Můžeme mít zprávy z první ruky. Ve chvíli, kdy se prezident Miloš Zeman chystal na audienci u britské královny Alžběty II, jak setkání striktně označuje protokol, a hlavně na navazující schůzku s ministrem zahraničí Borisem Johnsonem, v zemi kvasí důsledky volebního neúspěchu konzervativců. Narazily nejen zmatené sociální politiky premiérky Theresy Mayové, nepředvídatelně přebíhající mezi vstřícností a absolutní necitlivostí, ale také její projekt „tvrdého“ Brexitu s vyhlídkou případné ztráty přístupu na jednotný evropský trh.

Britské váhání okamžitě postřehl nový francouzský prezident Emmanuel Macron a prohlásil, že „dveře zůstávají otevřeny“. Podobné hlasy zaznívají i z dalších stran unijního systému. Může tu být přání skutečností. Ale hlavně všichni vidí, jak je Británie rozhašená a nemá cenu dělat to ještě těžší. Ať se nějak rozhodnou, k dispozici je širší rejstřík možností než ve chvílích, kdy šlo spíše o to, jak odstrašit ty, kdo by se chtěli britského příkladu chytit.

Už to trvá tři měsíce od okamžiku, kdy britská vláda formálně předložila žádost o vystoupení z Evropské unie podle článku 50 Lisabonské smlouvy. Před tím to trvalo rok, než se k tomu rozhoupala. Nyní však znovu běží čas bez jakékoliv akce, přestože odtikává dvouletý termín, do kdy lze něco vyjednat. Po uplynutí dvou let od podání žádosti tak můžeme stát na okraji útesu, kdy britské členství prostě skončí, a to bez ohledu na to, zda byla dosažena nějaká dohoda o dalším soužití.

Premiérka Theresa Mayová se tvářila statečně, když někdo takovou možnost nadhodil a tvrdila, že „žádná dohoda je lepší než špatná dohoda“, ale v podnikatelských kruzích vládne opravdová panika. Nejenže potřebují dohodu o pokračujícím přístupu na jednotný (a bezcelní) trh Evropské unie, ale nezbytná bude i dohoda o mnohaletém přechodném období pro dojednání všeho ostatního. Pak by nejspíš platilo, že dokud není něco vyjednáno nově, platí staré.

Jednání měla začít už příští pondělí, ale zatím to tak nevypadá. Britská vláda požádala o odklad začátku jednání, protože v pondělí má vystoupit královna a přednést projev, který uvede novou vládu. Tak je to v kalendáři, ale k tomu by ta nová vláda už musela být dojednaná. První úvahy, že ji bude podporovat severoirská pravicová DUP, byly předčasné.

Neměla by nakonec Británie v EU zůstat?

Problém je v tom, že občané Severního Irska byli proti Brexitu, protože se bojí, že by to zrušilo největší vymoženost posledních let, prostupnou hranici napříč ostrovem, která je dělí od Irské republiky plné příbuzných a blízkých partnerů. Raději by zůstali v EU, stejně jako Skotové. Premiérka Mayová nyní vyjednává se všemi severoirskými stranami, v naději, že někde najde potřebných osm hlasů k dosažení minimální většiny.

Ví bůh, co jim chce slíbit, protože mimo hlavní strany včetně DUP a liberálů už je k dispozici jen 12 volných hlasů. S liberály počítat nemůže, protože ti posílili své postavení v Dolní sněmovně z 9 na 12 hlasů hlavně slibem, že se pokusí Brexit zvrátit. Patová situace tak přináší i dříve nemyslitelné úvahy, že nakonec by mohla v Británii – s většinovým systémem, který má zaručit vládu jedné vítězné strany! – vládnout velká koalice.

Labouristi ve volební kampani Brexit neakcentovali, ani neodmítali, vyšli z nesporného výsledku referenda. Nehodlali s ním polemizovat, aby se mohli soustředit na to, jak má příští Británie vypadat. Jak ji zbavit nepřijatelných nerovností, jak hájit její veřejné služby a jak zabránit její totální izolaci. Tím posledním začali být zajímaví i pro hospodářskou sféru. Neměl by tedy aspoň vzniknout nový projekt Brexitu ve spolupráci s labouristy? Nebo smíšený jednací tým, budovaný bez ohledu na stranickou příslušnost?

Nebo?? Neměla by nakonec Británie v EU zůstat? Obrátit? Vyjít vstříc obavám, které se vynořily potom, co se ukázalo, že za heslem o Brexitu není žádná jasná představa, jak dál?

To nejdůležitější, co předčasné parlamentní volby ukázaly, je tedy fakt, že poměr sil v Británii se zásadně změnil. Konzervativní strana nemůže vládnout sama a nedaří se jí postavit pravicovou většinu pro Brexit. Evropští partneři se proto pokoušejí hodit lano, i když je to v rozporu s dohodnutou jednací strategií, a možná i stávající právní úpravou celého procesu, že není cesty zpět.

Budoucnost má mnoho tváří

Macron soudí, že je cesty zpět. Neberme to na lehkou váhu, Francie není malá a šéfem unijního vyjednávacího týmu je bývalý francouzský eurokomisař Michel Barnier, který má s francouzským prezidentem přinejmenším dobrou komunikaci. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker najednou vypustil slovo Brexit z projevu k evropským poslancům o plánech evropské obrany. Také europoslanec Guy Verhofstadt, koordinátor Evropského parlamentu pro Brexit, říká, že Británie má právo změnit názor – jen ji to bude něco stát. Přijde o výhody, které vyjednala Margareta Thatcherová. Skončí britský „rabat“. Spojené království se může vrátit, ale k čistému stolu.

Budoucnost má tedy mnoho tváří a právě prezident Miloš Zeman má teď unikátní příležitost trochu poodhalit, kam to všechno míří. V tuto chvíli to však s velkou pravděpodobností neví nikdo. Ani doma, ani venku.

Také evropskými partnery byl Brexit vítán i odmítán. Vítán byl těmi, kdo měli zájem o urychlení integrace ve federativním směru, což by se Brexitem odbrzdilo. Odmítán byl těmi, kdo v Londýnu ztratí spojence v odporu proti nadutému Bruselu, a kdo za Londýnem vyhlíželi i vstřícný Washington. Jenže Washington už vstřícný není, a tak snaživé zasouvání do jeho útrob postrádá smyslu. Převažovat začíná hospodářský pohled, ve kterém je Brexit pozvánkou ke zbytečné katastrofě, na kuřácký večírek v továrně na výbušniny.

Co bude dál? Držme Britům palce, ať na to přijdou. Často si o nich děláme iluze, jací jsou demokratičtí a patriotičtí, nikoliv jen do sebe zahledění pleticháři. Ať jednou ty iluze zvítězí!

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele