S mimořádným potěšením jsem zaznamenal fakt, že další český ekonom dostal významnou zahraniční cenu za něco, co dává smysl. Mně dosud neznámý Martin Kábrt jako člen sedmičlenné mezinárodní autorské skupiny dostal ekonomickou cenu významné londýnské programové centrály levicové politiky IPPR (Institute for Public Policy Research). Jedná se o nezávislý institut, který se raději představuje jako think-tank pro progresívní politiku. Progresívní znamená v anglo-saském světě levicový. Proto mohla zabodovat práce na téma Decentralizace Británie: „velkým tlakem“ k inkluzívní prosperitě (ZDE).

Inkluzívní znamená začleňování ve smyslu vyrovnávání rozdílů, v daném případě vyrovnávání největších rozdílů mezi regiony v Evropě vůbec. „Velkým tlakem“ je myšlena koordinace úsilí, aby potřebné politiky nezůstaly rozdrobené a jako v minulosti nevyšuměly naprázdno. Ten tlak se musí odehrávat na národní úrovni, kde vzniká rámec možného, a pak ve spolupráci fiskálně i exekutivně samostatnějších regionálních institucí (to je ta decentralizace) a stakeholderů, kteří jsou důležitějšími partnery než ziskem zaslepení akcionáři.

Nemylme se, nejde o nějaký tenký výkřik ze ztemnělého levicového koutku. Ostatně, ve chvíli, kdy se britská konzervativní politika hroutí a v případných mimořádných volbách může vyhrát velice levicově naladěná Labour Party, pohybujeme se ve skutečnosti v té nejnasvícenější části scény. Ale o budoucnosti hlasují i peníze. Předsedkyní poroty ekonomické soutěže IPPR byla Stefanie Flandersová, šéfka Bloomberg Economics. To je agentura ve službách investorů, snažící se zprostředkovat a analyzovat budoucí příležitosti.

Bloomberg vidí budoucnost jinak, než je zobrazována u nás, proto třeba už před lety zřídil dceru BloombergNEF, agenturu pro „finance nové energetiky“, tedy pro investory do technologií a využití energetiky obnovitelných zdrojů. Také zmíněná cena za výzkum podmínek pro větší inkluzívnost britské ekonomiky je nepochybně vedena obavou, že obrovské regionální a sociální nerovnosti, navíc kombinované se šíleným Brexitem, mohou Británii vyřadit ze hry a zničit investice, které tam byly vloženy.

Nejprve o těch nerovnostech. Když se podíváme na stav hospodářství v jednotlivých regionech Spojeného království, s překvapením zjistíme, že mnohé jsou na stejné úrovni jako české kraje, pár jich je na tom dokonce ještě hůř než třeba Ústecký nebo Moravskoslezský. Je tu však mocný region Londýna, který je nejbohatším regionem EU a táhne tak celý britský průměr na zkreslující vyšší úroveň. Británie je proto zemí s nejnižší mírou rovnosti v Evropě. Mocnou dávku inkluzivity zkrátka potřebuje jako prase drbání.

Vidíme to na obrázku, který je v práci označen jako Figure 2.10 a ukazuje HDP evropských regionů v paritě kupní síly na obyvatele v porovnání s průměrem EU v roce 2015. Zatímco většina britských regionů je pod evropským průměrem, Londýn jej skoro šestkrát převyšuje a je na tom třikrát líp než Brusel, Frankfurt či Paříž.

Mimochodem, pozorné oko najde dost podobný jev také u sloupečku ČR a Slovenska, neboť regiony Prahy a Bratislavy jsou takto přepočteným bohatstvím vysoko v první desítce. Je to částečně způsobeno tím, že v těchto hlavních městech s oblibou sídlí nadnárodní firmy s působností i pro další země. Velká koncentrace podnikatelských domicilů ve zmíněných dvou hlavních městech také sází na to, že finanční úřady nezvládnou tolik kontrol na jednom místě. Musíme také započíst vliv přepočtu HDP na paritu kupní síly, to nás statisticky trochu nadhodnocuje. Ve směnném kurzu bychom dopadli hůř, protože za uměle slabou korunu si toho venku koupíme míň. Zato pro cizince jsme dlouhodobě zemí ve výprodeji.

To, že v regionech nejsou peníze a lidi se musejí uskromnit, není pouhý momentální stav – to je proces, který se stále prohlubuje samospádem. Kdo může, ten z bídy uteče, včetně lepších učitelů, chudobu tak zakonzervuje i horší přístup ke vzdělání. Ani banky do takového prostředí nepůjčují, dokonce ani malé peníze. Ty ostatně dají stejně práce jako ty velké a výnos neodpovídá nákladům a riziku.

To poslední je jedním z hlavních důvodů, proč sedmičlenný tým mladých ekonomů pestrého zaměření (specialisté na ekonomii environmentální, mezinárodní, modelování, socioekonomické sítě, poradenství pro vlády nebo behaviorální ekonomii) doporučuje začít decentralizací. Je to podobný přístup, jaký v Česku prosazuje ekonomka Ilona Švihlíková. Liší se v tom, že Švihlíková chce využít obnoveného evropského zájmu o družstva a zaměstnanecké vlastnictví, zatímco britský tým zůstává u existujícího typu firem, ale požaduje větší práva stakeholderů a jejich zastoupení ve správních radách. Ve Spojených státech prosazuje trochu podobný program senátorka Eleanor Warrenová, jedna z favoritek na nominaci Demokratické strany do voleb prezidenta 2020.

Britskou studii jsem přečetl jedním dechem. Počínaje varováním, že prohlubování regionálních rozdílů představuje jednu z hlavních výzev současného kapitalismu, protože ohrožuje společenskou soudržnost, zbavuje kapitalismus legitimity a podporuje extrémní alternativy, které mohou být dlouhodobě destruktivní. Proto volá po modelu, který umožní obnovu růstu i v těch nejopomenutějších regionech, a to na principech myšlenky, že nejlepší rozhodnutí dělají ti, kdo jsou jimi bezprostředně ovlivněni. Decentralizaci přitom chápou v tom nejširším smyslu jako decentralizaci ekonomických aktivit, politické správy, znalostí, financí a kapitálu.

Samozřejmě, že situaci hodně usnadní, když se co nejrychleji dobuduje dopravní síť a k tomu plošné pokrytí rychlým internetem, na který se navíc tlačí sítě 5G. Už to by mohlo pomoci k přenosu většího podílu ekonomické aktivity mimo londýnskou aglomeraci. Výhledy ukazují, že už v příštích letech bude moci až polovina britské ekonomiky probíhat na dálku, Užitečná by byla také státní podpora pro dopravu do práce. Uvolnění pozemků pro bytovou výstavbu, s finanční podporou lokálních úřadů, přiláká nová manželství. Tvorba těchto podmínek lidi zaměstná a zároveň připraví peníze pro investice.

Nemá však smysl spoléhat na nějakého prince v bílém, který se vynoří na obzoru, aby zachraňoval potřebné. Vzdálené investory zajímá jen zisk pro ně, nikoliv prospěch pro oblast, kde ten zisk vzniká. Důležité jsou místní investice, ale pro ty jsou potřebné místní zdroje. Pokud jde o ty veřejné, v současnosti je to bída také proto, že Británie je politicky nejcentralizovanější zemí z celého vyspělého světa, zjišťují autoři. Trochu to vysvětluje tu extrémní hospodářskou převahu Londýna nad zbytkem území. Londýn se navíc nechce dělit. Příspěvky z Londýna do regionů mezi lety 2010 a 2018 klesly na polovinu. Povinnost financovat školství a sociální péči přitom lokálním autoritám zůstala, takže na investice prakticky nic nezbyde.

Vedle fiskální decentralizace studie doporučuje také společné nadregionální investice. Všechno nemusí být jen místní troškařina. Místní rozhodování je efektivnější, ale k tomu je potřeba jak přenos zdrojů, tak pravomocí na nižší správní úroveň. Pomohlo by, kdyby lokální vlády mohly spravovat aspoň 18 procent celkových veřejných výdajů Británie a mohly nastavovat také místní daně a poplatky. Dlouho opomíjené chudší kraje by však měly ještě předtím dostat víc.

Nejúčinnější lokální investice podnítí vznik rozvojových jader v podobě clusterů. Jedná se o spolupracující sdružení podniků, protože s tím bývá obvykle spojeno sdružení výzkumu, odborné přípravy, podpory exportu a marketingu či vytvoření příznivějšího investičního prostředí. Vedlejším produktem je také významná decentralizace znalostí. Před lety se do této praxe pustily rakouské regiony a bylo to slušně rozvinuté třeba ve Štýrském Hradci.

