Brýle na krátko ukazují březnové výsledky českého průmyslu v nadějném světle. Výkonnost sektoru dlouho tíženého pandemií stoupá, jen za jediný měsíc se zvedla o 3,2 procenta a za rok dokonce o 15 procent. Zatím se do toho nepromítl vývoj vyrabované severomoravské ocelárny Liberty, ani vrbětický výbuch exportu do Ruska.

Polovinu růstu českého průmyslu obstarala výroba automobilů, kde roztočili kola o 47 procent rychleji než loni. To nemuselo být tak těžké, loni půl března stáli. Avšak rychle roste také hodnota nových průmyslových zakázek, meziročně dokonce o 23 procent. Zdálo by se, sláva, jsme z nejhoršího venku! (viz zde)

Ano, snad, pokud jde o bezprostřední vliv pandemie. Brýle na dálku však vidí jiné obzory, kdy vedle našeho aktivního zmenšování zahraničních trhů představují největší rizika digitalizace a zelená transformace. Digitalizace luxuje pracovní místa a zvyšuje rozdíl mezi těmi, kdo umí a neumí. Zelená transformace opouští hlavní tahouny naší ekonomiky, tepelnou energetiku a auta se spalovacími motory. Kdy to bude? Přestávají platit naše oblíbené pohádky, že někdy za padesát let, a nám že už to může být jedno.

V digitalizaci jsou největšími hráči Spojené státy, Německo a Čína. Německo máme u nosu a v Praze dokonce působí společné česko-německé výzkumné a vývojové centrum Průmyslu 4.0. Jeho vliv je však stále hlavně akademický, protože výsledky vědy v Česku nemá kdo poptávat. Zahraniční firmy mají svůj výzkum a těch českých významných moc není. Účinnou podporu toho, aby mohly vznikat, stále nikdo nenabízí.

To neznamená, že k nám digitalizace nedolehne. Její hlavní efekt spočívá v tom, že robotizovaný průmysl přestává být závislý na zemích s lacinou pracovní silou. Robot stojí všude stejně, pracuje pořád, nekouří, nejí, nebydlí, neděle nesvětí, a vždy nabízí maximální bezchybný výkon. Výroba se proto klidně může vracet do mateřských zemí. Pokud k nám tedy digitalizace dolehne jen zprostředkovaně, pocítíme ji tak, že zahraniční firmy couvnou a u nás nechají jen problémy s nezaměstnaností.

Automobilový průmysl to chytne hned ze dvou stran, zelené auto je napůl počítač a také zbytek se skládá z úplně jiných součástí. Neměla by zapadnout studie nejvýznamnějšího německého institutu pro ekonomický výzkum IFO o důsledcích útlumu výroby aut se spalovacími motory. Pokud výroba aut se spalovacím motorem klesne do roku 2025 tak, jak to předpokládají současné plány, pak to v Německu zasáhne minimálně 178.000 zaměstnanců, píše se ve studii. Jsou to pracovníci ve výrobě, která je přímo či nepřímo závislá na spalovacích motorech.

Zatím se vyrábějí obojí auta, na naftu i na baterky, proto je pokles zaměstnanosti pomalejší. Hodnota výrobních skupin, kterých se přechod k elektromobilitě přímo dotýká, klesla mezi roky 2015 a 2019 o 13 procent, ale počet zaměstnanců se zatím snížil jen asi o dvě procenta. O to bude příští náraz drsnější. (viz zde)

Je zajímavé, kdo do toho v Německu všechno mluví. Plán Německa na snižování emisí skleníkových plynů není podle Spolkového ústavního soudu dostatečný pro zpomalení změny klimatu, a tím porušuje základní práva občanů. Stát dostal rok na nápravu. My máme taky ústavně zakotvené právo na zdravé životní prostředí. Konečně víme, kdo nám s tím pomůže.

Jen o dva dny později však německá sociálně-demokratická ministryně pro životní prostředí Svenja Schulzeová ohlásila, že Německo chce dosáhnout uhlíkové neutrality už roku 2045, a proto do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů o 65 procent v porovnání s rokem 1990. (viz zde)

Když se podíváme do statistik, ve výchozím roce vypouštěli do atmosféry 15,9 tuny emisí skleníkových plynů na osobu, roku 2030 by se tedy měli dostat na 5,6 tuny. To bude docela honička. Ale Němci jsou pod silným tlakem. Vedle klimatu, které naštěstí nekandiduje, jsou tu nastupující Zelení, kteří by mohli vyhrát podzimní parlamentní volby. A je tu také konkurence Spojených států, kde má nyní jasnou iniciativu Green New Deal levého křídla Demokratické strany. Američané by rádi snížili zaostávání v bezuhlíkatých technologiích, ale to je obor, kde by Němci rádi dominovali.

Připomeňme si, že průměrné emise skleníkových plynů v EU-27 roku 2005 činily 10,7 tuny na osobu a snížily se do roku 2018 na odhadovaných 8,7 tuny, tedy skoro o 19 procent. V Česku během této doby emise klesly ze 14,7 tuny na odhadovaných 12,2 tuny na obyvatele, to je o 17 procent. Zdálo by se, že držíme krok, ale není to tak jednoznačné. Vhodnější by bylo považovat za výchozí bod minimum z roku 1999, kdy vrcholil rozpad českého průmyslu v privatizaci. Polomrtvé fabriky tenkrát vydechly jen 13,7 tuny emisí na osobu. Pak jsme se začali nořit z bažin a emise znovu rostly. Teprve finanční krize a solární tunel z roku 2009 dostaly české emise o něco níž, na 13,3 tuny na obyvatele. (viz zde)

Ukazuje se, že celá česká klimatická politika má jen dva hybatele, jeden je pasívní a druhý aktívní. Pasívní je krize a aktivní je tunel. Roku 1990 jsme začínali na úrovni 19,3 tuny na obyvatele, a jen blahodárný vliv tunelu a krize nás dostal k oněm 13,7 tunám z roku 1999. Potom nám podobně pomohl až rok 2009. Navazující pokusy EU dokopat nás k dalšímu pokroku vedly roku 2014 k poklesu emisí na 12,2 tuny na obyvatele. Ale to je přece stejná úroveň emisí jako roku 2018! Takže přesnější sdělení o charakteru našich klimatických aktivit zní, že neděláme nic.

Vliv EU (na rozdíl od tunelu) patří k těm vnějším, proto jej česká ekonomická věda vnímá jako krizi. Když někdo chce obnovitelné zdroje odkopnout, stačí, když řekne, že to pochází z Bruselu. Jsou také drahé. Ano, solární tunel z roku 2009, který nahradil 2 GW špičkového elektrického výkonu, nás bude stát nějakých bilion korun za dvacet let. Co obnovitelných zdrojů by se za to dalo postavit, kdyby byly tyto peníze použity zodpovědně! To drahé je tunel, ale drahý je jen pro ty, kdo ho platí. Je lepší byt na straně těch, kdo kasírují.

Se svou tunou emisí měsíčně na osobu patříme na čelo evropské tabulky. Hájíme to průmyslovou tradicí, k té to patří, to přece neopustíme. Náš soused Německo teď čadí jen mírně méně, roku 2018 tam měli 10,7 tuny emisí na obyvatele. Mají také hodně průmyslu, ale na rozdíl od nás se rozhodli, že se nebudou zakopávat v pozici prošlé civilizace. Strašidlo zelené transformace pojali jako příležitost kralovat novým oborům. Vzhledem k tomu, že jsme jejich hlavní subdodavatelská země, budeme to nakonec dělat také, ale znovu jen jako podřízení subdodavatelé.

Co je to za strategii, když si předem plánujeme, že budeme špatně placený pozdní příchozí? Vzhledem k rostoucí zadluženosti přitom budeme peníze opravdu potřebovat. Zvedne to někdo – jako u těch Němců – jako volební téma?

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.