babiš dostatečně zkušený podnikatel, aby to dokázal zařídit.

Možná řeknete, kde se ten kapitál vezme. Vždyť na vykoupení zahraničního kapitálu nemáme, ale na vykoupení státního ho budeme mít? Jednak státní podíly se budou prodávat po nějaké době. Tedy v době, kdy doufám už hospodářství poběží naplno několik let. Stát potom zjistí, které prodeje by mohl uskutečnit. Vytvoří se struktura malých akcionářů třeba nějakou akcí: „kupujeme si naše hospodářství“. Lidé mají stejně mnoho peněz v bankách a tento kapitál by se mohl využít. V Maďarsku udělali něco podobného s důchodovými fondy. Dokonce by se tímto způsobem mohla řešit důchodová reforma. Možná se pro tento účel může vytvořit nějaká zákonná norma kodifikující novou formu akciové společnosti, kterou stát založí a bude kontrolovat, protože naše zkušenosti s kampeličkami jsou špatné. Občané budou spořit do společností, které budou vlastnit podíly a investovat. Zároveň stát alespoň částečně zaplatí dluhy, protože se předpokládá, že podíly postupně vzrostou na ceně a budou podstatně dražší než v době nákupu. 

Závěr: Konečně můžeme dokázat, že jsme se dovedli probudit z letargie, že nás koronovirus posílil, vyprovokoval naše schopnosti. Věřím, že v Baťově době by to šlo bez problémů. Mám však velké obavy z úplatných politiků, kteří budou závislí na bankách, které tím přijdou o klienty a příjmy ze státních půjček. Dále si myslím, že je příliš mnoho vazalů závislých na zahraničních zájmech. V podstatě to znamená mít dobré politiky, kteří jsou vlastenci a dokážou pro stát konečně něco udělat. Prohlášení Babiše, že by mohl stát vykupovat podniky, je slibný začátek. Doufám, že to vezme za správný konec a že z toho nebude jen neproduktivní rozdávání, které potom zaplatíme všichni a budeme cpát zase jen peníze do zahraničních bank. Populismus se musí proměnit na službu státu a jeho budoucnosti. Občané musí pochopit, co je populismus, neproduktivní rozdávání, a co je na druhé straně hospodářství a budování budoucnosti. Kupodivu Maďaři to pochopili. 

Ale hlavně voliči musí dokázat rozeznat, který politik dělá dobrou práci pro stát a který nás zaprodává a která strana je vlastně jen prodlouženou rukou zahraničních organizací spjatých s evropským univerzalismem a jejich donátory, světovými oligarchy. To je klíčové. Volby se blíží.