Uprostřed prázdnin se na nás vysypala velká ekonomická čísla. Předběžný odhad českého HDP za druhé čtvrtletí letošního roku byl slabší, než se očekávalo, neboť meziroční růst ekonomiky o 7,8 procenta je třeba srovnávat s loňským poklesem o 11 procent. Průmysl se celkem vzpamatoval, jak ukázala čerstvá data za červen, ale vázne to ve spotřebě, protože domácnosti nejsou příliš ochotné vyhazovat peníze za něco, co si zvykly v uplynulém půldruhém roce oželet. Míra nezaměstnanosti lehce stoupla, ale pořád se drží kolem hladiny 3 procent. Promítá se do toho jak vládní politika zachování míst ( kurzarbeit), tak vysoká pracovní náročnost české ekonomiky, která je výsledkem mnohaleté strategie levné práce.

Hnusné počasí láká k úkrytu s knížkami a jak statistická data, tak tento poněkud nešťastný způsob léta nabízejí příležitost k zamyšlení. Auta nejdou, protože váznou součástky z druhého konce světa. Úroky rostou, ale s korunou to moc nehýbe. Lidé nekupují, protože si zvykli šetřit. U nás soustavně prší, ale jih Evropy sužují vedro, sucho a lesní požáry, protože klima je v háji. To nám znovu potvrdí v pondělí fyzici z Mezivládního panelu pro klimatické změny a možná budou komentovat i fakt, že Golfský proud se blíží zhroucení. (ZDE)

„Meziměsíčně česká průmyslová produkce mírně vzrostla, v automobilovém průmyslu však již druhý měsíc v řadě klesla. Nejen v něm, ale i v dalších odvětvích se projevil nedostatek zdrojů a růst cen,“ informuje Veronika Doležalová, vedoucí oddělení statistiky průmyslu na Českém statistickém úřadě. Podle Radka Matějky, ředitele odboru statistiky zemědělství a lesnictví, průmyslu, stavebnictví a energetiky, průmysl je na tom líp než zbytek ekonomiky a obnovil předkovidovou úroveň. (ZDE)

Také kurz koruny se vrátil na úroveň před pandemií, zatímco základní sazba ČNB je po čtvrtečním zvýšení nepatrně výše než v letech 2012 až 2017. Základní sazba 0,75 procenta sice představuje značný odstup od Evropské centrální banky, která zůstává na technické nule, ale sama o sobě nestojí za pozornost. Jinou věcí může být trend. ČNB je schopná odskočit i více než dva procentní body, jak to udělala roku 2019, pravděpodobně ze zoufalství, že se nemůže zbavit rezerv z časů „kurzového závazku“. (ZDE)

Po jeho skončení roku 2017 věřila, že investory přilákají vyšší úrokové sazby, než jsou v eurozóně, ale zatím to nezabralo. Nicméně náklady této politiky si můžeme spočítat jako souhrnný efekt vyšší ceny peněz za uplynulé období, kdy přestávku si vynutila jen nejtvrdší fáze pandemické krize.

Myslím, že „kurzový závazek“, kdy centrální banka aktivně řídí směnný kurz koruny, byl jedním z triků, jakým se ČNB bránila vstupu do eurozóny. Tam je pravděpodobnou podmínkou, kterou nikdo na jejich i naší straně nebyl ochoten potvrdit ani vyvrátit, že náklady takové politiky (účetní ztráta ČNB) se musí uhradit. To jsou těžké miliardy, které zatím sloužily jako spolehlivý deterent zásadnějších změn. K porovnání vlivu eura na ekonomiku přitom snadno poslouží příklad Slovenska, které po vstupu do eurozóny začalo snižovat odstup od ekonomické úrovně Česka. Jinými slovy, dařilo se mu lépe. (ZDE)

Vlastenecká argumentace, že Česko se nesmí zbavit svobody rozhodování v měnové politice, tak pomíjí fakt, že zatím šlo výlučně o svobodu zdražování peněz, čili o právo na snižování konkurenceschopnosti reálné ekonomiky. Jiná je situace zahraničních bank, které u nás byly i v loňském roce ziskové, byť o polovinu méně než před rokem. A teď už se vracejí k předchozí rekordní úrovni, protože vyhlídka zvyšování úrokových sazeb znásobila zájem o hypotéky (dokud jsou za levno). Česká měnová politika tak znovu vyrazila do protisměru k hospodářské situaci.

Proberme ještě další témata z úvodu. Auta nejdou nejen proto, že váznou součástky, ale vázne i perspektiva. Skutečnou atomovku představuje zpráva, že americký prezident Joe Biden chce důrazně aktivně podpořit elektromobilitu vyhlášením cíle, že do roku 2030, tedy za necelých deset let, už musí být na trhu polovina nových aut elektrická. Má to smysl, i kdyby pro to neudělal nic jiného, protože tím nabízí jasnou desetiletou perspektivu, která má vymazat pochyby, kam to všechno spěje. Fakticky jde o prvek rozsáhlého investičního programu za 4 biliony dolarů, který je nyní v Kongresu částečně jako menší infrastrukturní balík, a pak ještě ve skladbě federálního rozpočtu.

Jde o snahu plně využít okénka příležitosti, kdy Republikáni jsou zatlačeni do defenzívy, kolem Bidena funguje mimořádně kvalifikovaný a osvícený ekonomický tým a prezident může nabídnout mimořádnou politickou obratnost na kongresové půdě. Možná, že už si všechno nepamatuje jako dřív, ale rezervoár politických nástrojů, triků a procedur, kterými prosákne bariéry odporu jako lučavka královská, to se mu nejspíš vybavuje i ve snu.

Světové automobilky to uvítaly – tedy, že o budoucnosti je jasno. Teď budou přemýšlet, jak pumpnout veřejné rozpočty o nějaký ten peníz, ale to nemusí být podstatné. Vlády asi napadne, že nová auta nemohou fungovat bez baterek a nabíječek a že jejich smysl by byl postaven na hlavu, kdyby byly krmeny elektřinou z uhlí. Lokální požadavky na vysoký odběr elektřiny asi prolomí i odpor k energetické decentralizaci. Kdybychom se nadále tak zuřivě bránili jako dosud (kvůli milovanému jadernému Otesánkovi, který se však možná nepodaří dotesat), vznikla by tu energetická krize galaktických rozměrů.

Důležité je, že Volkswagen se rozhodl hrát roli leadra elektromobility. Chce také investovat do výroby baterek, která by se mohla odehrávat na našem území a ve spolupráci s ČEZem, který už většinově vlastní lithiové ložisko u Cínovce. To ložisko je největší v Evropě, ale těžba a zpracování představují velký environmentální problém. Možná nás to k něčemu vyučí i v tomto oboru, pokud ložisko nemá být trvale obležené bariérou občanských protestů.

Lithium se však může těžit i jinde, a s násobně větším výnosem. List Financial Times si všímá rozběhu industrie recyklace baterií ( Electric vehicles: recycled batteries and the search for a circular economy ) v reportáži ze startupu Redwood Materials. Má tam zajímavou statistiku. Jedno auto potřebuje 10 tisíckrát víc kobaltu na baterky než jeden chytrý mobil, ale v baterce mobilu je zapotřebí 300 krát větší koncentrace kobaltu než v autě. Takže na jedno auto lze nasbírat kobalt z 300 mobilů z popelnice.

Samotná recyklace lithiových baterií je složitá, zdlouhavá a nákladná věc, zatím. Existuje však český projekt, který se rozebíhá v Horní Suché u Opavy, a tam se mají vyrábět baterky, které jsou recyklovatelné snadno. Jsou to baterky vynálezce Jana Procházky, jejichž poloprovozní výrobu jsem natáček v malém experimentálním provozu v pražských Letňanech. Jeho baterku lze po skončení životnosti během minut snadno rozložit na jednotlivé prvky, oživit a sestavit znovu. (ZDE)

Snad už se tato baterka HE3DA vyrábí i v onom závodě v Horní Suché, jen zatím pomalu. Tohle je nejčerstvější zpravodajství z Opavského deníku:

Předseda představenstva společnosti HE3DA Václav Binar: Pozitivní změna je, že už vyrábíme baterie. Náběh je postupný. Chci, aby všechno šlo co nejrychleji, ale to úskalí převodu technologie do průmyslové výroby nejde ze dne na den. Vyrábíme, ale je před námi ještě hodně práce.

Hlavní akcionář projektu Radek Prus: Úskalí převedení primárního vynálezu na masovou výrobu je zdlouhavé. Zdoláváme několik oborů. Musíme zdolat problematiku nanotechnologií, to už jsme zvládli. Míříme nyní ke stovkám kilo denně, a až bude všechno, jak má, tak budeme dělat dva tisíce tun ročně. Řešíme i vývoj konstrukčních strojů, které kompletují baterie. Všechny takové stroje jsme si navrhovali sami. Přímo v kompletaci máme sto strojů a sto počítačů, které musíme uřídit. Dalším oborem je formátování a nabíjení baterie, který musíme dovyvinout. To, co jsme zatím zvládli od otevření továrny, je neskutečné. Když jsem v roce 2013 vstoupil do projektu, byla baterka velká jak mince. Nyní řešíme výrobu baterie pro kamionovou dopravu. (ZDE)

Česká odezva na potenciál revoluční změny v energetice a dopravě, který reprezentují Green Deal for Europe a elektromobilita, je zatím smíšená. Zelenou politiku Bruselu označujeme za nesmysl (asi chceme klima ještě na poslední chvíli přemluvit) a k elektromobilitě přistupujeme jako chytrá horákyně napůl oblečení (ČEZ s vládní podporou se uchází o výrobu baterek z českého lithia pro Volkswagen) a napůl nazí (Babiš: Naše auta si nenecháme vzít!).

Argumentuje se zejména náklady zelené politiky, která se označuje za návod ke zchudnutí. Tady bych rád připomněl zajímavý politický koncept, který nabízí místo zchudnutí spíše nižší míru nerovnosti, tedy chudší se budou mít o něco líp a bohatí o něco hůř. Má to podobné parametry jako progresívní zdanění. Jde o koncept klimatické dividendy. Uhlík se prudce zdraží a výnos této politiky se pak rozdělí všem. Kdo spotřebovává méně, vydělá, kdo spotřebovává více, prodělá ( James K Boyce: The Case for Carbon Dividends. Wiley 2019).

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele