Rozpadne se eurozóna? Semelou nás finanční trhy? Uzavře se Hormúzský průliv? Vytrestá nás klima za rekordní emise uplynulého roku? I když každá hrozba míří jiným směrem, zdá se, že se odpovědi častěji propojují.

Světové katastrofy mohou nastat kdykoliv, ale nejlépe se zvládají, pokud jsou uspořádány ve vhodné části roku, přednostně při jarním nebo podzimním zasedání Mezinárodního měnového fondu nebo v zimě na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. To jsou události, kdy všichni důležití lidé, kteří obvykle takové věci páchají, jsou pohromadě a mohou se dohodnout i jak to dopadne. Takže, co přinese letošní Davos? Přesněji, co se tam odehrává jinde než zavřenými dveřmi? Dá se to sledovat i z tisku.

Hrozící ropná krize zatím hrozí málo, evropské embargo Íránu nevypukne hned, jak to vypadalo, ale až o prázdninách (kdy se taky lépe zvedají ceny benzínu), a tak se o tom v Davosu moc nemluvilo. Spíš se vedly takové ty obecné skeptické řeči, že hospodářství půjde dolů, a nadlouho, a pak hlavně o té eurozóně.

Vybředneme

Povzbudivé bylo prohlášení jednoho z nejmocnějších finančních manažerů, kterým je Jamie Dimon, CEO americké velebanky JPMorgan, že Evropa ze své dluhové krize nakonec nějak vybředne, a pokud přitom Řecko zbankrotuje, bude to americkým bankám celkem jedno. Zaujal také podporou výzvy jednoho z nejprachatějších mužů světa Warrena Buffetta, že boháče je třeba víc zdanit. Americké daňové sazby stojí podle Dimona za „konverzaci“.

Další pohled zvenčí na evropskou krizi nabídl bývalý japonský premiér Naoto Kan. Podle agentury Bloomberg říká, že nejprve se musí názorově sjednotit Evropané sami, a pak už jejich společné stanovisko Japonsko i Spojené státy podpoří. Záchranné akce by přitom svěřil Mezinárodnímu měnovému fondu.

Britský premiér David Cameron by se rád probil z izolace, která hrozí, pokud Německo s Francií prosadí hlubší integraci EU v podobě „koalice ochotných“. Bojí se o přebujelý finanční sektor, který by byl postižen daní z finančních transakcí. „Jen pomyslet na to … je šílenství!“ zapřísahal se ve svém davoském vystoupení. Místo toho navrhuje „stamp duty“, poplatek z každého transakčního dokumentu bez ohledu na objem.

Odněmčit

Davos je plný nejlepších ekonomických komentátorů, a tak je každé pronesené slovo okamžitě obaleno úžasným kontextem. Cameron bouřil proti evropskému zaostávání konkurenceschopnosti, ale také proti nerovnováhám v obchodních bilancích, které jsou zdrojem nestability. Němci všechno vyrobí, ostatní všechno od Němců koupí – jak by pak nevznikaly dluhy? Toho se chytil šéfkomentátor zahraničních stránek Financial Times Gideon Rachman. Podle něj Cameron vlastně naznačil, že za krizi eura si Němci mohou sami.

K tomu ovšem ekonomický komentátor stejného listu Chris Giles poznamenává, že německá kancléřka Angela Merkelová, která v Davosu vystupovala už ve středu, konstatovala, že problémem partnerů je i obchodní deficit, nejen rozpočtové schodky. Rozdíl však podle Gilese spočívá v tom, že Merkelová chce, aby Řecko, Španělsko a Itálie byly více Německem. Kdežto Cameron by byl raději, aby Německo také bylo méně Německem…

Průmyslová revoluce

Finanční sektor není jediné želízko v ohni britské konkurenceschopnosti. Něčím se musí živit i lidé mimo City. A finance utržené ze řetězu ostatně taky nepředstavují jedinou krizi. V Londýně se nyní odehrává bitva o financování rozsáhlého programu alternativní energetiky a ochrany klimatu. Tak jako u nás tam vzplál konflikt se solárníky, protože vláda chce snížit dotovanou cenu solární elektřiny na polovinu, ale v prvním kole narazila na odpor soudu. Odvolává se tedy k nejvyššímu soudu. Až potud je to jako v Česku. Rozdíl je však v tom, jak Cameronova vláda věc staví: Chceme dotovat dvakrát víc zařízení, nikoliv dát dvakrát tolik těm stávajícím. Cílem je obor rozšířit, zatímco u nás proběhla neobratná snaha obor uzavřít.

Británie se důsledně drží základní teze obsažené už před lety v klíčové Sternově zprávě. Ta vycházela z ekonomické argumentace – nejenže je prevence klimatických změn levnější než řešení důsledků, ale nové technologie přinesou průmyslovou proměnu, kterou lze označit za průmyslovou revoluci. Británie chce být průkopníkem, neboť to je hlavní metoda zvyšování konkurenceschopnosti. Nic není horšího než trhy obsazené někým jiným.

Přece to nenechám Číně

Do Davosu nepochybně dolehlo, že stejný motiv zazněl i ve Zprávě o stavu unie, kterou v úterý přednesl v Kongresu USA prezident Barrack Obama. Jeho představa zásadní energetické reformy je sice rámována bezpečnostními argumenty – „mít energetiku pod kontrolou, nespojovat bezpečnost a prosperitu země s nestabilními částmi světa“ – ale je tu i košile, která je bližší než kabát. Rozvoj nových průmyslových oborů vytvoří nová pracovní místa. Pokud nám trhy nesebere někdo jiný: „Odmítám přenechat obory větrné nebo solární energie či nových baterií Číně a Německu jen proto, že snad nepřijmeme podobné závazky jako oni.“

Pozor, jde o peníze! „Stovku let jsme subvencovali ropné společnosti, to snad stačilo,“ zvolal Obama a Kongres tleskal. „Přišel čas skoncovat s dárky z kapes daňových poplatníků pro obor, který byl málokdy trochu ziskovější. Zdvojnásobme obory čistých energií, jsou zdaleka nejslibnější!“ Zahrnuje tam i větší použití zemního plynu, i v dopravě.

Ještěže málokdo u nás umí anglicky! To by vládlo špatné spaní…