Vláda, která vzejde z příštích voleb a zdědí tak Kalouskovy astronomické dluhy, nejprve sama sobě sníží plat o 20 procent, a pak stejnou metodou pokropí i zbytek ekonomiky. Sníží důchody a úhrady zdravotnickým zařízením, povyhází úředníky a učitele, škrtne dotace na čističky a silnice. Tohle všechno jsou opatření pro případ zvýšení veřejného dluhu nad 45 procent HDP, která by vstoupila v platnost, pokud by byl přijat stávající vládní návrh ústavního zákona o dluhové brzdě, který byl předložen ve sněmovně do prvního čtení.

Vzhledem k tomu, že pravice zatím zvedla veřejný dluh z 28 procent HDP za vlády Jiřího Paroubka na současných 40 procent HDP, lze říci, že potřebných 45 procent HDP, které mají automaticky spustit události fuskálního posledního soudu, už má Kalousek na dosah ruky.

Co asi bude následovat? Rozčílení lidé vezmou do ruky vidle a budou na ně vyhazovat obyvatele Strakovky z oken. Je jim jedno, kdo za to může, ale zvolili si přece opozici proto, aby bylo líp, ne aby bylo hůř. Snad A třeba pak sáhnou jako po spasitelích po těch, kdo tu byli předtím…

Zhruba tuto představu měli na mysli autoři zmíněného ústavního zákona. Má být trvalým pomníkem rozpočtové odpovědnosti, která se údům Nečasovy vlády vytrvale vrací do úst, jako by měli v tělní dutině knihu. Fakticky však jde o to, aby rozjetá příští vláda, která vzejde z voleb nejpozději roku 2014, po této přední brzdě musela sáhnout a zákonitě si rozbila si hubu, takže ji nezbyde než vystřídat - a hloupé pravidlo zrušit.

V korporátním světě se takovému postupu říká „jedová pilulka“, která se používá na obranu před nepřátelským převzetím. Sáhnou po ní manažeři, kteří zděšeně sledují, jak akcie jejich firmy vyrazily k jihu a mohou být levně skoupeny nějakým dravcem. Ten je pak všechny pochopitelně vyhodí.

Nelze se divit, že začnou v takové chvíli mluvit o jedu, avšak nikoliv v zubní plombě, aby jedním skousnutím zkrátil jejich trápení. Jedná se o jed pro útočníka. Mívá podobu nezvratného rozhodnutí, které natolik zvedne náklady nepřátelského převzetí, že si je každý raději dvakrát rozmyslí.

Typickou „jedovou pilulkou“ je uzavření nejrůznějších nevypověditelných smluv pro případ změny vlastníka – smluv s managementem o olbřímích zlatých padácích, smluv s věřitelskými bankami o okamžité splátce dluhů a o výpovědi úvěrových linek, smluv s dodavateli a odběrateli o ukončení obchodních vztahů v důsledku restrukturalizace. Jde o to zapálit barák a ještě vymáhat doplacení pojistného.

Varianta, kterou zvolila Nečasova vláda, která se tropí v bažině pseudoreformních nesmyslů, takže vůbec nepochybuje o drtivém vítězství opozice v příštích volbách. Co s tím? Přestat hrabat jen do vlastní kapsy a myslet více na potřeby většiny voličů? Ani náhodou. Lepší bude, když opozici ta koza zase co nejrychleji chcípne.

Nelze se divit, že pozornosti opozice tento záměr neutekl. Základní sadu argumentů jsme tak vyslechli hned na začátku sněmovní debaty. Shrnu zde základní myšlenky z některých vystoupení.

Bohuslav Sobotka (ČSSD) připomněl dva paradoxy:

Za poslední roky, kdy jsme v naší zemi měli pravicové vlády, se nominální veřejný dluh státu zdvojnásobil. A ministři, kteří za to nesou odpovědnost, protože připravovali příslušné státní rozpočty, dnes navrhují zákon, který má do budoucna zadlužování omezit. To je paradox číslo jedna.

Paradox číslo dvě je také velmi zajímavý, protože vláda Petra Nečase s tímto návrhem přichází až v závěru volebního období, ačkoliv tento zákon byl obsažen již v programovém prohlášení vlády v roce 2010. Znamená to tedy, že vláda předkládá zákon o rozpočtové odpovědnosti až v okamžiku, kdy už je bezpečně jisté, že se jím nebude muset řídit.

Vláda zároveň prosazuje důchodovou reformu, snižování některých daní, rušení daně z dividend, to všechno zhoršuje rozpočtovou situaci. Chybí progresívní zdanění. Ústavní zákon neodstraní fakt, že letos i příští rok máme mít deficit 100 miliard korun.

Máme jednat o ústavním zákoně, ke kterému však stále chybí prováděcí zákon, takže to může dopadnout podobně jako se zákonem o přímé volbě prezidenta.

Opozice sice byla přizvána do pracovní skupiny, ale její návrhy nebyly vypořádány.

V žádném případě není možné připustit, aby přijetí normy, která sváže rozpočtovou politiku vlády, znemožnilo příští vládě reagovat na vážné výkyvy v ekonomickém cyklu.

ČSSD žádá přerušit jednání, dokud nebude ve sněmovně prováděcí zákon a navrhuje stanovit maximální limit pro zadlužení stanovit na 60 procent HDP (jako u fiskální úmluvy eurozóny).

Václav Votava (ČSSD): V žádném případě to nelze považovat za náhražku za nepodepsanou fiskální úmluvu Evropské unie. Fiscal compact je především o koordinaci hospodářských a rozpočtových politik zemí Evropské unie. Tohle vládou předložená finanční ústava ani řešit nemůže.

Společná komise, která jednala na MF, nedostala k připomínkám konečnou verzi návrhu zákona, která je nyní projednávána.

Dá se očekávat, že v roce 2013 zadlužení státu přesáhne 45 % HDP a následky hospodaření současné vlády a její neschopnost udělat něco pro hospodářský růst tak bude samozřejmě platit vláda příští, nikoliv ta současná, která svou neschopností problém způsobila. Já si myslím, že to je úmysl či pokrytectví hodit to samozřejmě na příští vládu.

Odmítáme princip jakési kolektivní viny. Platová základna pro výpočet platů představitelů státní moci se má, pokud přesáhne dluh 40 % hrubého domácího produktu, snížit o 20 %, má se zmrazit růst prostředků na odměnu za práci v sektoru veřejných financí. Mluvím tedy o celém sektoru veřejných financí, a to tedy u všech, kteří jsou placeni podle příslušného zákona o platu představitelů státní moci, tedy i těm, kteří v žádném případě nemohou výši zadlužení země jakkoli ovlivnit, a to do doby, než dluh poklesne pod 45 % hrubého domácího produktu. Tak je uvedeno v návrhu tohoto zákona. Je třeba říci, že zmrazení platů ve veřejných institucích, podotýkám, těm, kteří nemohou nikterak tento dluh ovlivnit, může také rozvrátit veřejnou správu, která se již dnes potýká s kvalitou úředníků v některých oblastech.

Debatu bude jistě vyžadovat i navrhovaná regulace hospodaření územně samosprávných celků. To je citlivá otázka. Tato regulace může být na ústavní hraně, může omezovat jistou suverenitu územně samosprávných celků.

Aby Národní rozpočtová rada byla nezávislou součástí Nejvyššího kontrolního úřadu, aby rozpočtově tedy byla v kapitole NKÚ. Rozporujeme tedy představu včlenit Národní rozpočtovou radu pod Českou národní banku.

Ladislav Šincl (ČSSD): Rozpočtový proces v České republice je nekvalitně řízen, plánován a i kontrolován. Do Poslanecké sněmovny jsou předkládány návrhy rozpočtu postaveného na stále fiktivnějších příjmech. Místo koncepční dlouhodobé rozpočtové politiky se pak tzv. řídí veřejné finance České republiky ze dne na den, ad hoc, rozpočtovými balíčky kombinovanými s průběžnými škrty na výdajové straně státního rozpočtu. Tupými škrty, které neznamenají nic jiného než výrazný nárůst skrytých dluhů. Těmito tupými škrty je dnes poznamenaná celá infrastruktura českého státu, od obrany a bezpečnost počínaje přes zdravotnictví, školství, kulturu, ochranu životního prostředí až např. po dopravní infrastrukturu. Nejhorší je, že se vytvářejí dluhy i na životní úrovni většiny českých občanů.

Veřejné finance se při neschopnosti potlačit všudypřítomnou korupci a při zjevně nekvalitním plánování a řízení procesů v oblasti veřejných financí neustále napravují tím nejjednodušším způsobem - snižováním životní úrovně českých občanů, zaměstnanců, důchodců, nezaměstnaných, nemocných a nízkopříjmových sociálně potřebných rodin.

měla dost času na to, aby zásadním způsobem zasáhla proti rozbujelým daňovým únikům, korupci, práci načerno, praní špinavých peněz a dalším negativním jevům

Miroslav Kalousek (TOP 09): Zopakuji čísla čistého dluhu, která jsou relevantní pro návrh, který projednáváme, a to je:

rok 2012 1523 mld., 39,8 %.

Rok 2013 1662 mld., 41,8 % HDP.

Rok 2014 1710 mld., 42,6 % HDP.

Zaznívá-li tady, že překročíme 45 ještě v tomto volebním období, skutečně to není pravdivá informace.

Soňa Marková (KSČM): Vůči systému veřejného zdravotního pojištění není stát financiérem ze státního rozpočtu, ale plátcem pojistného. Zdravotní pojišťovny také nijak ke zvyšování zadlužení nepřispívají. Původně široce koncipovaná záruka státu za případné dluhy zdravotních pojišťoven se již dávno změnila na pouhou možnost návratné finanční výpomoci ve výši 50 % chybějících finančních prostředků. Přitom o poskytnutí rozhoduje vláda na návrh Ministerstva zdravotnictví po dohodě s Ministerstvem financí. Proto je jednak nelogické, aby subjekty, které zadlužení ovlivnit nemohou ani jej nezpůsobují, byly přímými adresáty této normy.

Jiří Paroubek (NS-LEV21) poukázal na pokrytectví tohoto pokusu pravice detailněji:

První mýtus, že levostředová vláda v letech 2005 a 2006, shodou okolností tehdy pod mým vedením, tedy v době s hospodářským růstem 7 a 6 %, prý hospodařila s vysokými schodky a prý tak prožírala budoucnost našich dětí. Ministr financí dokonce hovořil v této souvislosti o mejdanu, který svými škrty již zarazil. Podívejme se však na fakta. Za ty dva roky, léta 2005 a 2006, byl opravdu souhrnně vytvořen schodek ve výši 153 mld. korun. Z toho 97 mld. v roce 2006. To vypadá, uznám, poněkud podezřele. Je potřeba to jen trošku rozebrat. Z této částky tvořily ovšem 92 mld. korun rozpočtové rezervy, které byly, kdybych použil vládní terminologii, prožírány na úkor budoucnosti našich dětí v letech 2007 až 2009, tedy Topolánkovou vládou a ministrem financí tehdejším až dnešním. Ani ho nebudu jmenovat, myslím, že toho má na svědomí už dost. A dalších 40 mld. činily rezervy nalité v letech 2005 a 2006 do konsolidační agentury ke krytí ztrát z 90. let. Ztráty v 90. letech někdo zavinil. Myslím, že jsou to notoricky známé skutečnosti. Faktický schodek za dva roky 2005 a 2006 byl v souhrnu zhruba 20 mld., tedy v průměru 10 mld. ročně. Státní dluh v poměru k hrubému domácímu produktu se v letech 2005 až 2007 pohyboval kolem 28 %. Dnes je to 43 %, přes snahu vlády Mirka Topolánka a později Petra Nečase o stabilizaci a deklarované snížení daňové kvóty v posledních šesti letech.

Druhý mýtus, který se u pravice a i některých dalších politiků i prezidentských kandidátů z řad levice objevuje, je ten, že česká levice použila před volbami v roce 2010 některých údajně rozmařilých volebních slibů. S tím stojí za to polemizovat. Aspoň s tím rozdílem několika let, který od té doby uplynul. Jaký je vlastně rozdíl mezi třináctým důchodem - tento institut má argumentačně doložit rozmařilost levice - a valorizací důchodů? V roce 2010 nebyla Fischerovou vládou valorizace důchodů uskutečněna, proto vznikla myšlenka nahrazení valorizace důchodů třináctým důchodem právě v roce 2010, tedy jednorázovou platbou, jednorázovým zatížením státního rozpočtu v roce 2010 a jejím nepřenesením do výdajové základny pro výpočet důchodů pro rok 2011. Pro stát, pro státní rozpočet je právě proto výhodnější konstrukce třináctého důchodu nežli jejich valorizace. Pro důchodce to zas tak výhodné není kromě tedy jednorázové platby.

Podobné je to se šrotovným. My jsme u nás šrotovné neuplatnili, ale v některých okolních státech, v Německu a tuším také na Slovensku, šrotovné uplatněno bylo a samozřejmě že naše automobilky na tom vydělaly. My jsme byli - někdo to považuje za chytrost, někdo to může považovat, a já se přiznám, že to považuji spíše za jakési černé pasažérství.

Vláda pravice od roku 2007 alespoň verbálně a se stále stejným ministrem financí stabilizuje veřejné finance a verbálně snižuje i daně. Verbálně, tedy slovně, snižuje i daně. A výsledek tohoto snažení? Strukturální schodek - a já jsem tady ta čísla uváděl už několikrát, jsou notoricky známa, proto je nebudu opakovat - v tomto roce bude stále vyšší, nežli byl strukturální schodek v roce 2007, kdy dobíhala legislativa prosazená levostředovými vládami a existoval také mobilizační a reálný státní rozpočet na rok 2007 sestavený ještě vládou pod mým vedením. A rovněž složená daňová kvóta bude letos o 0,7 % vyšší než v roce 2006.

Cíle v ekonomice se pravici tedy nepodařilo vůbec naplnit. Pokud jí o to vůbec kdy šlo. Je to samozřejmě také díky tomu, že hrubý domácí produkt za vlád pravice rostl žalostně. Pokud si to číslo dobře pamatuji, je to v průměru 0,8 % ročně. Vládě pravice se v ekonomické zejména fiskální oblasti tedy, slušně řečeno, prostě nedaří. Ale něco deklarativního udělat chce a musí, aniž by za to musela zaplatit. Jí se to už přece týkat nebude. Každému musí být jasné, že celý ústavní - to slovo podtrhuji - zákon o rozpočtové odpovědnosti je past, která sklapne brzy po nástupu nové vlády.

Publikováno se souhlasem vydavatele.