Lítalo nám to kolem uší, ale rána šla vedle, nová americká dovozní cla na ocel a hliník, která měla platit od pátku, nepostihnou EU, zatím. Ministr zahraničního obchodu Robert Lighthizer potvrdil ve čtvrtek v Kongresu, že uplatnění těchto cel bylo „přerušeno“ pro EU a některé další země, aby vznikl čas pro pokračující jednání. Vedoucí představitelé EU, kteří právě jednají v Bruselu, si oddechli. Původně to vypadalo tak, že prezident Spojených států Donald Trump vyhlásí své rozhodnutí v době, kdy už vrcholná schůzka skončila, takže nebudou moci jednat o odpovědi. Prezident Evropské rady Donald Tusk dokonce kvůli tomu přeskupoval program jednání, aby potřebné časové okénko bylo volné do posledního okamžiku.

Teď je tedy problém na nějakou chvíli z krku. Mluvilo se o hrozbě obchodní války. Rýsovala se odpověď Evropské unie vypočítaná jako cílený zásah do ekonomiky těch států USA, které jsou nejdůležitější pro Republikány v listopadových volbách do Kongresu. Bylo to na principu, vy do nás ocelí, my do vás chlebem. Odvetná cla mířila na zemědělské oblasti a na produkty, které jsou pro jednotlivé státy Unie důležité. To na chvíli změnilo situaci. Trump sice cla vyhlásil s poukazem na ohrožení národní bezpečnosti USA, ale kvůli tomu přece nemusí prohrát volby.

Evropa tedy bude zatím ušetřena, ale Číňané to chytnou naplno. Pro ně – a možná jenom pro ně - bude platit 25 procentní clo na ocel a 10 procentní clo na hliník. A aby nebylo pochyb o hlavním směru úderu, v pátek byla vyhlášena ještě jedna sada obchodních opatření, která už jsou namířena jenom proti Číně. Tato cla mají postihnout obory špičkových technologií.

Nezdá se však, že by to Číňany vyděsilo, hned ohlásili, co s tím udělají. Zavedou 15 procentní clo na dovoz amerického ocelového potrubí, a taky na čerstvé ovoce a víno. A k tomu ještě 25 procentní clo na dovoz vepřového masa a recyklovaného hliníku. Fakticky tedy Číňané využijí sankcí k tomu, aby povzbudili vlastní zpracování surovin místo vývozu.

Čínská odvetná cla jsou také volebně vyladěná. Jsou namířena na „swing states“, ty státy americké Unie, ve kterých je tradičně nejistá volební většina. Vítězství nebo porážku tam mohou způsobit malé změny v ekonomické situaci. Jenže tady Trump nebyl ochoten ustoupit. Ve hře je jeho základní volební slib, že bude mít odvahu napravit „nerovné“ vztahy s Čínou, kde USA stavěl do role poškozeného.

Konec týdne byl ve Washingtonu dramatický, protože pokračovaly taky zásadní změny v Trumpově štábu. Ve svém souhrnu mají údajně posilovat izolacionistické nastavení administrativy. Potom, co ministra zahraničních věcí Rexe Tillersona vystřídal ve funkci šéf CIA Mike Pompeo, Trump vyměnil i svého poradce pro otázky národní bezpečnosti. Odchází profesorský generál McMaster a na jeho místo nastoupí bývalý americký zástupce v OSN John Bolton, zasloužilý extrémista.

Předtím odešel ekonomický poradce prezidenta, o něco dřív i jeho stratég, dále odchází šéfka komunikací a v závěru týdne i právník, elitní advokát, který měl na starosti problém vyšetřování „ruského vlivu“. Ten marně varoval Trumpa, ať se vyšetřovateli Muellerovi vyhne, nebo se do toho zbytečně zamotá. Je tu tedy sada změn, které zásadně pozměnily Trumpův tým i jeho možné reakce.

McMaster se chystal odejít až v létě, ale schytal to za únik informace, že Trump byl varován před telefonickým blahopřáním ruskému protějšku Vladimíru Putinovi ke zvolení. Měl ho jen vypeskovat za Skripala. Prezidentovi poradci to dokonce prezidentovi napsali do podkladů velkými písmeny, ale Trump Putinovi naopak blahopřál a Skripalovi se vyhnul. Nakonec to završil to nabídkou schůzky k odzbrojovacímu jednání a spáchal tak sérii smrtelných hříchů. Není vyloučené, že Trump si přivedl Boltona, který umí ukázkově vyhrožovat Rusku, Číně, Severní Koreji či Íránu, aby zabavil média taky něčím jiným. V postfaktické době na nějakém tom slůvku nezáleží.

Takže, co hrozí? Je tu několik věcí, které běží souběžně. Nejprve k obchodní válce. Ten výraz se mi nezdá. Když si zahradu obeženete plotem, ohrožujete někoho? Neoliberální mantra o blahodárnosti volného obchodu skromně ponechává stranou, pro koho je to volný obchod nejblahodárnější. Od momentu zaslepeného prosazování tohoto přístupu někdy v 80. letech minulého století začal prudký nárůst sociálních nerovností. Většina přínosů se hrnula k hornímu jednomu promile. Volný obchod je volnost pro dominanci největších.

Volnost pohybu kapitálu přitom natolik změnila podmínky pro podnikání, že ani nejrozvinutější země nemusí být hlavním příjemcem výhod. Trump celkem právem varuje, že země dopadne špatně, pokud bude všechno dovážet a ztratí schopnost vyrábět. Nebo když jí průmysl uteče za daňovými výhodami do zahraničí. Argumentuje národní bezpečností ve smyslu vojenském, ale platí to i v civilní oblasti.

Nejde jen o špatná makroekonomická čísla, jako jsou obchodní schodky, kryté cennými papírky. Tento problém by se dal spláchnout klasickým výrokem feldkuráta Katze: To se nám to hoduje, když nám cizí lidi půjčujou. Jenže tu taky riziko zaostávání.

Trump otevřeně přiznává, že má obavy z čínského programu rozvoje špičkových technologií, který je orientován už k roku 2025. To dobou by mělo být označení Made in China značkou kvality a technologického prvenství v řadě oborů. Spojené státy Číně vyčítají, že k tomu zneužívá svých investic do amerických podniků a nutí je předávat intelektuální vlastnictví. Proto USA omezí prostor pro čínské investice. A taky, že používá nedovolené státní pomoci. To zase chtějí řešit u Světové obchodní organizace WTO.

Jenže také americké technologie těží z cizích mozků, obvykle tak, že přetáhnou nejlepší zahraniční odborníky do amerických firem. Nebo nabídnou stipendia nejnadanějším zahraničním studentům. A také státní pomoc funguje i v Americe. Stačí si připomenout, že základy toho, co jsou dnes všudypřítomné osobní počítače, sice vznikaly v laboratořích soukromé společnosti Xerox, ale ta je strčila do šuplíku, protože se nechtěla rozptylovat něčím jiným než výnosnými kopírkami. Počítače tak vzkřísila až účast státní DARPA, výzkumné organizace ministerstva obrany.

Ostatně i Evropská unie má na stole program francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na společný vývoj „převratných inovací“, čili nějakých těch – obrazně řečeno – výprav na Měsíc. Financovány mají být z unijního rozpočtu a dalších státních peněz.

Americká politika počínajícího izolacionismu není nějakým kapricem dezorientovaného prezidenta, nebo někoho, kdo sleduje jen výhody pro své volební obvody. Je to reakce na vývoj, který zašel příliš daleko a nemá perspektivu. Nepřekonatelnou překážku tvoří základ uvažování ekonomie hlavního proudu, která je soustředěna na zisk a růst.

Zisk může být kdekoliv, a protože nejvýnosnější jsou finance, jsou finanční služby minimálně desetkrát větší, než by bylo třeba. Velké finanční zájmy se snadno minou s národní bezpečností nebo potřebami domácího rozvoje. Nicméně úroky si vynucují hospodářský růst, a ten předpokládá stále větší průtok materiálních a pracovních zdrojů. Ale odkud to pořád brát? Proto si musí nejsilnější ekonomiky podrobovat své partnery, aby je mohly vysávat volným obchodem a doplnit tak, co doma chybí. Představa, že takhle bude možné kolonizovat Rusko a Čínu však vyznívá stále bláhověji. Je znám výrok Madeleine Albrightové, že surovinové bohatství Ruska je tak velké, že je to pro jednu zemi škoda. Její sny už se asi nenaplní.

Svět se bude muset naučit vycházet s tím co je a opustit představu nekonečného růstu, jehož polovinu zajistí „pracující“ peníze. Ochrana vlastních kapacit je rozumným bezpečnostním opatřením, stejně jako pokusy zkrotit nadvládu finančního průmyslu regulací a specifickými daněmi. Tady se mimochodem Trumpovi podařilo narušit „daňový štít“ dluhů, když ve své daňové reformě omezil odečitatelnost úrokových nákladů od daňového základu.

Čína nevnímá americká cla úplně nepřátelsky a nabízí odpověď, která je objemově dvacetkrát slabší. Přistupuje k tomu prakticky, jako k podnětu, který podpoří soustředění pro rozvoj na vlastním území. Dovozní sankce jsou v jistém smyslu povolenou ochranářskou politikou na straně země, na kterou byly namířeny. Takhle využilo sankce Rusko u zemědělství, ke škodě evropských vývozců. Také Čína bude mít větší prostor pro budování komplexnějšího systému technologií, když nebude rozptylována investicemi v Americe.

Oslnění globalizací končí, to by nemělo uniknout pozornosti ani u nás.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.