Zdravotní stav jehličnatých lesů v České republice je výrazně nejhorší v celé Evropě, konstatovala už v dubnu studie ICP Forest pro Evropskou hospodářskou komisi OSN, takže nás nemusí překvapovat navazující zprávy o bleskovém rozpadu, způsobeném kombinací sucha a kůrovce. Odhad, že rozvrat většiny smrkových porostů u nás proběhne do čtyř desetiletí, je děsivý, ale nabízí i určitý časový prostor na nápravu. Balíček komplexních opatření, legislativních i nelegislativních, které je třeba rychle začít dělat, sestavilo ve spolupráci s vědci i praktickými lesníky Hnutí DUHA a předalo jej na Úřadu vlády v Praze. V zásadě jde o to, dát menší slovo zisku a větší přírodě.

Čtěte:
DUHA: CO DĚLAT, ABYCHOM ZACHRÁNILI LESY (ZDE)
DUHA: SHRNUTÍ BALÍČKU OPATŘENÍ (ZDE)

Zdroj našich dnešních obtíží pochází z jiné doby, ale také jiných klimatických podmínek. Zatímco letošní nástup léta probíhá pět až sedm stupňů celsia nad dlouhodobým průměrem, v době, která byla pro smrk příznivá, vládla „malá doba ledová“. Když císařovna Marie Terezie v polovině 18. století zaváděla moderní lesnictví v našich zemích, byl smrk, který roste rychle a zpříma, logickou volbou. V chladnějším období se mu dařilo a mohl posloužit mohutné poptávce po konstrukčním materiálu pro rostoucí města i prakticky jediném palivu pro hutě, sklárny a další vznikající průmysl.

Dnes je naopak rozumným krokem smrk co nejrychleji opustit a lesy obnovovat v přirozené druhové skladbě. Studie publikovaná v prestižním časopise Nature Climate Change týmem profesora Hanewinkela již v roce 2012 přesvědčivě ukázala, že Česká republika bude optimálním prostředím pro dub, buk a další listnaté dřeviny. Stane se to již za pár desítek let, stejně jako v dalších zemích střední Evropy. Zato smrk zde bude hynout dříve než ve svém mýtním věku a s jeho pěstováním budou spojeny ekonomické ztráty.

Ostatně na totéž upozorňovala již v roce 1995 studie kolektivu doc. Antonína Bučka z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity a návazně další vědecké práce. V roce 2006 se o tom shodlo více než 200 českých vědců ve Stanovisku vědeckých a odborných pracovníků k ochraně českých lesů a vyzvalo vládní činitele k bezodkladným krokům.

Kdo chce smutnou pravdu jednou větou, má ji mít: „Výsadba zejména smrků a borovic do prostředí, kde by v přírodě jinak nerostly, je spolu s holosečným způsobem hospodaření hlavní příčinou špatného zdravotního stavu a plošného hynutí našich lesů.“

V přírodě by smrky rostly hlavně na horách. Čím níže je vysadíme, tím víc je ohrožuje oteplování. Ale klima nemůže za všechno. To působí i v okolních zemích, kde však jsou na tom se zdravím lesů trochu líp (jinak bychom na tom my nebyli nejhůř). Je tu tedy významný subjektivní faktor.

Na jeho existenci důrazně upozorňuje sada dalších českých extrémů z různých oblastí české ekonomiky. Je hodně disciplín, kde se posouváme na nejvyšší příčky v Evropě či ve světě. Největší exportní závislost, nejvyšší ziskovost pro zahraniční investory, nejnižší minimální mzda a důchody, největší počet exekucí a nejvyšší výnos pro exekutory, nejhorší znečištění vzduchu, nejvíc dětského astmatu a alergií, nejvíc rakoviny konečníku, největší plochy řepky, nejméně dostupné byty, to všechno ukazuje, že prachy tu vládnou železnou rukou. Není těžké vzít české obyvatelstvo pod krkem.

Tohle funguje i v lese:

„Rozpad lesů nesmí být nadále poháněn zadáváním obřích megatendrů – nepružných a obtížně kontrolovatelných zakázek velkým těžařským firmám,“ upozorňují autoři balíčku Hnutí DUHA a požadují výslovnou změnu zákonného zadání pro České lesy.

Ani s tím klimatem se dvakrát nemazlíme. Česko zatím splnilo jen 33 procent z klimatických cílů EU pro rok 2020 a umístilo se tak na 20. místě žebříčku, zjišťuje organizace Climate Action Network (CAN). Hůře je na tom jen 7 členských zemí a vůbec nejhorší je Polsko, na konci skupiny nikoliv jen těch „špatných“ (bad), kde je Německo, Belgie, Dánsko nebo Británie, ale těch vysloveně odporných (ugly). Útěchou budiž, že onu skupinku odporných spolu se Slovinskem vedeme. Evropskou klimatickou špičku představují Švédsko, Portugalsko, Francie nebo Nizozemí. (více ZDE)

Co tedy s tím lesem dělat?

Bude třeba vyrazit do parlamentu a změnit čtyři zákony - lesní zákon, zákon o státním podniku (pro České lesy), zákon o ochraně přírody a krajiny a myslivecký zákon. V mnohých případech je totiž absolutně nezbytné dělat něco, co se dnes vysloveně nesmí.

Příklad: Pro přerod lesů do jejich přírozenější a odolnější podoby je nezbytné, aby stromy vyrůstaly na daném místě už ze semen, tedy aby se co nejvíce využilo přirozené lesní obnovy. To vyžaduje prodloužení lhůty pro povinnost uměle zalesnit a zajistit vytěžený porost. Dnes platí povinnost zalesnit vytěženou plochu do dvou let. To příroda nemůže stihnout.

Avšak doporučení odborné skupiny, která připravila zmíněný balíček, zároveň poznamenává, že není na škodu, když se to místy nechytí: „Prostorově rozrůzněný les bude stabilnější a bude mít mnohem vyšší biodiverzitu. V takových mezerách může nový les vznikat postupně i po desítky let. Pokud se budou na menších plochách střídat mladé a starší porosty, nikdy v případě kalamity nevzniknou tak velké holiny, jaké známe dnes.“

Další pohromou pro les jsou holoseče, protože kolem pařezů hyne i živá lesní půda. Ta je totiž následující dva roky, než zaroste vegetací, obnažena a vystavena přímému slunečnímu svitu a dešti. „Dochází tím k mineralizaci humusu a odplavování živin, k erozi a degradaci půdy. Vlivem vysokých teplot se rozpadají půdní struktury, snižuje se schopnost půdy zadržovat vodu a odumírá velká část půdních organismů. Lesy vypěstované na holinách mnohem snadněji podléhají kalamitám.“

Mrtvé stromy? Pár jich do lesa patří. Jedno z doporučení proto stanovuje povinnost ponechat v obnovovaných porostech na každém hektaru nejméně pět stromů přirozené druhové skladby k dožití a zetlení. Třetina lesních druhů je totiž vázána na staré stromy a tlející dřevo. Větší část starých stromů by měla být ponechána na jednom místě.

Hlavně je však třeba vytvářet les z toho, co do něj patří. Už teď byl sice stanovován „minimální podíl melioračních dřevin“, které bych shrnul výrazem „nesmrk“. Jenže podle stávající vyhlášky mohl smrk nadále dominovat. Třeba na Bruntálsku, kde dochází k jeho plošnému hynutí, by se mohl znovu vysázet až v 75 procentním zastoupení, bědují autoři balíčku. Proto je třeba postupovat opačně a stanovovat limity pro zastoupení nepůvodních a rizikových druhů.

V katastrofě, která nás obklopuje, nesmíme ohrnovat nos ani nad pionýrskými dřevinami (vznešeněji se jim říká přípravné), které se přirozeně uchytí jako první a mohou být někým vnímány jako plevel – bříza, jeřáb, vrba, osika, olše... Oživují půdu, poskytují stín a po čase učiní paseku pohostinnou i pro cílové druhy. Do lesů se také musí vrátit voda, která byla krátkozrace vyváděna struhami a melioracemi.

V lesích by měly být vymezeny plochy, na kterých se hospodařit nebude vůbec a zůstanou jen pod manažmentem moudré přírody. Zato stavy zvěře je třeba omezit, před sto lety jí byla pouhá třetina. V umírajícím smrkovém lese se uživit ani nemůže, proto ji myslivci krmí, jako by tam měli ustájený dobytek. Teprve až se do lesů vrátí listnáče, bude tam znovu pastva. Teprve pak bude dobře lesu, zvěři i lidem. Kšeft to bude menší, ale menší je lepší než žádný.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.