Klíčová je decentralizace finančních služeb. Inovativní podniky mimo Londýn mají problém se získáním úvěru, konstatuje studie. Londýnské instituce, kde dominují jen čtyři největší banky, vidí svůj hlavní úkol ve zvyšování hodnoty pro akcionáře. To je něco jiného než veřejné blaho. Proto dávají přednost velkým úvěrům s vysokou zárukou a nízkou produktivitou, neboť vysoce produktivní firmy založené na využití znalostí považují za riskantní. Soustředění na záruky z realitního trhu zase zvyšuje ceny nemovitostí a odvádí další prostředky mimo produktivní sektor. Ekonom by řekl, že velké banky mají perverzní motivaci.

Napravit to může vznik lokálního, efektivního a na veřejné potřeby zaměřeného finančního sektoru. Základem je síť komunitních bank (community banking), řekněme městských bank nebo bank střediskových obcí. Mají být malé, navázané na konkrétní komunitu a jejich poslání není výlučně vázáno na zisk. Mohou být propojeny s lokálními autoritami, ale zároveň musí zachovávat manažerskou nezávislost.

Malé banky, které dobře znají prostředí, jsou schopny lépe posoudit lokální podnikatelské záměry a nepotřebují tak velké zajištění kolaterálem. To uvolňuje další peníze k produktivnímu využití. Hlavně však mohou lépe posloužit malým a středním podnikům v rychle rostoucích nových oborech, které budují spíše na intelektuálním kapitálu než na hmotných aktivech. Pro větší záměry by se využila spolupráce sítě těchto bank. Tato úvěrová politika zároveň vysílá signál dalším investorům, pokud uspěje. Teď neuspěl nikdo, protože to nikdo nezkusil.

Malé lokální banky by měly výslovně sledovat společenské a enviromentální cíle svého prostředí, tedy aby se obci dařilo a její ekonomika byla udržitelná hospodářsky, sociálně i environmentálně. Nějaká pomoc z veřejných zdrojů by byla užitečná pro urychlení počátečního vývoje, ale nemuselo by to být drahé. Tyto banky by mohly více spoléhat na místní depozita, využití místních úspor. Mohly by mít nižší náklady a vyšší výnosy vzhledem ke strukturálně odlišném způsobu úvěrování. To by jim umožnilo poskytovat vyšší úročení vkladů. Od kampeliček by se odlišovaly soustředěním na úvěry pro podnikání, zatímco kampeličky půjčují hlavně domácnostem.

Větší roli by hrály investice se sociálním dopadem. Sociální návratnost je ta část přínosu, kterou nelze individuálně rozdělit. Tady je nenahraditelná role pro vládu, která musí vytvořit vhodný ekosystém prostřednictvím daňových podnětů, dotací a kapitálové účasti například formou dluhopisů se sociálním dopadem, jak to doporučuje i OECD. Takový dluhopis kompenzuje nižší úročení jasně definovaným společenským cílem. Podle názoru britské Národní rady pro investice se sociálním dopadem by tak bylo možno ročně financovat britské sociální služby za 150 miliard liber z celkových 250 miliard liber.

To už by chtělo zřízení funkce ministra pro sociální investice, doporučuje zmíněná vítězná studie o britské decentralizaci a inkluzívní ekonomice. Užitečný by také byl vznik zvláštního fondu Inclusive Economy Catalyst Fund, který by doplňoval investiční kapitál pro zaostávající regiony a působil na bázi lokálních partnerství. Jedná se také o financování technické podpory, poradenství a dalších služeb pro rozvoj podnikání.

Doporučovaný model opřený o další zúčastněné strany, stakeholdery (stakeholder model), je odlišný od modelu pro akcionáře (shareholder model). Model pro akcionáře je obětí kultury dobývání krátkodobého zisku, a ještě horší je to tam, kde roste podíl zahraničních akcionářů zcela oddělených od rozhodování společnosti. Chtějí rostoucí zisk za každou cenu, a tak se taková společnost zaměří na úspory nákladů na úkor investic.

Model lokálních stakeholderů spojuje více pohledů na správu společnosti. Zapojuje podnikatele i zástupce komunity, a tak mohou investice koordinovat, aby využili lokálních zdrojů, místní pracovní síly, blízkých dodavatelů, a dělat to na bázi místní znalosti, zkušenosti, dostupných zdrojů i dlouhodobých podnětů.

Ostatně, přečtěte si to sami. Snad to rychle někdo přeloží. Je to velice užitečné čtení i pro naše prostředí. Měli bychom uvažovat o tom, co by šlo zavést i u nás, a když ne, co udělat pro to, aby to šlo.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele