S Čínou a Ruskem nemluvíme, protože Čína je málo demokratická a Rusko zase přepadá sousedy. Bohužel se však proti nim musíme spojovat se zeměmi, které si na demokracii hrají ještě méně a s přepadáním jiných zemí taky nemají problém.

Spory budou vždycky. V očích jedněch neposílila demokracii ani loňská výzva prezidenta Donalda Trumpa k útoku na parlament (Kapitol), který měl zvrátit výsledek prohraných voleb, jak to teď pitvají vyšetřovací komise a tisk Demokratů, zatímco tisk Republikánů se zajímá o obsah laptopu syna dnešního prezidenta Joe Bidena, kde chtějí najít doklady o obchodech s tátovým vlivem na Ukrajině.

Takže spolu nemluvíme, to je v pořádku, ale zároveň spolu mluvíme, protože v době, kdy je zbraním na obou stranách naše Země malá, spolu mluvit musíme. Po nedávném video rozhovoru prezidentů Bidena a čínského Si Ťin-pchinga byly v pátek oživovány také zarezlé dráty mezi ministry zahraničních věcí USA a Ruska při telefonátu Anthonyho Blinkena ruskému protějšku Sergeji Lavrovovi. Byl to první takový rozhovor od letošního 24. února.

Soudě podle navazující tiskovky ve Washingtonu nešlo o nic či o jakýsi nezajímavý problém výměny dvou vězňů nesouvisejících s Ukrajinou. Jenže funkce těch, kdo oficiální zprávy připravují, je spíše tiskový „mlččí“ než „mluvčí“. Proto jsou tak slizcí a drazí, aby dokázali smysl zamlžit a potlačit.

Zmínka o podstatných věcech – jinak by si asi nevolali – se tak objevila až na konci oficiální zprávy. Týkala se vývozu obilí z ukrajinských přístavů, kde Blinken projevil starost, zda Rusko dodrží dohodu uzavřenou za účasti Turecka (lodě musí proplout Bosporem) a nebude překážet nákladům, na které čeká celý svět. Lavrov mu opáčil, že největší překážkou vývozu byly americké sankce.

Potom americký ministr zahraničních věcí varoval svého ruského kolegu před realizací záměru anektovat další části ukrajinského území, neboť „svět to neuzná“ a Rusko za to tvrdě zaplatí - „způsobíme mu další významnou zátěž“.

Také zde odpověď vyzněla v opačném duchu. Podle Lavrova budou cíle „speciální vojenské operace“ na Ukrajině naplněny. Odlišně je oběma stranami vysvětlována i příčina vzniku války. Rusko se odvolává na právo na sebeobranu, když se cítilo ohroženo vyhlídkou ukrajinských základen NATO (USA) s jadernými raketami přímo na svých hranicích. Ale NATO je přece mírová organizace, která nikoho neohrožuje, kontruje Západ. Na Ukrajině proto jde o svévolný, nevyprovokovaný ruský útok. (ZDE)

Z celku je zřejmé, že šlo o zdvořilostní rozhovor, jehož hlavním smyslem je sdělení, že vnímám existenci partnera. Přeji dobrý den a ptám se, jak se máte, i když je mi to úplně jedno. Lze to považovat za projev potřeby obnovit jednání, protože takhle by to dál nešlo.

Nabídka dalších amerických sankcí musí znepokojit i nás (a to jsme, jak všichni víme, na vítězné straně). Těm sankcím však stojí něco v cestě, protože vláda prezidenta Joe Bidena se bojí listopadových voleb. Válka je sice daleko od Američanů, ale rozhodnutí může přinést generál inflace, který jim leze do každé domácnosti a připomíná, že tohle tedy za Trumpa nebylo. Evropa se zase bojí zimy. Německo má tři měsíce na to, aby se zachránilo před zimní plynovou krizí, varuje Bloomberg. (ZDE)

Rusko by nerado ztratilo evropský trh se zemním plynem, nemluvě o dalších ekonomických vazbách, i když na současné fázi sankcí nekřesťansky vydělává. Ale americké olejářské a plynařské společnosti na válce vydělávají taky. Ropný Exxon má teď víc volné hotovosti (free cash flow) než největší společnost světa Alphabet (holding obsahující Google). Bankám, pohnojeným zvyšováním úrokových sazeb, se také daří a táhnou akciové indexy vzhůru. (ZDE)

Z poslední Lavrovovy poznámky v rozhovoru s Blinkenem lze vyčíst, že Rusko se v této válce drží osvědčené americké praxe změny režimů. Nejpodstatnější pak byla kratičká zmínka, zaznamenaná ve zpravodajství ruské strany, a sice že „pokračující pumpování zbraní Spojených států a NATO pro ozbrojené síly Ukrajiny … jen prodlužuje agonii kyjevského režimu, prodlužuje i konflikt a násobí počty obětí.“ Lavrov tím připomíná zkušenost, že zvyšování nákladů války není jistou cestou k vítězství.

To není nic nového. Výzkum válečných nákladů, který podnikl Watsonův institut pro otázky mezinárodních a veřejných politik na Brown University, spočítal, že americké rozpočtové náklady na války po 11. září 2001 si vyžádaly neuvěřitelných 8 bilionů dolarů. To je produkce ČR na dnešní úrovni za 32 let. (ZDE)

Kdybychom bilanci těchto nákladů porovnali s výsledky boje proti terorismu, bylo to čím dál horší. Teroristický Islámský stát, který to vydupalo ze země, měl jednu chvíli celoasijské, ba téměř globální ambice. Další měřítko může představovat vývoj amerického vlivu ve světě. Také zde je patrný nelichotivý výsledek v podobě nedávného hlasování OSN, když se k odsouzení Ruska přidalo jen 40 zemí. Většina světa, i podle obyvatelstva, to nepodpořila a ponechala Západ v izolaci.

Pro ty mladší: Onoho 11. září 2001 teroristé ze Saúdské Arábie, jedné z nejbohatších zemí světa, unesli několik letadel a dvě z nich namířili přímo do dvou nejvyšších newyorských mrakodrapů. Další letadlo drze vpálili přímo do Pentagonu. Sebevražedný útok teroristů vyvolal tisíce mrtvých obyvatel USA. Spojené státy reagovaly okamžitou odplatou a rozbombardovaly a obsadily nejchudší zemi světa Afghánistán. Později obsadili ještě Irák, který s tím taky neměl nic společného, ale má aspoň ropu.

Nejvýmluvnější je případ oné první invaze do Afghánistánu, který měl nabídnout okamžité velkolepé vítězství, aby si nikdo nemyslel, že Amerika si nechá všechno líbit. O americké převaze nebylo nikdy pochyb, alespoň té zbrojní a finanční. Za dvacet let, ukončených až loňským bezhlavým úprkem ze země (do kterého se slavně zapojily i české expediční síly a nechaly tam drahou těžkou výzbroj, aby zachránily holé životy a hromádku legitimací), to stálo jen Spojené státy 2 313 miliard dolarů.

Hnidopich snadno spočítá, že jeden den afghánské války stál 300 milionů dolarů. Brownova univerzita vyčíslila i náklady na jednoho Afghánce, činily 50 tisíc dolarů. Bohužel byly určeny hlavně na zabíjení, takže z pohledu místních občanů by méně bylo více.

Ukrajinská válka je taky pěkně drahá, byť naposledy odsouhlasených 40 miliard dolarů americké pomoci samozřejmě nesnese srovnání s Afghánistánem nebo Irákem. Problém je jiný. Pomoc jde v hlavně v nejmodernějších zbraních, na které peníze nestačí, musí tu být také kapacity, jak je v potřebném množství vyrobit. Ukrajinci jich požadují zhruba stokrát tolik. To pak opravdu stojí za úvahu, jestli se raději nedohodnout, než vylézt na světlo s prázdnýma rukama. Alternativou je dát Ukrajině ještě větší řachandy, které pak zničí i nás.

Když tedy spolu mluvíme, my, co spolu nemluvíme, je to krok správným směrem.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele