Dvoustranná setkání jsou vždycky skvělá, americký prezident hovoří s respektem o svém čínském či ruském protějšku, a pak to přijde. Cla, sankce, obchodní válka. V EU zatím vládne naděje, že to předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker při své hasičské cestě do Washingtonu zažehnal. Něco slíbil on, něco Trump, ale to se týkalo jen přímých obchodních vztahů USA a EU. Jenže mezitím Trump přiložil pod kotel sankcemi proti Íránu, a tady smír končí.

EU nevidí na straně Íránu žádná porušení smlouvy o ukončení íránského jaderného programu a rozhodně nestojí o to, aby byl Írán vyprovokován k nějakým nepředloženostem, které k nám pošlou další miliony uprchlíků. Evropská odpověď burácí rozhodností - kdo z evropských firem poslechne Trumpa a sankcím vyhoví, bude pokutován Bruselem. Uvidíme, jak to život prověří. Kdyby to fungovalo, konečně víme, k čemu ta EU je.

Objemově největší je americký souboj s Čínou. V tržních hodnotách obou ekonomik najdeme rozdíl ve prospěch USA, ale v přepočtu na paritu kupní síly je Čína už dva roky větší. Jistě, má na to čtyřikrát víc obyvatel, čímž vyrovnává svoji výrazně nižší produktivitu. Jenže v tomhle souboji je větší počet obyvatel výhodou – nabízí větší a pestřejší domácí trh. Co se neprodá venku, zkusíme udat doma.

Samozřejmě, že takhle prostě lze uplatnit jen část vývozní produkce, tu, která nevstupuje do složitých kooperačních vztahů, na kterých celá globalizace stojí. Jenže i tohle může být důvod, proč celá globalizace havaruje. Dříve se kladl velký důraz na rozvíjení pestrých obchodních vztahů také z pozic mezinárodní bezpečnosti. Říkalo se, že kde se obchoduje, tam se nestřílí. Nyní se rozhlížíme v obavách po vztazích závislosti, které tak vznikly a projevují se naplno při sebemenší mezinárodní krizi. Nové pilíře bezpečnosti budou vznikat na vyšší míře soběstačnosti a nezávislosti. Na vyšším podílu ekonomiky na krátkou vzdálenost.

Pokud jde o Čínu, Trump zatím vyhlásil celní opatření na čínské dovozy v hodnotě 50 miliard dolarů a chystá druhé kolo, ve kterém chce zatížit 25 procentním clem dovozy z ČLR za 200 miliard dolarů. To je zároveň horní hranice, kde by Čína mohla odpovědět stejným, protože víc amerického zboží než za 200 miliard dolarů se v Říši středu neprodá. Opačně je to jinak, čínské vývozy do USA byly loni na úrovni 550 miliard dolarů.

Úplně o život zatím nejde. Podle ekonomů může plný dopad širších sankcí způsobit zpomalení hospodářského růstu Číny o půl procentního bodu, uvádí americký týdeník Bloomberg Businessweek. Výčet postižených položek čínského vývozu, o kterých se má rozhodnout v září, má přitom na dvě stovky stran. Podle kalkulací mnoha čínských vývozců nové clo znamená, že spolkne veškerou marži, takže nemá smysl zboží vyvážet.

To nutně neznamená, že se neprodá. Třeba vyvážená mořská havěť (seafood) je v Číně nedostatková, jako odraz bohatnutí mladé generace Číňanů. A tak vláda v červnu zaznamenala 83 procentní meziroční přírůstek tržeb v tomto odvětví, přestože export do Spojených států poklesl. Přesměrování exportu do domácí spotřeby je usnadněno tím, že v Číně je teď nakupování v americkém stylu „in“.

Domácí spotřeba v posledních dvou letech činila 39 procent hrubého domácího produktu ČLR. Jde vlastně o návrat k úrovním před rokem 2005 a finanční krizí. V USA domácí spotřeba reprezentuje 70 procent HDP, takže je ještě kam jít i bez amerického přehánění. Z makroekonomického hlediska jsou čínské obchodní přebytky zdrojem globální nerovnováhy. Ostatně právě na tuto nerovnováhu míří Trumpova opatření, kterým lze vytknout neomalenost a vyděračství, ale nikoliv směr.

Někde se domácí spotřeba teprve hledá. Bloomberg BusinessWeek popisuje potíže vývozce jablečných šťav pro velké americké zpracovatele, jako jsou Coca-Cola, Nestlé nebo Kraft Heinz. Trumpova trestná cla jsou vypsána na všechny čínské ovocné šťávy, domácí odbyt je tady životně důležitý. Jenže zrovna v tomhle oboru se čínská domácí spotřeba musí teprve vytvořit. Čínští rodiče prý nejsou zvyklí nabízet dětem ovocné šťávy.

„Vyvíjíme a uvádíme na trh nové výrobky, abychom zvýšili poptávku čínských spotřebitelů po ovocných šťávách,“ píše skromně ve své firemní zprávě SDIC Zhonglu Fruit Juice Co., obstarávající pětinu tohoto exportu, který představuje za celou Čínu obrovský rybník o objemu 654 tisíc tun ročně. Něco zvládne racionální argumentace, že ovoce je zdravé, něčemu pomohou uhrančivější krabičky, a zbytek musí do hlav nabušit reklama s nadšenými pajduláky nasáklými ovocným blahem. To by bylo, aby nebylo...

Trochu jiná situace je podle stejného zdroje ve spotřebním zboží, u kterého byl fakt, že je laciné, spojován s tím, že je nekvalitní. Tady ale může pomoci exportní pověst. Když to někdo dokázal prodat v USA, tak je to známka dobré kvality, a to může u domácích spotřebitelů zabrat. Ve skutečnosti to může být nová příležitost. Zmíněný americký týdeník popisuje situaci čínského exportéra nábytku, pro kterého jsou nová cla bariérou, přes kterou prostě nemůže. Doma prodával taky, hlavně po internetu, ale jen pětinu produkce. Vidí tedy novou naději.

Čína se zkouší bránit, naposledy udeřila v oblasti chemického průmyslu a nasadila tvrdá antidumpingová cla na kaučuk pro bezdušové pneumatiky. Jenže Američani mají ještě jednu výhodu – mohou k zastavení růstu Číny použít celý svůj hegemonistický systém, který si budovali od druhé světové války v obchodu, financích, dolaru i vojenské síle, varoval v široce publikovaném komentáři Řen C´-pching, hlavní ekonom China Evergrande Group.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele