Prohrát obrannou válku je tragédie, prohrát útočnou válku je dárek lidstvu. Je dobře, že se nevyplatí zapomínat na základní závazky mezinárodního společenství, obsažené i v prvním a jediném závazném článku ustavující smlouvy NATO, že „smluvní strany se zavazují, jak jen uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, do nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky“. I Česko zapomnělo, proč v NATO je, a končí proto mezi poraženými.

Války nemaj bejt. Přemítání nad tím, proč v Afghánistánu Američané se svými spojenci tak drtivě prohráli, pomíjí fakt, že tam neměli co dělat. Ano, 11. září 2001 al-Kaída podnikla neuvěřitelný teroristický čin čtyřmi uneseným i civilními letadly na New York, dokonce také na Pentagon, a to čtvrté se zřítilo po statečném souboji cestujících s teroristy v Pensylvánii. Ano, výcvikové tábory al- Kájdy, kterou vytvořil, byly umístěny v hornatém afghánském vnitrozemí, v oblastech, které byly předtím i potom mimo jakoukoliv kontrolu. Útočníci al-Káidy však pocházeli ze Saúdské Arábie. Příbuzní bin Ládina (saúdští naftaři z přátelského okruhu tehdejšího prezidenta George W. Bushe) byli po útoku na dvojčata urychleně evakuováni z USA. Bylo to snad jediné letadlo, které se zvedlo, když byla veškerá letecká doprava na území Spojených států zablokována.

Připomeňme také, že pozdější teroristé byli předtím „bojovníky za svobodu“ proti sovětské invazi, mudžahedíni, kteří byli částečně verbováni, vycvičeni a financováni americkou CIA, pákistánskou ISI a za saúdské a další naftové peníze. Ve skutečnosti měli ten „boj za svobodu“ vyprovokovat, jak se později ukázalo, protože americká podpora vznikla už roku 1979, v době, kdy se kábulský režim zmítal v občanské válce a opakovaně žádal Moskvu o pomoc.

Tady je nutná historická odbočka. Chudý Afghánistán dlouho patřil mezi nezúčastněné země, nepatřící k žádnému z bloků, i když se tvrdívalo, že Hnutí nezúčastněných je pod sovětským vlivem. Roku 1973 byl svržen afghánský král Záhir předsedou vlády (a bratrancem) Daúdem. Konstituční monarchie se změnila na republiku, ale parlament vystřídala (spíše kmenová) rada Loja džirga. Důležitou roli v převratu hráli vojenští velitelé, kteří studovali v Moskvě. Daúd usiloval o kombinaci socialismu a islámu. Zrušil dědičné dluhy, znárodnil banky, ale hledal podporu i u proamerických režimů („zapaloval si americké cigarety sovětskými sirkami“).

Komunisté byli rozdělení na liberálnější frakci Parčam (elitní, s íránskou kulturou farsí, kam patřili vojenští velitelé a Babrak Karmal) a radikálnější Chalk (vyděděnecká, s venkovskou paštunskou kulturou, kam patřil Háfizuláh Amín). Piklil každý proti každému, ale Daúd nakonec padl (byl zavražděn) a k moci se dostala frakce Chalk vedená Amínem. Babrak Karmal uprchl před čistkami mezi parčamisty nejprve do Sovětského svazu a pak do Československa.

V zemi vznikla občanská válka, kterou Alí víceméně rozdmýchával svou mocenskou arogancí – kdo není s námi, je proti nám – bomby na něj. Jako bychom to už někde viděli. Byla to dobrá metoda, jak vyrobit z většiny obyvatelstva nepřátele. Američanům nedalo moc práce ten odpor trochu popíchnout. Sovětská invaze z roku 1979 přišla na poslední chvíli, proto tam tanky valily na Štědrý den (Afgháncům to datum naštěstí nic neříká), ale neměla zachraňovat šíleného Alího, který se dostal k moci převratem radikálů. Toho sovětská invaze smetla taky. Přivezli sebou Babraka Karmala, aby ho vystřídal.

Měl jsem možnost, jako reportér Mladé fronty, potom s Karmalem v Kábulu mluvit. Tvrdil, že těch kábulských volání o pomoc bylo 17, ale Sověti je tvrdošíjně odmítali. Rozhodli se prý až na základě rizika, že cílem amerických operací je starý plán roztrhnout Afghánistán na íránskou (farsí) a pákistánskou (Paštunistán) část, a zejména ta druhá by byla skvělou základnou na hranicích sovětských republik.

Už jsem na těchto stránkách popisoval, jak jsem se jako novinář dostal do nepříjemné situace, když jsem byl někdy roku 1982 zadržen na vojenské základně v Kandaháru, kam jsem se nečekaně dostal díky dobrodružné povaze mého průvodce. Pak se však na základně vystřídaly služby a ta nastupující mě omylem převzala jako novináře, kterému naopak může říci všechno. Zpravodajský důstojník mi popsal neuvěřitelnou změť bezpečnostní situace, kdy někdo jsou nepřátelé vždy a někdo jen někdy, a na druhé straně je to taky tak. Afghánští republikánští vlastenci občas spolupracovali s roajalisty, ale neměli rádi Sověty ani islamistické síly podporované z Pákistánu. To je Afghánistán.

Z vrtulníku jsem viděl úzké zelené proužky údolí obklopené nehostinnou skalnatou krajinou. Vlast je tam, kam lze dojít a co lze ochránit místní hlídkou, a taky, kde je voda. Jeden z guvernérů, původním povoláním hydrolog, mi smutně ukazoval krásně tvarovanou pánevní krajinu severně od Kábulu, kde by se dala vybudovat přehrada na zadržení vody z jarního tání. Vydržela by tam celý rok, kdyby toto místo nebylo obsazeno vojenským letištěm.

Možná, že i toho roku 1979 by si to Afghánci vyřešili sami, kdyby to nebyla příležitost pro „proxy war“, tedy válku v něčím zájmu, která se nechá vybojovat jiným. Kábul na jaře 1980 měl na náměstích a křižovatkách sovětské tanky, ale městem se stále dalo volně procházet a fotit třeba rozesmáté dívky vracející se z francouzského lycea. Ale pak už to šlo rychle z kopce, až jsme se dostali tam, kde jsme dnes. My to bereme jako prohru, ale objektivně se vytváří příležitost, aby Afghánistán znovu spravovali Afghánci. Třeba se i oni ze své minulosti poučili.

Jejich svět je jiný, jsou odolnější než my, a taky pružnější ve spojenectvích a dohodách, protože svoboda je lepší, když člověk přežil. Jsou možná krutí, ale to se tam posuzuje jinak. Já poznával hlavně ty dobré, pohostinné, tvrdě pracující, nesmírně vynalézavé a hluboce zakořeněné ve svém bezprostředním okolí. Je tam sedm národů, užívají dva hlavní jazyky, existuje propast mezi venkovem a městem, a pochopitelně i uvnitř. Islám to může sjednocovat, nebo štěpit. Ale je to jejich svět. Naše představy o štěstí jsou jim k ničemu, i kdyby na ně měli. Zvlášť, když je to štěstí šířeno bombardéry. Jestli vůbec někdo na jejich štěstí myslel.

Uznávaný světový analytik (a neochvějný americký vlastenec) George Friedman z Geopolitical futures vyvozuje z prohrané afghánské války následující poučení pro Spojené státy:

„Islámský extrémismus představoval pro Ameriku morální výzvu, ale předtím to byl užitečný spojenec proti Sovětům. Když Sověti vpadli do Afghánistánu, Spojené státy podporovaly a oceňovaly jejich odpor. Američané přitom měli za to, že nepřátelé Sovětů v Afghánistánu mají blíže ke Spojeným státům. Každý tak posloužil zájmu toho druhého a Sověti odešli poraženi. Pak však přišlo 11. září, kterým extrémisté vyhlásili Spojeným státům válku. (…) Stejně jako ve Vietnamu, USA do toho byly zataženy téměř nevědomě. Bylo třeba zničit al-Káidu, tu se však podařilo jen zranit, nikoliv zabít, a tak vznikla nutnost zůstat. Proto bylo nezbytné vést určitou míru útočné války, než začalo být zřejmé, že je třeba vytvořit nový režim, který sdílí demokratické hodnoty. Jinými slovy, další společnost z minulých dob má být transformována, ale bez devastace z druhé světové války /odvolávka na Japonsko/. Střetávala se strategie a morálka. Ze strategického pohledu, sebevětší síla může kontrolovat jen část země, ale nikoliv rozlehlý Afghánistán. Z morálního hlediska, Afghánci mají svůj politický řád, který si necení demokracie nijak víc než předtím marxismu.“ (ZDE)

Americký časopis Forbes vyčísluje náklady afghánské války na 300 milionů dolarů – ale jen na jediný den, a to trvala dvacet let. Celkem Spojené státy utratily v Afghánistánu přes 2 biliony dolarů. Jen přímá pomoc na vyzbrojení afghánské armády měla činit 85 miliard dolarů – obrovskou částku, ale drobek ve srovnání s celkovým účtem. Ta armáda měla mít 300 tisíc vojáků, ale podle odhadů jich reálně nebylo víc než pětina. Přímé náklady vedení války měly činit 800 miliard dolarů. Jen na mzdách dostávali vojáci v Afghánistánu ročně 750 milionů dolarů, píše list s odvoláním na studii Costs of War z University Brown ve státě Rhode Island.

Co jsou dva biliony dolarů? Je to víc, než vlastní Jeff Bezos, Elon Musk, Bill Gates a třicítka nejbohatších amerických miliardářů dohromady, vyčísluje Forbes. (ZDE)

Podrobnější výčet nákladů podle zmíněné studie uvádí, že během posledních dvaceti let ministerstvo obrany USA dostalo na zahraniční operace celkem 933 miliard dolarů. Diplomacie vyšla levně, ministerstvo zahraničí využilo na činnost ve spojitosti s válkou jen 59 miliard dolarů. Další přírůstky k základnímu rozpočtu obrany v souvislosti s vedení války činily 443 miliard dolarů. Peníze byly půjčené, zúročení státního dluhu jen na válku činilo 530 miliard dolarů. Z války se vraceli veteráni pochroumaní na těle i na duši, na to se vydalo 296 miliard dolarů. Když to sečteme, dává to částku 2 261 miliard dolarů.

Autoři zmíněného projektu Brown University sečetli i oficiální čísla o obětech války (všichni mrtví v přímé souvislosti s válkou v Afghánistánu a Pákistánu; pákistánská část války se vedla na kmenových územích na západě země). Amerických vojáků bylo zabito 2 442, víc bylo mrtvých válečných kontraktorů – 3 846. Ještě víc obětí vykázaly místní armády a policie, v Afghánistánu skoro 70 tisíc, v Pákistánu k 10 tisícům. Spojenci zaplatili válku životy 1 144 vojáků (včetně těch 14 českých).

Velké ztráty byly vykazovány i mezi civilním obyvatelstvem, údajně 47 245 v Afghánistánu a 24 099 v Pákistánu, jen podle oficiálních statistik. Bojujících nepřátel bylo zabito 51 191 v Afghánistánu a 33 000 v Pákistánu. Život ztratily i stovky humanitních pracovníků – 444 v Afghánistánu a 105 v Pákistánu. Jsou tam i nějaké drobnější položky, ale zaokrouhlený souhrn činí až 174 tisíc mrtvých v Afghánistánu a 67 tisíc mrtvých v Pákistánu. Dohromady skoro čtvrt milionu obětí této drahé války. (ZDE)

Americký prezident Joe Biden obhajoval stažení sil Spojených států argumentem, že nechtěl posílat další generace amerických dcer a synů bojovat s Afghánci, když samotná afgánská armáda nebyla ochotna bojovat.

Jak se ukázalo v posledních dnech, hodně Afghánců ochotno bojovat bylo, ale na druhé straně.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele