Novela zákona o potravinách vyvolala ve sněmovně ohnivou debatu o soběstačnosti, trhu a podřízenosti zahraničním zájmům. Když se schvalovala poprvé, podařilo se do ní vtělit doplňující návrh SPD o kvótách na české potraviny v obchodních řetězcích. Překvapivě to prošlo i třetím čtením, ale pak to narazilo na naši nejsebevědomější ústavní instituci, Senát, který kvóty odmítnul. To sebevědomí Senátu je logické, musí se naparovat, aby nevznikl dojem, že je prázdný a zbytečný. Musí ohromovat a děsit, aby zapadlo, že ve volbách pro ně hlasovali hlavně vlastní příbuzní (volební účast je bezpečně pod 20 procent). Překvapilo však, že když se zákon vrátil do sněmovny, couvnul i premiér Andrej Babiš a řekl, že žádné kvóty na české potraviny nechce. Za něj se ukázněně zařadil ministr zemědělství Miroslav Toman a bylo vymalováno.

To neznamená, že máme téma z krku, tedy téma nízké dostupnosti českých potravin a nedostatečné soběstačnosti českého zemědělství. V médiích odvedl největší osvětovou práci europoslanec za SPD Ivan David. Na stránkách Nové republiky a VV se soustředil zejména na to, že nelze mluvit o nějaké tržní soutěži, když se česká potravina do řetězce nedostane a spotřebitel ji nevidí:

„Vtip je v tom, že jakmile nějaký hráč dosáhne na trhu dominantního postavení, „volnost trhu“ končí, protože to je on, kdo začne určovat pravidla. Tím hráčem jsou především zahraniční obchodní řetězce, které mají na českém trhu podíl skoro 80 procent.“

„Argumentace, že se v České republice nevyprodukuje dost potravin je nesmyslná. Zemědělci mohou produkovat jen to, co prodají. Kdyby mohli prodat, produkovali by mnohem víc. Potraviny jsme kdysi z České republiky vyváželi, nyní dovážíme více než 40 procent a venkov pomalu odumírá.“ (viz zde)

Obhájci oligopolního ovládnutí českého trhu zahraničními řetězci se pokoušeli tvrdit, že zvýšení podílu českého zboží by vedlo k zdražování. Jak na to přišli, je záhada, protože řetězce nakupují české produkty často i násobně levněji než zahraniční. Vlastně tím tu omezenou českou výrobu, kterou uvádějí na trh, ještě dusí, protože u českého vepřového masa a spousty dalších dodávek nezaplatí ani výrobní cenu.

Ve sněmovně to vysvětlila hned v úvodu jednání poslankyně SPD Monika Jarošová: „Stavy prasat klesly na 1,5 milionu, soběstačnost u vepřového na 35 %. A poslední chovy prasat bojují o přežití. A proč? Výkupní ceny prasat klesly k hranici 30 Kč za kilo. A to i před třiceti lety byla cena vyšší. A přitom průměrné výrobní náklady na kilo vepřového jsou zhruba 45 Kč. Samozřejmě se to liší podle typu a velikosti podniku. Ale jedno je jisté, všichni výrobci prasat prodělávají. A víte, co je na tom nejhorší? Naše české maso se nedostane vůbec k českým zákazníkům. Trh ovládají zahraniční řetězce, a ty ani za tyto podnákladové ceny maso od českých výrobců nevykupují. Přece si nebudou ničit svůj trh, svoje zemědělství, svůj venkov.

Však ty řetězce jsou jejich, že ano. Situace je však nyní pro naše chovatele vepřového o hodně horší, neboť jsou zavřeny jídelny, hotely a restaurace, a české maso se zde prostě neprodá vůbec. Takže naše živá prasata vyvážíme stovky kilometrů do Polska, Rumunska a Maďarska. Kde je tolik proklamovaný welfare zvířat? Kde je uhlíková stopa? Kde je ekonomika? Producenti prasat jsou ve ztrátě. Neplatí daně. Platí málo zaměstnancům. Ti odcházejí do montoven a vesnice se vylidňují. Zemědělství nám skomírá. A tito producenti vepřového jistě ocení váš signál, pane ministře. Zrovna tak i brambory, které čeští pěstitelé nedokážou dostat na trh, protože se k nám dovážejí za dumpingové ceny brambory ze zahraničí.“ (viz zde)

Situace je skutečně tragická a nevyřeší to nějaké náhrady a odškodnění za pandemii, protože jde o systémový problém. České zemědělství je výmluvným indikátorem podřízenosti cizím zájmům. Proto se tak často politici naparují obhajobou suverenity a blouzněním o západní orientaci. Suverenita je schopnost prosazovat vlastní zájem, nikoliv podbízení u dna, že by neprolezla žiletka. A o orientaci mohu mluvit jen tam, kde mám v rukou řídítka, nikoliv tam, kde mě vlečou s ohlávkou na krku. 

Bohužel, ve sněmovně je jedno, co kdo řekne, tam se na argumentaci nehledí. Prezident T. G. Masaryk kdysi říkal, že „demokracie je diskuse“, ale nemyslel tím diskusi hluchých. Potom, co padly výše uvedené argumenty, že spotřebitel si moc vybírat nemůže, protože na drtivé většině trhu nedostane plnou nabídku, zazní odpověď, že v neoliberálním kapitalismu (jak učí modrý VUML) je trh svatý a trhá dobře. Výkladu se ujal poslanec ODS Jan Skopeček, kterého tam od toho mají:

„Můžeme si vybírat, co chceme dneska v supermarketech, i na internetu si může jakýkoliv občan České republiky vybrat, jestli svůj košík bude mít naplněn ze sta procent českými produkty, nebo nikoliv. Tak mu nechme tu svobodu volby, neberme mu ji. Nechme mu vybírat, co on potřebuje. Je to jeho volba. Jsou to jeho peníze a své peníze může každý utrácet za jakékoliv zboží, který si rozmyslí on sám, ne které mu bude vnucovat SPD.“

Dokázal bych ho poslouchat od rána do večera. Připomíná přesvědčení, které se valívalo z jednoho paláce na nábřeží v Praze, o kterém se mezi zasvěcenými hovořilo jako o „pohádkářích“. Na ÚV KSČ (pro ty mladší) dobro vždycky zvítězilo, ať už to bylo v životě jakkoliv. Když se však vrátíme do reality, o skutečné volbě občana bohužel nerozhodují jeho omezené peníze, ale obrovské peníze zahraničních společností na reklamu a ovládnutí trhu.  A třeba teď, když je covidová bída, tyto řetězce mohou v Česku na náš úkor rozšiřovat svůj ochabující domácí trh a dovézt potraviny, které v jejich domovských státech nemohou najít cestu do zavřených restaurací.

Návrh kvót má spoustu slabin, jak už to s hurá národoveckými nápady bývá, ale otevřel závažné téma a přinutil poslance, aby ukázali, kde kdo stojí. Někteří poukazovali na to, že věci lze snáze řešit za použití stávajících předpisů, například zákona o velké tržní síle. Ten však myslí hlavně na cenové problémy nebo neúměrné požadavky řetězců na dodavatele. Neřeší problém skryté diskriminace nebo neochoty k aktivnějšímu vztahu k našim výrobcům.

Možná by pomohlo, kdybychom rozlišili několik rovin problému, které se vzájemně překrývají. Ono zahraniční versus české nevystihuje plně, o co tu jde. Blíže podstatě věci je protiklad průmyslová velkovýroba potravin kdekoliv versus čerstvější a zdravější potraviny zblízka. Řetězce potřebují spolehlivé velké dodávky v jedné velikosti, barvě, kvalitě, zkrátka jako když to padá ve fabrice z pásu. Je taky důležitější, jak to vypadá, než jestli je to k jídlu. Menší výrobci tohle nabídnout nemohou, ale jejich produkty jsou zralé, svěží, se zcela jinou chutí, a pokud jsou z ekologického zemědělství, taky se zcela jiným vlivem na zdraví člověka i krajiny. Aby se však mohly prosadit, potřebují vlastní členitější distribuci, která tyto vlastnosti respektuje.

Z tohoto pohledu je mnohem významnější požadavek komunistů, aby česká vláda rozvinula plnohodnotnou státní rozvojovou banku, která by mohla financovat strategicky významné projekty. Pokud k takovým strategickým úkolům počítáme i potravinovou soběstačnost a hospodářské oživení regionů, byl by to zdroj, jak financovat něco, na co (zahraniční) banky nepůjčí.

V Česku už existuje distribuční síť, která dává přednost domácí produkci. Je to síť COOP. Někde – třeba na Orlicku – se jí daří, jinde méně. Většinou doplácí na to, že má obsluhovat jen malé vylidněné vesnice s pár zbylými babičkami, které nemají jinou možnost. Ostatní si nakoupí tam, kde pracují, a ve vesnicích práce není. Je to tedy propletenec problémů, kdy tam, kde není dost pracovních příležitostí, není prostor ani pro služby. Otázka dostupnosti českých potravin je tak úzce propojena s neméně naléhavou otázkou, zda si může republika dovolit nechat venkov umřít. A zda je tu politická síla, která je to ochotna zastavit. Silné domácí téma je tedy na stole a nabízí volební prémii tomu, kdo si s ním poradí.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.