Leknutí z poklesu české ekonomiky ve druhém čtvrtletí musíme posunout trochu zpátky, zachycuje situaci jen do konce června. Tedy do doby, kdy jsme měli pocit, že už máme koronavirovou krizi za sebou a teď nás čeká závrať z raketového vzestupu na ozdravené úrovně. Jenže, „čo bolo, bolo“, jak praví klasik. Počty nakažených covidem-19 se vrátily k rekordním úrovním a nákaza znovu začíná dostávat komunitní charakter. Trasování nepomáhá, nevíme, kde se to dá chytit. Argumenty proti plošným opatřením už jsou jen ekonomické, prostě na ně nemáme. Ale tohle není tesáno do kamene, stejně dobře si nemůžeme dovolit ani určitou míru nákazy. Závrať ze vzestupu se odkládá.

Pohled na podrobnější čísla, která už máme v tuto chvíli k dispozici (na rozdíl od předběžných odhadů, která nabídla leknutí, ale nebylo jasné z čeho), ukazují vyšší míru poklesu zpracovatelského průmyslu. Je to skoro o 15 procent. Není to nejhorší cifra z celého výkazu, výkony obchodu, dopravy, ubytování a pohostinství spadly dokonce o pětinu, ale na průmyslu nám nejvíc záleží. Nebyla to jen věc karantén, klesala také zahraniční poptávka skoro o 8 procent, což je určující pro naši jednostranně orientovanou ekonomiku směrem ven (viz zde).

Znamená to, že tady doma se můžeme povzbuzovat do omrzení (a totálního vyčerpání rozpočtových možností), a bude nám to houby platné, dokud se nevzpamatují ti v zahraničí, kteří to od nás kupují. Jádro pudla však může být v tom, že mezitím už mohou chtít něco úplně jiného.

Ano, zdravotní dopad pandemie byl u nás lepší než jinde z pohledu zatížení lůžek intenzívní péče i celkového počtu mrtvých, to je skvělé. Dokonce ani to, co je možná ona druhá vlna, která teď znovu zvyšuje nemocnost, zatím neohrožuje kriticky náš zdravotní systém. Fajn, jsme pořád docela v kondici. Ale to nestačí, nemocný je náš ekonomický systém. Tady doporučuji nejprve roušku před vlivem zavedeným mouder, které nás do toho dostaly, potom mikroskopickou analýzu potenciálních jader skutečně domácí ekonomiky, a nakonec zelené brýle, kterými bychom zaznamenali, kde jsou skutečné budoucí příležitosti.

Slabiny současného ekonomického uvažování už nemusíme hledat jen v izolovaných analýzách několika ekonomických disidentů, které bylo radno číst raději pod peřinou s baterkou v ruce. Občas to prosakuje i z vyjádření zástupců ekonomického mainstreamu. Například Jan Bureš z Patrie a Petr Dufek z ČSOB mají výhrady ke zrušení superhrubé mzdy formou zavedení 15 procentní daňové sazby, která má platit pro široké rozpětí příjmových úrovní. Tato velice drahá daňová změna, která zadělává na dlouhodobý vážný rozpočtový problém, podle nich nemusí být udržitelná a nenaplní ani předpokládané makroekonomické cíle, kde má povzbudit poptávku (viz zde).

Bude to fungovat jen u nižších příjmů. Když má někdo 30 tisíc měsíčně a najednou mu začne připlouvat dalších patnáct stovek, bude jistě vědět, za co je utratit. Ale lidé s příjmy 100 tisíc korun, a že jich není málo v reklamkách, PR agenturách nebo ve sféře finančních spekulací, tedy v samých klíčových oborech, dostanou přidáno 5 tisíc korun, které nepotřebují. Pak je ani jen tak snadno neutratí.

Samozřejmě, že tento problém velice snadno řeší civilizační vymoženost fungující všude kolem. Jen  u nás jako bychom ji zapomněli, a proto nápadně chybí na pravé straně názorového spektra. Tato civilizační vymoženost se jmenuje progresívní zdanění. Přidáno dostanou ti, kdo to potřebují, a ostatní ať se raději skládají na úhradu dluhu za povzbuzení ekonomiky, která jim nabízí tak vydatné živobytí. Platit ze 100 tisíc stejnou sazbu jako ze 30 tisíc? To je očividný nesmysl.

Premiér Andrej Babiš však zavedení dalších daňových pásem (mívali jsme čtyři) odmítá, neboť by to bylo „složité“. Ano, pokud by to měl každému počítat osobně na sčotech, nestačilo by vstávat ani v pět ráno. Progresívní zdanění se odstraňovalo jen v zemích Divokého východu. Jestli na něco složitějšího nestačíme, hrdě vyhlašujeme, že tam bytostně patříme.

Ekonomové Bureš a Dufek nabízejí alternativní využití peněz, které budou jinak z větší části ztraceny, pokud je vyhážeme bezstarostně z helikoptéry. Například oživení investičních pobídek. Pokud by je však využily zahraniční společnosti, jen zesílí problém, který jsme teď pocítili s takovou naléhavostí. Tím problémem je extrémní závislost na exportu. Nepotřebujeme tedy jakékoliv investiční pobídky, ale takové, které by se dokázaly zaměřit na jádra obnovované národní ekonomiky produkující pro domácí obyvatelstvo. To je úkol, na který nestačí jen vyhradit nějaké peníze, ale vyžaduje strategické myšlení. Neobešel by se bez soustředění odborných i finančních kapacit na strategický manévr. Přednost však zatím dostává odevzdané očekávání, že stačí pár miliard a všechno bude jako dřív.

Další doporučení zmíněných mainstreamových ekonomů se zaměřuje na urychlení výstavby dopravní infrastruktury. Jistě, ale co si pod tím představit? Jenom dálnice? Jak daleko je doba, kdy budeme potřebovat chytré dálnice, které usnadní nejen autonomní řízení elektromobilů a jejich občasné dobíjení tam, kde bývaly benzinky, ale možná i průběžné induktivní dobíjení elektřinou pod vozovkou, jak s tím leckde experimentují. Ještě ty dálnice nedostavíme, a budeme je znovu rozkopávat?

Je opravdu nejvyšší čas pro nasazení zelených brýlí, jaké jsou v módě třeba v Německu, ale nejen tam. Krize jsou jak známo tři. Ekonomika musela být kvůli koronaviru vypnuta, ale až se znovu zapne, budou pokračovat klimatické změny, které si vynucují stále intenzivněji i změnu poptávky (sledujte ceny ropy). Vedle toho se musíme vyrovnat i s převratnými technologickými změnami, které pronikají do výroby, dopravy i společenského života (internetové obory a umělá inteligence mají nevídanou konjunkturu). Pojetí Česka jako úspěšného dojížďáku, který ještě všem ukáže, že jeho diesely nepatří do starého železa, slibuje jen to, že současné leknutí nad čtvrtletními statistikami se bude opakovat. Navíc to bude nuda, budeme zvyklí.

Takže nemocná je celá česká ekonomika, ekonomika země jednostranně závislé na zahraničním kapitálu a zahraničních trzích. Nemocná je politika totálně opuštěné suverenity a podřízenosti cizím zájmům. Nemocná je společnost, kde se nejlépe živí ti, kdo jdou proti zbytku obyvatelstva. Ale blíží se volební sezóna, je šance s tím něco udělat.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele