Česká vláda má na stole aktualizaci Státní energetické koncepce a ráda by tam zachovala stávající centralizovaný model energetického systému i navýšení podílu jaderné energie. Možná by si však měla rozhodování o pár dní odložit, aby si přečetla čerstvou nezávislou ročenku jaderného průmyslu The World Nuclear Industry Status Report 2014. Potvrzuje neradostné výhledy oboru. V Praze ji představil jeden z jejích autorů Mycle Schneider na kulatém stole, který uspořádala německá nadace Friedrich Ebert Schiftung.

Z údajů, které v ročence najdeme, je zřejmé, že jaderné elektrárny už v podstatě není možné stavět bez státní pomoci. Znamená to zatížit elektřinu obrovskými náklady, které by se daly lépe uplatnit jinde. Starý centralizovaný energetický model přitom dožívá i bez jaderných elektráren.

Francouzská státní energetická společnost EDF už nedokáže pokrýt růst operačních nákladů o 4,5 procenta, který zaznamenala mezi lety 2007 a 2012, a dostala se do ztráty, která roku 2013 činila 1,3 miliardy euro. Potíže mají i další velcí národní výrobci, jak ukazuje vývoj kapitalizace 20 největších světových utilit (tržní hodnota podniku vypočtená z ceny akcií na burze). Od začátku roku 2008 kleslo jejich ocenění o polovinu, což představuje ztrátu neuvěřitelné částky půl bilionu euro. Zejména na ČEZ je velice smutný pohled. V říjnu 2007 měl tržní kapitalizaci 27,3 miliardy euro, ale letos v srpnu už jen 11,8 miliardy euro.

Ztráta tradiční energetiky je o to tíživější, že burzovní index největších světových společností S&P Global 100 během té doby stoupl téměř o 30 procent. To znamená, že kdo má aspoň trochu mozku v hlavě, dá peníze jinam. Ve srovnání s průměrnou investicí totiž mezinárodní investoři do velké energetiky ztratili 62 procent toho, co by mohli mít, kdyby se uvedeným akciím vyhnuli. Investice do ČEZ je dokonce 66 procent pod globálním indexem, čili ztratila dvě třetiny hodnoty ve srovnání s průměrem. To je doklad naprosto neúspěšné strategie.

Investiční náklady do jaderné energetiky prudce rostou, za poslední dekádu stouply z 1000 dolarů na 8000 dolarů na 1kW instalovaného výkonu, tedy osmkrát. U obnovitelných zdrojů je opačný trend - zařízení jsou stále levnější a jeho kapacity rostou, a tak celkové investiční náklady už mírně klesají.

Investice do obnovitelných zdrojů dávno nejsou okrajovým jevem taženým snílky či politicky jištěnými spekulanty (jako v ČR). Největšími investory do obnovitelných zdrojů jsou Spojené státy (48 miliard dolarů) a Čína (45,5 miliardy dolarů), následovány Německem (30 miliard dolarů). Čísla jsou z roku 2011.

Zároveň vidíme jasný pokles počtu jaderných reaktorů ve světě a zejména v EU. Částečně to lze vysvětlit tím, že využití a kapacita nových reaktorů roste, takže výroba elektřiny se příliš nemění. Co však jednoznačně klesá, to je podíl jaderné energetiky na vyrobené elektřině. V době svého vrcholu v roce 1996 dosahoval 17,6 procenta, avšak v roce 2013 už to bylo jen 10,8 procenta. Začíná být zatlačována velkými přírůstky obnovitelných zdrojů.

Z loňského roku je údaj, že Čína spustila větrný park se špičkovou instalovanou kapacitou 16 GW (jako 8 Temelínů). S jadernou energetikou pokračuje také a uvedla do provozu 4,7 GW v pěti elektrárnách. Původní plán počítal s dvojnásobkem a roku 2015 se mělo přidat dalších 28 GW. Avšak ani Čína neunikla obvyklým problémům v podobě zdržení, překročení nákladů a nenaplněných očekávání, píše americký ekonomický žurnál Forbes. Když pak porovnává – po přepočtu větrných poměrů v Číně – přírůstek 6,5 GW reálné větrné energie za jediný rok a 4,3 GW reálné jaderné kapacity za čtyři roky, dospívá k závěru, že větrná energie roste v Číně 6 krát rychleji než jádro.

Ve světě je 388 jaderných reaktorů s průměrným stářím 28,5 roku. Z toho asi polovinu provozují Spojené státy a Rusko. Z hlediska světových zvyklostí nebylo zrušení tendru na dostavbu Temelína nic neobvyklého, v historii už bylo zrušeno 200 objednávek reaktorů v počáteční fázi výstavby. Ale rušily se i pokročilejší stavby. Naposledy to byly dva reaktory na Tchaj-wanu po 10 letech výstavby a další dva v Rusku a Bulharsku. Mochovce se staví 29 let, pokud to vztáhneme k prvnímu záměru o dostavbě 3. a 4. bloku.

Stavba Jaderné elektrárny Kursk byla opuštěna po 27 letech. Názor Rosatomu: Jadernou elektrárnu nelze postavit bez státní podpory (vyjádřili to opatrnějším výrazem o „nezastupitelné roli státu“).

Je však třeba jasně říci, co taková „role“ stojí. Má několik podob. Pokud jaderná elektrárna běží, produkuje dražší elektřinu, což povinně zaplatí ti, kdo ji kupují (třeba formou příplatku typu contract of difference). Pokud by pokračoval současný trend, znamenalo by to, že jaderná energie stojí zhruba třikrát tolik, kolik bychom dali za silovou elektřinu podle energetické burzy. Dnes se na tom podílí i uhlí, avšak kdyby během následujících dvaceti let, než budou dostavěné temelínské bloky uvedeny do provozu, uhlí zcela vypadlo z bilance, budou obnovitelné zdroje levnější než jádro.

Mezitím se zlevní i metody akumulace energie, což pokryje největší slabinu kolísavých obnovitelných zdrojů. Čerstvá zpráva dvou výzkumníků z MIT, doktora Qichao Hu (čteme Čchi-čchao Chu) a Donalda Sadowaye, na které si vsadil finanční podporou i Bill Gates, ohlašuje nové lithiové baterie pro auta. Kapacita vzroste na dvojnásobek a cena klesne o dvacet procent proti stávajícím bateriím. Masová výroba může začít za dva roky.

Bude-li jiná než jaderná energie dostupná a spolehlivá, proč by si někdo kupoval jadernou? Jak velký pak může být trh jaderné energie?

Řekněme však, že některé velké průmyslové jednotky potřebují velké stálé zdroje. Nejen ocelárny, také datová centra, kontinentální telefonní ústředny a podobně. Zkušenost však říká, že i tito spotřebitelé snižují své měrné nároky s příchodem nových generací příslušných zařízení.

A teď si představme, když se jaderná elektrárna zastaví, protože někam zapadl drobeček ze svačiny nebo to syčí někde, kde nemá. Není to havárie. Jen nám vypadne pár GW výkonu. Na jak dlouho? Kdo ví? Máme si proto postavit ještě jednu jaderku, abychom měli zálohu? Tohle je otázka, která by měla být seriózně zodpovězena. S podobným argumentem zatím bylo odmítáno narůstání podílu OZE. S jaderkou to však není jiné, jen bude výpadek víc cítit.

A nakonec si představme, že to bouchne. Nebo nebouchne, ať to máme levnější, ale už se to nedá provozovat. Kdo to odklidí? Za kolik? Kdo to zaplatí? Kolik je peněz ve státním fondu na likvidaci jaderných elektráren? Jsou tam vůbec nějaké? Jak dlouho bychom s tím vystačili?

Zvládneme alespoň uložit vyhořelé jaderné palivo někam pod zem, když jsme se rozhádali s Rusy, kteří zatím byli pro takovou službu k dispozici?

A nakonec – kolik bude stát ochrana jaderné elektrárny v době globální teroristické hrozby? Francie je zneklidněna opakovanými přelety malý dronů nad sedmi jadernými elektrárnami. Nikdo neví, komu ty drony patří. Co tam hledají? Místa, kde by byl útok nejúspěšnější??

Publikováno se souhlasem vydavatele