Inflací už předháníme Rusko, burácí z ekonomických stránek Mladé fronty dnes. Je to pravda. Dokonce to lze doplnit zjištěním, že v Rusku měli letos asi dvě týdenní epizody deflace, tedy poklesu cen. Meziroční míra inflace tam byla sice i v květnu o něco vyšší než u nás, z našich 16 procent nám k dorovnání Ruska ještě procentíčko chybí, ale jak upozorňuje Lukáš Kovanda z Trinity Bank, samotný květnový meziměsíční skok inflace byl v Česku vyšší, a to dokonce řádově. Jim ceny stouply o pouhých 0,12 procentního bodu, zatímco u nás o mocných 1,68 bodu.

To je však bohužel všechno, s čím se dá s Kovandou souhlasit. V dalším textu totiž nabízí pár nápadů, jak z toho ven, za kterými se rýsuje jen hlubší zanoření. Co radí? Zaprvé, škrtat v rozpočtu. Potřebujeme ušetřit stovky miliard korun. Naštěstí ne hned, dává nám na to tři až deset let. Zadruhé, snížit daně. To nám nejspíš ty úspory usnadní. A zatřetí, měli bychom dlouhodobě navýšit sociální podporu 25 procentům nejpotřebnějších. Bída není zlá, když si na ni zvykneme.

Pokud tyto věci dokážeme aspoň slíbit (i s tím dlouhodobým horizontem), prý to uklidní ratingové agentury. Ale proč vlastně potřebujeme, aby byly klidné? Tomu předchází otázka, k čemu potřebujeme ratingové agentury. Inu, abychom měli co nejnižší odstup úrokových sazeb státních dluhopisů od těch, kdo platí nejmíň. Třeba Německo nebo USA.

Ve skutečnosti však můžeme názory ratingových agentur na Českou republiku hodit za hlavu, protože sami hodnotíme české finance jako zcela shnilé (junk), když Česká národní banka nasadila úrokové sazby na úrovni rozvojových zemí a krachujících firem. A to chce staré vedení ČNB v posledních dnech, které má ještě k dispozici, přitvrdit. Než přijde v červenci nový guvernér s obměněným složením bankovní rady, Rusnok prý hodlá zvýšit základní sazba ČNB ze současných 5,75 procenta hodně nad 6 procent. To se pochopitelně promítne i do úročení státního dluhu. Půjde o další desítky miliard, nemluvě o tom, co to udělá s hypotékami nebo podnikovými úvěry.

Ratingové agentury nad tím mohou kroutit hlavou, ale to nám nepomůže. Pro ty, kdo to moc nesledují, připomeňme, že třeba agentura Fitch nám loni v lednu (už po první vlně covidu) potvrdila hodnocení AA-, kam nás řadí už od roku 2018. Česko je tak tři schůdky pod vrcholem, jeden schůdek za Francií, dva schůdky za Rakouskem a tři schůdky za Německem. Standard and Poors nás hodnotí stejně, dokonce už od roku 2017. Moody´s nás přiřadil do podobného šuplete roku 2019, jen ho značí trochu odlišným symbolem Aa3.

Jenže úročení těch zemí, ke kterým, jsme se pracně přiblížili, se odvíjí od nuly. To je sazba, kterou dosud hájí Evropská centrální banka. Uvažuje o růstu sazeb, ale později, během roku, a jen někam k jednomu procentu. Americký Fed už se zvyšováním sazeb začal, ale právě v tomto pásmu. Možná se rozšoupne a za rok došplhá někam na 3 procenta, jak to obvykle dělá.

Problémem je inflace, ale ta je ve zmíněných zemích poloviční jako u nás. Zato naše základní úroková sazba je šestinásobně vyšší než ve Spojených státech a nevyčíslitelně vyšší než v eurozóně (vhodné číslo nenajdeme, nula nenásobí). A tak zatímco se české sazby prudce zvyšují, česká inflace roste ještě rychleji. Vědecky se to dá vysvětlit, podobně, jako se ve středověku vysvětlovalo, že nejlepší léčbou je pouštění žilou. Stačilo se zeptat těch, kdo to přežili. Medicína se mezitím posunula, ale české centrální bankovnictví zřejmě ne. Nějak jim to nehraje. Těžko to vyjádřit jinak, než že Rusnokovo vedení ČNB prostě zkrachovalo.

Tohle konstatování nám však z krize nepomůže, stejně jako nám nepomůže neméně šílený Kovandův nápad, abychom veřejné finance léčili kombinací rozpočtových škrtů, snížení daní a trvalého zvýšení sociálních výdajů.

Příčiny inflace a krize přitom známe. Za něco může covid, který zpřetrhal dodavatelské vazby. Tyto vazby nelze slepit rozpočtovými škrty, snižováním daní nebo zvyšováním úrokových sazeb. Vedle toho ceny zvedla zadržená poptávka poté, co se znovu dalo normálně nakupovat a cestovat. Jenže zrovna auta, na kterých naše ekonomika stojí, nejdou. Automobilový trh spadl v celé Evropě o 30 procent. To není finanční, ale strukturální problém. Musíme se zamyslet nejen nad tím, co platíme, ale taky, co v Česku vyrábíme.

Tu největší ránu přinesla válka. Válka naprosto zbytečná. Těžko se zbavit dojmu, že jde o způsob, jak vytlačit konkurenci ruského zemního plynu, protože napětí rostlo souběžně s dokončováním plynovodu North Stream II. A tak nám do státního rozpočtu sáhne také mocné zvyšování kapitoly ministerstva obrany, protože potřebujeme útočné zbraně, jako jsou nejtěžší tanky a nejdražší vrtulníky a stíhačky.

Nabízené tanky Abrams jsou bezva, ale nesmí nikam jezdit, protože jsou tak těžké, že se pod nimi mosty zhroutí a silnice rozvalí. Když je zpevníme, usnadníme to těm, kdo se k nám v tancích vypraví a má jich víc než my. Také stíhačky budou jistě ozdobou leteckých dnů, ale naplno budou muset lítat jinde, když se doma v té rychlosti prakticky nevejdou do našich hranic. Více než stamiliardy na zbrojení by nám pomohla snaha o ukončení vzájemného zabíjení bratří na Ukrajině namísto dosavadního rozdmychávání konfliktu. Když se podíváme, jak to dopadlo v Afghánistánu, Iráku nebo Sýrii či Libyi, je jasné, že války nevyhrává nikdo.

Ale bavme se o tom, jak z hospodářské krize. Jedním ze zdrojů inflace je raketový růst cen energetiky. Dá se připsat nedostatku energetických surovin, když jsme nejprve rozhodli o omezení dovozu ruské ropy a plynu, a teprve pak začali přemýšlet, jestli nám to náhodou neublíží víc než Rusku, které na těch vysokých cenách královsky vydělává. Jenže v Česku přišly vysoké ceny energie ještě před nedostatkem surovin. Česká elektřina je vyráběna za necelou korunu za kilowatthodinu, ale to je jen položka vnitřního účetnictví ČEZu, na trh jde za dvacetinásobně vyšší cenu přes energetickou burzu v Lipsku.

Polostátní firmě se s takovými cenami pochopitelně daří, proto si může dovolit vyplatit úzké skupině vedoucích pracovníků celkem 135 milionů korun. Prý je to proto, aby si udržela špičkovou úroveň svého vedení. Porovnání tohoto argumentu s národohospodářským efektem, kdy drahá energie může české domácnosti i ekonomiku zničit, teď ponechme stranou. Všimněme si role daní. Jejich snižování není sebevražedné jen kvůli dopadům na státní rozpočet, ale taky rozvrací morálku těch nahoře. Povzbuzuje k orgiím hrabivosti bez ohledu na důsledky a smysl toho, co děláme.

Šílené odměny nejvyšším šéfům jsou teď standardem západního světa, ale ještě v 60. nebo 70. letech nebyly možné. Řešilo to jednoduché opatření, vysoce progresívní zdanění příjmů. Odměny nad určitou hranici byly zdaněny tak drsně, že podnik by ty peníze vlastně odevzdával státu. To nemohl ani sebehrabivější CEO po společnosti požadovat, protože pak by ho museli vyhodit kvůli nedostatku soudnosti.

Až v 80. letech, kdy se prosadilo pravicové neoliberální náboženství, podle kterého daně smí jen klesat a regulace jen mizet, takhle bariéra padla a vládu nad světem začala přebírat stále menší skupinka superbohatých. Z toho jen zřejmé, že hájení nízkých daní a odmítání progresívního zdanění je past, která je namířena proti nejširšímu okruhu občanů, proti jejich prosperitě i svobodám. Společnost se obere, obrovské zisky se přetaví ve zdroj moci, a ti nejpostiženější se pak udržují nad hladinu nákladným sociálním záplatováním z veřejných peněz. Progresívní zdanění je proto vlajkovou lodí levice.

Rozpad globalizovaného světa a situace, kdy většina obyvatelstva začíná být hospodářsky ohrožena, je krachem těchto pravicových politik. Říkalo se o nich, že „není jiná alternativa“, ale je, jak ukazují třeba parlamentní volby ve Francii. Levicově-enviromentální spojenectví NUPES, které se tam vynořilo, volby možná nevyhraje, ale oživuje levici v nové, současnosti bližší podobě. Ani Česko se nevyhrabe z krize bez něčeho takového.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele