Index vnímané korupce TI z roku 2014 potvrdil dobrou pověst severu Evropy a bídnou pověst jihu. Avšak zatímco naši sousedi, Německo a Rakousko, patří do druhé čtvrtiny evropské tabulky dlouhodobě vedené Dánskem, Finskem, Švédskem a Norskem, naše vlast patří spolu s bratry Slováky do samého závěru s jen nepatrným odstupem od Bulharska, Řecka, Itálie a Rumunska.

Není to samozřejmě Písmo svaté, jen obraz země v očích cizinců, kteří dají známku i těm, o kom toho mnoho neví. Lze to vyčíst z konce světové tabulky, kde je pevně zakotvena Severní Korea, přestože jezdit se tam nedá a moc obchodů nevede. Ale lze si představit, co se tak může odehrávat v podmínkách absolutní moci. Kolují také zkazky o tom, jak severokorejské ambasády nasazují krk pro své vůdce a opatřují devizy pašováním cigaret, alkoholu a bůhvíčeho ještě. Ale ani u nás nejsou všechna cigára a veškerý chlast v pořádku a asi by to nebylo možné, kdyby zlosyni, kteří se tomuto oboru věnují, na správném místě ve správnou chvíli nepustili chlup. Tomu odpovídá i postavení na poptávkové straně neřesti (včetně drog a hazardu), kde jsme podle agentury Bloomberg na prvním místě světových tabulek.

Detailnější pohled na českou korupční scénu nabízí jiný produkt TI, který se nazývá Globální korupční barometr. Máme k dispozici loňský, který vznikl dotazováním úctyhodného počtu 114 tisíc osob ve 107 zemích. Všímá si citlivosti jednotlivých institucí na korupci, například politických stran. Tam jsme se ocitli s hodnotou 4,1 bodu z 5,0 dokonce v dolní pětině, jako třeba Kolumbie nebo Bosna. Ale podobně na tom je taky Japonsko nebo Indonésie. Samotní poslanci mají o fous lepší hodnocení (3,8), ale jsou daleko od nevládek (2,5), které jsou z českých institucí hodnoceny nejlépe. Pokud nepočítáme církev (2,4), ale tam jsme na pochybách, když uvážím, jak obtížně se probíjely – s porušením všech ústavních a parlamentních zvyklostí – k výpalnému přesahujícímu 100 miliard korun. Nedovedu si představit, že by se toho ujal někdo bez motivace.

V těchto dnech byla vydána také zpráva OECD s atraktivním názvem Foreign Bribery Report. Všímá si naplňování Konvence 0ECD o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních obchodních transakcích z roku 1999. Zpráva obsahuje rozbor 427 případů, které se podařilo za dobu platnosti uvedené konvence uzavřít. Je to tedy spíš žebříček blbých než žebříček úplatných, protože registruje jen ty, kteří se nechali chytit a dělali to tak neobratně, že z toho nedokázali vyklouznout.

Ale řekněme, že orgány, které se na korupci zaměřují, se během let taky něco naučily. Berme tedy uvedená zjištění jako informaci, ze které lze vyčíst i míru závažnosti určitých typů korupce a zaznamenané trendy. Jeden z nich zaznamenal i The Economist, který mi v ranním bulletinu (nová služba) napsal ve shrnující zprávě, že také společnosti se během let poučily, že maštění dlaně se nevyplácí. Když k úplatkům přičteme narůstající pokuty, je už to vidět i na výsledovce, nejen na ztrátě reputace.

OECD zjistilo, že dvě třetiny úplatků zahraničních veřejných činitelů se týkaly čtyř sektorů – těžařského (19 %), stavebnictví (15 %), dopravy a skladování (15 %) a informačních a sdělovacích oborů (10 %). Nad tím se asi v Česku nikdo nepozastaví. Neustále tady krouží zájemci o těžbu zlata, uranu, břidlicového plynu či grafitu, máme nejdražší dálnice na světě (nebo skoro), placatá logistická centra nejlépe rostou na rovinaté černozemi a o Opencard či IZIP se může vyučovat.

Zhruba polovina úplatků pocházela z bohatých a velmi bohatých zemí. Ve třech ze čtyřech případů se použil prostředník. Nejčastěji byl úplatek poskytnut nebo nabídnut pracovníkovi státního podniku (27 %); následovánoúplatky celníkům (11 %), zdravotníkům (7 %) a ministerstvům obrany (6 %). Nejčastěji šlo o získání veřejných zakázek (57 %) a proclení (12 %). Z toho všeho je zřejmé, že jdeme s hlavním proudem.

Klíčová zpráva pro ty, kdo by se neradi předali: průměrná hodnota úplatku dosahuje 10,9 % kontraktu a 34,5 % zisku.

Publikováno se souhlasem vydavatele